sv. Pocházel z Bavorska a od dvou let byl knížetem. Ve 22 letech se stal vévodou Bavorska. Ve 26 letech si vzal za manželku Kunigundu (česky Kunhutu), s níž složil celibátní slib. Ve 29 letech se stal německým králem, v 31 letech i italským, ve 41 letech se stal císařem, kterým byl do své smrti v 51 letech.
Jindřich II. jako panovník měl sklon k duchovním hodnotám, cítil odpovědnost za víru svých poddaných, podporoval misie i reformní hnutí v církvi, dával velké dary klášterům a na stavbu chrámů. Přitom musel snášet nepochopení a proradnost v příbuzenstvu i mezi údělnými knížaty, dokonce i mezi některými biskupy. Narodil se 6. 5. 972 v Bavorsku. Jako místo bývá uváděno Abbach, Hildesheim. Matka Gisela byla dcerou burgundského knížete a otec Jindřich, nazývaný Krátký nebo Svárlivec, byl bavorským knížetem. Jindřich i jeho sestra Gisela (blah., s památkou 7. 5.) byli vychováváni v Regensburgu (Řeznu) biskupem Wolfgangem (světcem s památkou 31.).
Korunovace a manželská cesta
Jindřich II. se stal po smrti otce v roce 995 vévodou Bavorska. Na začátku roku 997 se jeho sestra Gisela provdala za Štěpána, uherského krále a pozdějšího světce (s památkou 16. 8.). Dva roky na to si 26letý Jindřich vzal za manželku Kunigundu (Kunhutu), dceru hraběte Sigfrida, a na její návrh, aby se zasvili Bohu, učinili slib trvalé zdrženlivosti. Jindřich jí po svatebním obřadu věnoval drahocenný kříž, v upomínku na závazek k celibátnímu životu, kterému pak oba dokázali být celý život věrni a ukázali, že i taková asketická cesta je z lásky k Bohu možná.
Takový život nebyl lehký, i když Kunigunda byla vládnoucímu muži věrná a skvělou křesťanskou pomocnicí. Kvůli bezdětnosti musel vést boje s příbuznými i bratry Brunem a Arnulfem. Později, za povýšení na císařský trůn, se zlomyslní lidé postarali o rozvíření nepravdivých pomluv o Kunigundině nevěře a aby se jim udělala patřičná náprava, absolvovala Kunigunda po dobu manželství pomáhala svému muži při každé vhodné příležitosti. Její velké podíly oba budovali v Německu chrámy, kláštery, domy křesťanského milosrdenství. Kunigunda se snažila být co nejvíc štědrá a žila ve skromnosti, aby se Boží cti a slávě dostalo.
Veřejný a duchovní vliv Jindřicha II.
Jindřich nezapomínal na svého učitele, biskupa Wolfganga, který zemřel v r. 994, a často chodíval k jeho hrobce do regensburgského chrámu sv. Emerána se modlit. Asi po dvou letech měl neobvyklou vizi: viděl Wolfganga ukazovat na stěnu nápis záhadných slov: Po šesti. Zprvu ho napadlo varování, že má za šest dní zemřít, ale po několika interpretacích se ukázalo, že slova mají význam až po šesti letech života ve zbožném smýšlení. Po šesti letech zbožného života bylo jasné, co vize mínila, a Jindřich se stal významným německým králem.
Po smrti císaře Oty III. byl Jindřich II., poslední potomek saského panovnického rodu, korunován v Mohuči a pak podle obyčeje 3. 9. 1002 dosazen v Cáchách na trůn Karla Velikého. Žena krále Jindřicha byla pak v Paderbornském chrámě prohlášena královnou. Některá vlivná knížata byla s novou vládou nespokojena, avšak Jindřich je během osmi měsíců získal rozvahou, cílevědomým počínáním i rozhodností. Vládl moudře a spravedlivě.
Velké těžkosti mu brzy po nastoupení na trůn začal dělat polský kníže Boleslav Chrabrý. Boj s ním trval šest let a Jindřich byl nucen čelit rusovlasému dobytí a odporu. První ze tří výprav do Itálie nastala v roce 1004 proti Arduinovi z Ivrey, který si nárokoval lombardskou korunu. Jindřich ho porazil u Pávie a stal se i italským králem. Po korunovaci železnou korunou se místní lid v noci na palác zaútočil, a on se následně vrátil do tábora, zatímco druhý den vyrazil na odvetu.
Polabští Slované, převážně Bodrci, povstali s Mečislavem a s Mstivojem II. proti Němcům, vypověděli králi poslušnost a potlačovali křesťanství v zemi. Král Jindřich byl nucen zasahovat i do politických záležitostí sousedních zemí, když na jeho dvoře neprávem postižená strana prosila o pomoc. V roce 1004 dokázal Jindřich i obnovit magdeburské biskupství a později roku 1007 i v Bamberku. Při druhé výpravě do Itálie v roce 1014 pomáhal papeži Benediktu VIII. a od něj přijal císařskou korunu i s manželkou Kunigundou. Třetí a poslední výpravu do Itálie podnikl na žádost papeže v roce 1022, aby potlačil vzpouru Řeků proti papežským lenním právům. Při cestě navštívil Monte Cassino a pravděpodobně na přímluvu sv. si předal významnou roli při církevních věcech a legitimaci císařské moci.
Smrt, svatořečení a dědictví korunovačních klenotů
Král Jindřich II. zemřel náhle ve věku 52 let na svém statku Gróna u Halberštadu (Göttingenu) v dolním Sasku. Podle jeho přání byl převezen k pohřbení do biskupské katedrály v Bamberku, kterou nechal vystavět r. 1002. Kunigunda byla pohřbena vedle něj v Kaufungách v Hesensku poblíž Kaselu; slavnostní přenesení jejích ostatků k císařskému manželu proběhlo 9. 9. 1201. Císař Jindřich II., jemuž dějiny daly přídomek Zbožný, byl svatořečen roku 1146 papežem Evženem III. a svatořečení jeho manželky proběhlo 29. 3. Svatováclavská koruna a další korunovační klenoty se staly součástí bohatého registru evropských insignií a byly vystavovány v různých klenotnicích a muzeích. Výstava světové sbírky korunovačních klenotů představuje mimo jiné korunu Svaté říše římské, královskou korunu z relikviáře císaře Jindřicha II., Svatováclavskou korunu a další významné artefakty.
Relikviáře a koruny ve výstavě a jejich význam pro historii monarchie
Koruna Svaté říše římské je jednou z nejstarších a nejvýznamnějších korunovačních insignií. Originál koruny se nachází a je trvale vystaven v Císařské klenotnici ve Vídni. Koruna je tvořena šesti reliéfy zakončenými masivními liliemi zdobenými drahokamy, perlami a antickými kamejemi. Svatoštěpánská koruna je podobně důležitou insignií, která byla poprvé použita při korunovaci Karla IV. českým králem a odkazuje ke koronacím Přemyslovců. Rakouská císařská koruna Rudolfa II. byla zhotovena roku 1602 a zahrnuje i žezlo a královské jablko; Mitra symbolizuje Boží milost a duchovní hodnost císaře. Dánské insignie a koruny dalších národů jako Ludvík XV., Napoleonova císařská koruna a koruna Kiani z Persie rozšiřují kontext sakrální moci napříč Evropou a Orientem. Tomuto bohatému dědictví korunovačních klenotů a relikvií je věnována rozsáhlá část výstavy, která zprostředkovává historické souvislosti mezi svatými ostatky, světským vladařstvím a kultem panovníka v různých kulturách.
