Je nazaretská rodina příkladem pro dnešní křesťanské rodiny? Často se říká, že ano, ale mnohdy se téma jeví jako poněkud nereálné. Starozákonní lidé chápali potomka jako dar Boží; toto vnímání bylo ještě posíleno narozením starým rodičům nebo ženě dlouho neplodné. Tak tomu je i v případě Samuela, velké postavy izraelských dějin. Přesvědčení o Božím synovství křesťanů není v prvním listu Janově vázáno na žádnou podmínku, ale poznáváme ho na zemi jen v jeho počátečním stádiu, s cestou proměny ke zpodobnění se vzkříšeným Kristem.
Texty Písma ukazují důležité hledisko: Boží slovo je vždy důležitější než lidské představy o zápletce života. Je nazaretská rodina příkladem pro dnešní křesťanské rodiny? Často se říká ano, ale realita je složitější; málokdo by přece tvrdil, že jeho rodinu tvoří jen světci. A přece je zde hluboká souvislost: každý člen křesťanské rodiny skrze svůj křest patří Bohu. Slovo z druhého čtení: „Už teď jsme Boží děti“ o nás platí, i navzdory chybám a nedokonalostem. Naše hříchy a chyby však bývají překážkami, a přece by bylo dobré vidět to, že jsme Boží děti, velmi jasně a silně. Na tom se dá stavět, na našich chybách nikoliv.
Svatou rodinu lze popsat stručně: dva svatí lidé a Boží syn uprostřed. Naše křesťanské rodiny lze popsat takto: Boží děti a Boží syn uprostřed. On slíbil být s námi do konce časů a být tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu. Řekl také, že „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“, což znamená, že chce být s námi i v naší slabosti. Matky, pečovatelky, či „podpůrné berle“ manželů? Dějiny lidstva svědčí o snaze žen aktivně mluvit i do věcí církevních.
Odpůrci duchovenské služby žen uvádějí text: „Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí.“ Její obhájci se však dovolávají Pavlovy žádosti: Foibe jako diakonka, využití služeb žen, a postupně i změny v kanonickém právu. ČESKOBRATRSKÁ CÍRKEV EVANGELICKÁ a její vývoj ukazují, že teprve v roce 1953 zaznělo: „Synod se usnáší, aby možnost ordinace v církvi Českobratrské evangelické byla přiznána řádně připraveným mužům i ženám.“ Změny v postavení žen ve službách církve nastaly postupně, od roku 1950 až po pozdější období.
PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV ukazuje jiný pohled: ženy a dívky často nosí šátky na hlavách během liturgie i při modlitbách doma; ačkoli existují rozdílné úvahy o pastýřské službě žen v různých pravoslavných církvích, obecně platí omezené možnosti výkonu kněžství. Rhodoská dohoda z roku 1988 a následné diskuse ukázaly snahu o větší zapojení žen do výchovy mladší generace a dalších rolí.
Židovská tradice tradičně vyzdvihuje rodinu jako malý chrám a rodinný stůl jako oltář. Tóry a Talmud kladou důraz na roli manželky a matky v výchově a vzdělání dětí; podtrhuje se, že rodina má své specifické rituály a zvyklosti. Židé jsou povinni založit rodinu a jejich pohled na rodinný život je pevně integrován do každodenního života, i když tradičně může být role ženy odlišně vymezená v různých větvích judaismu.
Historie a vývoj rodinné liturgie a oltáře v křesťanství
Liturgické praktiky měly v různých obdobích odlišné podoby. Oltářní stol byl tradičně umístěn k východní zdi v starších kostelích; po Druhém vatikánském koncilu se v katolických kostelích preferuje oltář oddělený od stěny, umožňující čelem k lidu nebo být využit jinak podle potřeby. Oltářní stůl (menza) a jeho výbava zahrnují kříž, svíce, a svatostány; predella a retábl tvoří výzdobu oltáře. Východní církve rozlišují prestol, svatostánek a oltářní prostory jsou více integrálním systémem chrámové svatyně.
V katolických a protestantských církvích se vyžaduje, aby oltář byl středem bohoslužby; přesto v některých reformních církvích lze sloužit bez oltáře, nebo se liturgie orientuje jinak, s důrazem na kazatelnu. Svatostánek a jeho předměty slouží k uchovávání svátostí a ke sloužení eucharistie; ambon a kazatelna zůstávají důležitými prvky liturgie v různých denominacích.
Historie Protivanova a jeho fary ilustruje proměny církevních struktur: od 13. století až po 20. století se měnily majitelé panství, osudy kostela a fary, zbourání věže a výstavba nové, rekonstrukce a opravy interiéru a exteriéru, až po moderní úpravy. V průběhu času se měnila i liturgická praxe a estetika kostela, stejně jako role rodiny v náboženské praxi.
Rodinný oltář zůstává pojítkem mezi osobním modlitebním životem a veřejnou bohoslužbou. V rodině se často prohlubuje vzájemná víra prostřednictvím čtení Písma, modliteb a společných setkání k uctívání. Jednotlivé kapitoly života církví a rodin ukazují, že rodinný oltář může být mocným prostředkem, jak vybudovat ducha společenství a podpory v modlitbě za svět.
Rodinný oltář představuje praxi, kterou si lidé mohou osvojit: čtení Písma, modlitba, vzájemná podpora a výzva k využití Božího slova v každodenním životě. Důležité je povzbuzovat každého k modlitbě, zajistit, že se každý modlí a že je slyšen, aby ostatní mohli říci Amen. Modlitba s vášní a vedení hlavou rodiny pomáhá vybudovat silný duchovní základ pro děti i rodiče. Colin a jeho žena Nancy slouží jako vzor pro ochotu podporovat biblický pohled na rodinu a posilovat manželské páry.
Praktické kroky pro dnešní rodiny
- Manžel by měl převzít iniciativu v ustanovení rodinného oltáře a jeho vedení.
- Povzbuzovat každého k modlitbě a zajistit, že se každý modlí a že ostatní vyjadřují souhlas.
- Modlit se s vášní a být otevřeni Božímu vedení v rodinném životě.
- Podporovat rodinné setkávání a modlitbu za národy a svět kolem nás.
- Věřit, že rodinný oltář má moc sjednocovat rodinu i národy proti útokům zla.
- Uvědomovat si, že rodinná víra může inspirovat i širší komunitu a svět k hledání Boha.
- Vést děti k Bohu prostřednictvím denních čtení, modliteb a příkladu rodičů.
- Připomínat dětem, že rodina je místem, kde se buduje víra a naděje pro budoucnost.