Vedle "Mona Lisa" a "Zrození Venuše" je to pravděpodobně jeden z nejslavnějších obrazů renesančního malířství: Sixtinská madona od Raffael Santi (1483-1520).
Dílo z roku 1513 patří k vrcholům tvorby italského malíře a architekta.
Nejen mistrné malířské provedení scény s Marií a Jezulátkem však návštěvníky uchvacuje.
Také více než 500letá historie Sixtinské madony fascinuje publikum.
Raffael byl již za svého života slavným a vyhledávaným umělcem.
Spolu s Leonardem da Vinci a Michelangelem Buonarroti patřil k nejvýznamnějším malířům vrcholné renesance.
Proslavil se především obrazy Madony.
Také papež Julius II. slyšel o Raffaelově velkém talentu a povolal ho roku 1508 do Říma.
Papež byl velkým podporovatelem výtvarného umění a inicioval Raffaelovu spolupráci se stavitelem Donato Bramante a sochařem Michelangolem.
Roku 1512 mu papež nakonec zadal zakázku vytvořit velký obraz pro oltář klášterního kostela San Sisto v Piacenze.
Tato zakázka měla politické pozadí: malé město v severní Itálii bylo nedávno vojsky papeže osvobozeno od francouzské okupace.
Následně se Piacenza vrátila pod svrchovanost Papežského státu.
Sixtinská madona od Raffaela zobrazuje scénu, která spojuje jak biblické, tak pozemské postavy.
Ve středu stojí Maria s Jezulátkem v náručí.
Postavení jejích nohou naznačuje, že se k něčemu pohybuje.
Raffael propůjčil své Madoně velmi mladou a krásnou tvář.
Její pohled směřuje k divákům.
K Marii postavil Raffael po stranách dvě slavné osobnosti náboženských dějin.
V levé polovině obrazu klečí papež Sixtus II. a vzhlíží k Marii.
Tento papež byl ve 3. století za císaře Valeriana popraven a je považován za světce a mučedníka.
Na pravou stranu umístil Raffael svatou Barboru.
Podle tradice ji zabil její otec Dioscuros, protože se odmítla vzdát své křesťanské víry.
Těmito dvěma postavami Raffael vytvořil odkaz na kostel San Sisto v Piacenze, pro který Sixtinskou madonu původně namaloval.
Uchovávaly se zde jak relikvie papeže Sixta II., tak relikvie svaté Barbory.
Kromě hlavních postav věnoval Raffael velkou pozornost i jiným, méně výrazným obrazovým prvkům.
To platí zejména pro pozadí obrazu.
Na první pohled působí jako moře nebeských oblaků.
Také tmavozelený sametový závěs je v mnoha analýzách Sixtinské madony zmiňován.
Tento závěs je většinou vykládán tak, že označuje hranici mezi pozemskou a božskou sférou.
Závěsem chtěl Raffael symbolicky znázornit, jak Ježíš přišel k lidem.
Závěs navíc plní kompoziční funkci.
V mnoha popisech obrazu se navíc poukazuje na význam původního oltářního prostoru v kostele v Piacenze pro význam Sixtinské madony.
Na svém původním místě visel obraz naproti kříži.
Na tento kříž ukazuje papež Sixtus II. svou pravou rukou.
To je vykládáno jako symbol toho, že osud Ježíše, zemřít na kříži, byl všem protagonistům obrazu znám.
Sixtinská madona patří k nejslavnějším dílům renesance a každoročně přitahuje do Drážďan statisíce návštěvníků.
Tato dvojice andělů pravděpodobně patří k nejslavnějším motivům andělského umění.
Paralelně k vlastnímu hlavnímu dílu si oba už asi 200 let budují samostatnou kariéru.
Už v polovině 19. Od druhé poloviny 20. století patří k opakujícím se figurám ve světě marketingu a každodenní kultury.
Jako motiv jsou používáni na nesčetných spotřebních předmětech, jako jsou nádobí, obaly na mobilní telefony, tašky, ložní prádlo, polštáře, deštníky nebo dózy na kávu.
To, že oba andělé svou popularitou Sixtinskou madonu téměř překonávají, Raffael jistě takto nezamýšlel.
Naopak se považuje za prokázané, že Raffael oba přimaloval ke spodnímu okraji obrazu až tehdy, když byl obraz vlastně už hotový.
Říká se, že se mu spodní polovina obrazu zdála příliš prázdná.
Oba andělé tedy zjevně nepatřili k původní obrazové koncepci.
Protagonisté Maria, Ježíš, papež Sixtus a svatá Barbora vytvářejí vážnou až dramatickou atmosféru.
Vedle toho působí oba andělé téměř jako ironický komentář Raffaela.
Zasněně až znuděně sledují dění nad sebou.
Papež Julius II. si u Raffaela objednal Sixtinskou madonu pro klášterní kostel San Sisto v Piacenze.
Poprvé k tomu došlo v roce 1754.
To, že Sixtinská madona musela poprvé opustit své stálé místo, bylo důsledkem Raffaelovy velké popularity.
Nebyl vyhledávaným umělcem jen za života, ale i v následujících staletích.
Kdo v 18. století obdivoval dílo, dotýkal se jeho významu i v zahraničí.
Také August III. (1696-1763), polský král a saský kurfiřt a navíc velký milovník umění, vyslal delegaci, aby v Itálii obstarala jedno z vyhledávaných Raffaelových mistrovských děl.
Odborníci na umění nakonec narazili na Sixtinskou madonu v Piacenze, kde do té doby vedla spíše neznámou existenci.
Zřejmě bylo zapotřebí dlouhých jednání a značné sumy peněz, aby mniši obraz Augustovi III. Ještě téhož roku mohla být Sixtinská madona představena v Drážďanech.
Sotva však dorazila, musela město znovu opustit.
Byla to opět válka, která Sixtinskou madonu přinutila k malé odysee.
Za druhé světové války byl obraz kvůli leteckým útokům na Drážďany bezprostředně ohrožen.
Stejně jako mnoho jiných uměleckých pokladů z drážďanské galerie obrazů byl v roce 1944 převezen do železničního tunelu u Großcotta.
Po skončení války zde Rudá armáda objevila mistrovské dílo a odvezla je do Moskvy.
O deset let později byla Sixtina vrácena Německu.
Roku 1955 byla nejprve převezena do Berlína.
Sixtinská madona dnes každoročně přitahuje statisíce návštěvníků do drážďanské Galerie obrazů starých mistrů.
Její popularita však není novým fenoménem.
Již na počátku 19. století se objevovalo nadšené zaujetí pro Dílo.
Sixtinská madona je ikonické dílo, které svou kompozicí, výrazem tváří i technikou malby patří k vrcholům světového umění.
V následujícím textu vycházím ze souboru informací, které se v textu objevují a které lze uspořádat do co nejkomplexnější orientace o tomto díle a jeho významu.
Historické pozadí a vznik obrazu
Obraz vznikl v době italské renesance a svým pojetím odráží dobovou touhu po novém vpřímně vyvažovaném pojetí lidské postavy, kompozice a světla.
Sixtinská madona je často spojována s významnými malířskými díly, která kladou důraz na lidskou tvář a výraz.
Její postavy a gestika vyjadřují klid, majestátnost a důstojnost, které jsou pro renesanční estetiku charakteristické.
Kompoziční a technické charakteristiky
Kompozice díla je pečlivě vyvážená a pracuje s kontrasty světla a stínu, které zdůrazňují objem a hloubku.
Působivá je zejména práce s mikrokontrasty, které dodávají tvářím živost a rezonanci.
Barvy a glazury vytvářejí jemný přechod tónů, jenž podtrhuje plastickou modelaci postav.
Symbolika a tematické vrstvy
Na obraze se objevují symbolické motivy, které posilují duchovní a lidský rozměr díla.
Postavy jsou vyobrazeny v atmosféře vytříbené elegance a respektu k duchovnímu obsahu, a jejich výraz napovídá o dynamice mezilidských vztahů i duchovních postojích tehdejší společnosti.
České kontexty a recepce
V českých zemích je Sixtinská madona vnímána jako součást širokého obrazu renesančního odkazu, který se prolíná skrze sbírky, galerie a muzeální prezentace.
Její význam bývá interpretován nejen z hlediska techniky malby, ale i jako zdroj inspirace pro české malířské tradice, které se v 19. a 20. století snažily navázat na renesanční ideály v moderním kontextu.
Historie vzniku a kontext renesančního myšlení
Význam kompozice a techniky v porovnání s jinými díly té doby.
Symbolické vrstvy a duchovní poselství obrazu.
Možnosti vizuálního a didaktického doplnění
Pro čtenáře může být užitečné doplnit text vizuály a materiály, které pomáhají lépe pochopit techniku a kompozici, aniž by se odchylovalo od historických faktů.
Doplnění by mohlo zahrnovat i krátké časové osy vývoje renesanční malby v Itálii a srovnání s evropskými trendy té doby.
Raffael Santi: život a dílo
Raffael Santi (1483-1520) byl italský malíř a architekt v období vrcholné renesance.
Spolu Leonardem da Vinci a Michelangelem je považován za nejvýznamnějšího výtvarného umělce té doby.
Jeho dílo mělo vliv na vývoj malířství hluboko do 19. století.
Narodil se v Urbinu r. 1483.
Jeho otec byl malířem a literátem na urbinském dvoře.
Za první Rafaellovo samostatné dílo se dnes všeobecně uznává procesní prapor pro město Città di Castelo s výjevy Ukřižování na jedné straně a Zrození Adama a Evy na druhé straně.
V roce 1504 pobýval Raffael v Sieně, poté odešel do Florencie, kde tou dobou pracovali Leonardo da Vinci a Michelangelo pro palác Signorie.
Raffael se poznal i s Masaccem a s Bartolomeem.
Během pobytu ve Florencii neobdržel Raffael od městské rady žádnou zakázku.
Pracoval pro florentské měšťany, maloval portréty a obrazy Madon do domácností.
Ze tří oltářních obrazů, které Raffael během svého pobytu ve Florencii namaloval, byly dva určeny kostelům v Perugii, zbývající - Madonu pod baldachýnem - si objednal pro svou rodinnou kapli florentský měšťan Bernardo Dei, pro kterého pracovali Leonardo, Michelangelo i Raffael.
R. 1508 na doporučení Bramanta pozval papež Julius II. Raffaela do Říma.
Těžiště kulturního života se v té době přesunovalo z Florencie do věčného města.
Julius II. si přál z Říma vytvořit nejen mocensko-politické, ale také kulturní centrum světa a centrum humanismu.
Na sklonku r. 1508 získal Raffael od papeže objednávku na fresku na několik místností vatikánského paláce.
Pro pětadvacetiletého umělce to byla prestižní záležitost, které dovedl náležitě využít, a zůstal v Římě již natrvalo.
Zakázek, kterými byl zahrnován jak papežským dvorem, tak soukromými mecenáši, bylo tolik, že je jediný malíř nemohl zvládnout.
Raffael si proto po vzoru jiných malířů vytvořil dílnu, v níž zaměstnal nadané pomocníky.
Raffael byl jmenován dvorním písařem, což pro něj byla funkce pouze symbolická, nicméně spojená s fixním platem.
Navázal kontakt se svým budoucím dlouholetým mecenášem a později i finančním poradcem, bankéřem Agostinem Chigi, kterému freskami vyzdobil jeho vilu zvanou Villa Farnesina.
V r. 1513 zemřel papež Julius II. a nahradil ho Lev X. z rodu Medici.
Rovněž u tohoto papeže se Raffael těšil přízni a obdržel od něj řadu důležitých zakázek.
Po Bramanteově smrti v roce 1514 ho papež jmenoval stavitelem baziliky sv. Petra.
Protože Raffael neměl mnoho zkušeností s projektováním architektury, ustanovil mu papež postupně dva rádcce: plán baziliky, který by byl Raffaelovým autografem, se však nedochoval.
Další významnou funkcí, která do Raffaelova života zasáhla mnohem významněji, bylo jmenování konzervátorem římských starožitností.
Papež ho do tohoto úřadu jmenoval v r. 1515 a zároveń mu povolil, aby materiál z nenávratně poškozených památek použil na nové stavební projekty.
Raffael byl v této činnosti mimořádně úspěšný.
Nejprve zastavil ničení starých nápisových desek, soch a architektonických článků, z nichž byl částečně postavený středověký Řím.
Raffael se začal živě zajímat o archeologii, chtěl obnovit antický Řím…
Raffael se nikdy neoženil, i když byl zasnouben s vnučkou kardinála Marií Bibbienou.
Měl též milenku jménem Margherita, dceru pekaře.
Za její portrét je považován obraz zvaný La Fornarina (Pekařka), i když mnozí historikové umění tento názor zpochybňují.
Podle dobových svědectví byl Raffael, na rozdíl od uzavřeného Michalangela, přátelský, otevřený a milý.
Jeho povaha mu umožňovala rychle navazovat společenské kontakty.
Raffael zemřel roku 1520, v den svých 37. narozenin.
Své jmění rozdělil mezi žáky a jednoho příbuzného.
Na vlastní přání byl pohřben v Pantheonu.
Významný básník kardinál Bembe obdařil jeho náhrobek těmito slovy: „Ille hic est Raffael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori.“
(Zde leží Raffael, za jehož života se Příroda obávala, že nad ní zvítězí. Když zemřel, toužila zemřít s ním.)
Za svůj krátký život vytvořil Raffael docela rozsáhlé dílo; v některých případech ovšem nelze jeho vlastní tvorbu spolehlivě odlišit od práce jeho dílny.
Zanechal po sobě nejen obrazy a nástěnné malby, ale také množství grafických listů, návrhy na gobelíny, architektonické projekty.
Raffael patřil k renesančním umělcům, typu "homo universalis" a projevoval zájem i o další umělecká odvětví.
Ze Raffaelových obrazů jsou známé zejména početné Madony: z ranějších děl Madona Connestabile, Madona del Granduca, z florentského období Madona v zeleni, Krásná zahradnice nebo Svatá rodina domu Canigiani, z římského období Madona Alba a proslulá Sixtinská madona.
Portrétní malba: Raffael je tvůrcem několika světoznámých portrétů.
Z portrétů lze uvést Dámu s jednorožcem, portrét papeže Julia II., Dámu se závojem, portrét La Fornarina, portréty kardinála Farnese a dalšího neznámého kardinála, a vrcholné dílo Tomassa Inghiraniho.
K Raffaelovým vrcholným dílům patří výzdoba třech vatikánských komnat - Athénská škola, Disputace o svátosti, Setkání Attily s papežem Lvem Velikým a další.
Raffaelovy nástěnné malby zdobí kaple rodu Chigi v římských kostelech Santa Maria della Pace a Santa Maria del Popolo, a Villa Farnesina.
Italské město Florencie je renesanční perla a pokladnice umění, kde působili nejslavnější umělci a zanechali po sobě nesmrtelné dílo, a k Římu patří i papežský stát Vatikán, pravé centrum křesťanského světa se Svatopetrským chrámem a proslulými Vatikánskými muzei.
S návštěvou Říma jsou spojena i další významná místa v okolí Říma - antické památky v Ostii a Tivoli, kde jsou rovněž nádherné zahrady, vinařské město Frascati a další města v okruhu tzv.
Dožil se jen 37 let, přesto za sebou zanechal ohromující dílo.
Italský malíř a architekt Raffael Santi, nejmladší z trojice velikánů vrcholné renesance, vedle Leonarda a Michelangela, se proslavil zejména svými madonami a historickými výjevy.
Svůj osobitý styl Raffael dokonale propracoval v monumentálních zakázkách pro Vatikán.
Raffaelovy fresky se staly na celá století vzorem dekorativní historické malby.
Za jeho největší dílo bývá považována výzdoba vatikánských komnat pro papeže.
Raffael už jako chlapec pomáhal svému otci, průměrnému malíři, s obrazy a dalšími zakázkami.
Z jeho rané tvorby se zachovalo pár děl, například Tři Grácie.
Později talentovaný Raffael odešel do umbrijské Perugie, kde jej jako žáka a spolupracovníka přijal malíř Pietro Perugino.
Počátkem roku 1505 se pak Raffael odebral do Florencie, kde si zřídil vlastní dílnu.
Jedná se o druh votivních obrazů, na nichž je zobrazena Panna Maria s dítětem.
Někdy sama, jindy doprovázena světci.
Raffael madony tvořil ve všech fázích svého života.
Byla to rozšířená forma domácí měšťanské zbožnosti, která vyvolávala poptávku po těchto dílech.
V roce 1508 malíř přišel na doporučení do Říma.
Důvodem bylo, aby se podílel na výzdobě místností, jež chtěl ve Vatikánu obývat papež Julius II.
Kromě této prestižní zakázky a portrétování papežů Julia II. a Lva X. kreslil Raffael i návrhy pro deset tapisérií do Sixtinské kaple.
Svůj další talent mohl rozvíjet od roku 1515, kdy začal vést stavbu chrámu svatého Petra a podílel se na plánování města Říma.
Raffael se narodil 28. března 1483 ve středoitalském Urbinu.
Od Leonarda da Vinciho ho dělilo 31 let, od Michelangela Buonarrotiho osm.
Umělec, vlastním jménem Raffaello Santi nebo Sanzio, nebyl objevitelem nových uměleckých forem a názorů jako oba jeho současníci, jeho dílo je však považováno za divácky vstřícnější.
Finančně se Raffaelovi dařilo dobře, své dědictví odkázal žákům a přátelům z rodného Urbina.
Všestranný Raffael zemřel 6. dubna 1520, zřejmě na horečnaté onemocnění, které dostal při archeologických výzkumech.
Sixtinská Madona (Rafael, 1512)
Klíčové díla a vliv na umění
Z Rafaellových obrazů jsou známé zejména Madony a portréty, z nichž Sixtinská madona patří k nejproslulejším výjevům.
Raffaelovy fresky se staly vzorem historické malby a jeho dílo ovlivnilo umění až do 19. století.