Vatikán - Papež Benedikt XVI. ve své nové knize Ježíš Nazaretský II. zprošťuje židovský národ viny za smrt Ježíše. Opačný výklad dříve sloužil jako ospravedlnění k pronásledování Židů. Kniha, která vychází dnes, má významně pomoci v boji proti současnému antisemitismu. Papež prostřednictvím biblických a teologických analýz vysvětluje, proč bible neuvádí žádný důvod, na jehož základě by měl být židovský národ jako celek za Ježíšovu smrt odpovědný. Kniha dnes vychází v nákladu 1,2 milionu výtisků v sedmi jazycích - německy, italsky, anglicky, španělsky, francouzsky, portugalsky a polsky. Stejně jako první díl by měla vyjít i v češtině.
Historie postoje církve k Židům a význam Nostra Aetate
Židovští odborníci považují argumenty papeže pocházejícího z Německa, které mělo svůj podíl odpovědnosti za pronásledování Židů, za velmi významnou pomoc v boji proti současnému antisemitismu. Vatikán vydal dokument k této otázce už na svém druhém koncilu v roce 1965 pod názvem Nostra Aetate. Uvádělo se v něm, že Židům nemůže být přisuzována vina za Kristovu smrt ani v tehdejší době, ani dnes. Benedikt dospívá ke stejnému závěru, dokazuje jej na základě evangelia a neponechává sebemenší pochybnost o tom, že tomu sám hluboce věří. Podle Benedikta XVI. to bylo židovské vedení, kdo nesl odpovědnost, nikoliv všichni Židé.
Výraz Židé, který používá evangelista Jan, rozhodně neznamená lid Izraele jako takový, nýbrž má přesný a ohraničený význam: jde o „aristokracii chrámu“, tedy židovské duchovní hodnostáře, uvádí Benedikt XVI.
Podobně se zmiňuje i o vzájemném vztahu mezi židovstvím a křesťanstvím v historickém kontextu, kdy Edikt o pohanech a obřadech vyvolával diskuse o tom, jak vyjíždět z judaismu do cristianizmu. Tato diskuse vedla k vypracování zásad, které zohledňovaly potřebu zachovat svobodu svědomí a vyhnout se nátlaku na konverzi, a zároveň k zachování kristovské identity pohanů a Židů v církvi.
Rozhodnutí Jeruzalémské rady a obřízka versus svoboda víry
Řada pasáží vypráví o tom, jak se apoštolové a starší v Jeruzalémě zabývali otázkou, zda má být obřízka a dodržování ceremoniálního zákona podmínkou pro přijímání pohanů do církve. Petr vyprávěl o svém vidění a o tom, jak Duch Svatý sestoupil na neobřezané pohany stejně jako na Židy. Debata vyústila v řešení, že ceremoniální zákon nemá být pohanům vnucován, a že je třeba zdržet se jen určitých věcí: masa obětovaného modlám, krve a zardoušených zvířat a smilstva. Rada rozhodla, že pohané mají nadále zůstat v samotném směru víry, ale mají dodržovat tyto nezbytné zásady pro jednotu a svatost komunity.
Toto rozhodnutí bylo přijato s nejednotou některých, kteří se domnívali, že obrácení pohanů vyžaduje více požadavků. Jeruzalém byl centrem židovských výsad, ale církev postupně ukazovala vstřícnost k pohanům a rozvíjela misijní činnost mezi nimi. Pavel a Barnabáš byli vysláni k pohanům, aby zvěstovali, a dopis je vyzývá k dodržování jen toho, co je nezbytné a opustit zvyklosti, které by církev rozdělovaly. Toto spojení zjevně přispělo k rozvoji křesťanské identity napříč různými věřícími skupinami.
Centrální myšlenkou byla integrita, která vychází z věrnosti Duchu svatému a které napomáhala k harmonii mezi židovskými křesťany a obrácenými pohany. Autor textu zdůrazňuje, že Petr nebyl nadřazeným členem církve, ale že Jakub, jako vůdčí postava, pomáhal vyjasnit cestu, jak zůstat věrný Bohu i v různorodosti sborů.
Mentorování a kritika ve svatém společenství
Text vypráví o tom, jak Petr po schůzi v Jeruzalémě získal důvěru a jak byl veřejně napomenut za své chování vůči obráceným pohanům, když z Jeruzaléma přišli někteří židé, kteří hájili ceremoniální zákon. Barnabáš i ostatní se jich zastávali, ale Petr se potřeboval znovu vyrovnat se svými chybami. Tato kapitola slouží jako varování, že i ti největší vedoucí mohou selhat a že odpuštění a náprava jsou důležité pro jednotu církve. Autorka zdůrazňuje, že každý věřící má hledat moudrost boží skrze církev a že je důležité neztrácet kontakt s duchovním vedením i při složitých debatách o právech a zvyklostech.
Pavel je v textu vykreslen jako vzor oddanosti Bohu a svým zásadám, stojící na zjevené pravdě evangelia. Autor ukazuje, že Pavel zasvětil svůj život Boží službě a že jeho vedení bylo v souladu s Božím duchem, a to i tehdy, když čelil tlakům ze strany židovských křesťanů, kteří chtěli vnucovat ceremoniální zákon. Pavelova pozice ukazuje důležitost vyhledávat radu a vedení církve, když se řeší výklad a aplikace Božího slova v místech, kde se střetávají různé tradice a kultury.
Menstruační zákony a jejich historický kontext v judaismu
V textu je uvedeno, že existují dva okruhy příkazů: kněžský systém rituální čistoty a nečistoty, a seznam zakázaných sexuálních vztahů. Pro menstruující ženu byl oživen termín nidda a výklad rabínských textů ukazuje, jak byla pravidla interpretována a aplikována v každodenním životě. Žena vstupovala do období nidda a manžel ji měl respektovat, včetně způsobu, jakým se s předměty zacházelo. Mikve byla rituální očistou po skončení menstruace. Etymologie a rabínské diskuse o menstruaci ilustrují, jak složité a různé byly názory a jak se tradice vyvíjely v průběhu staletí.
Diskuse o barvě krve, o tom, zda krev označuje ženu či člověka, a o různých aspektech nečistoty ukazuje na rozmanitost názorů a důležitost zapojení žen do diskuzí, ale zároveň na to, že tradiční halacha byla z velké míry vedená mužským pohledem. Talmud dokazuje pluralitu názorů a ukazuje, že rabíni často zvažovali různé argumenty, včetně pohledu žen. Text dále diskutuje vliv římské nadvlády a snahu narušit židovskou identitu prostřednictvím těchto pravidel. Menstruační zákony tedy hrají klíčovou roli v identitě rodiny a roli ženy v tehdejší společnosti a jejich práva a způsoby svědectví byly předmětem halachických debat.
Další část se zabývá tím, jak se ženská autonomie dotýká halachy a jak rabíni zohledňovali praktické dopady na život žen. Zmiňuje se i o tom, jak ženská obraznost a zkušenost byly do určité míry vyřazeny z oficiálních diskusí, ale zároveň zůstávaly důležité pro vývoj židovského práva a praxe. Závěrem text naznačuje, že moderní výzkum, novo-mesiánství a vykládání starých textů mohou pomoci lépe pochopit židovský kontext raného křesťanství a jeho vztah k Židům.
Jsme ve fázi většího porozumění a reflexe
Text upozorňuje na to, že dnešní čtení Bible s porozuměním a láskou může nabídnout živé Slovo Boží pro dnešní svět, a že mezinárodní diskurz a Padělky motivované politickými cíli vyžadují pečlivé interpretace, aby se zabránilo zneužívání posvátných textů pro politické účely. Dogmatické postoje a historické kletby, které zapříčinily skrývání proroctví nebo zkreslení historie, by měly být nahrazeny cílem porozumění a míru mezi národy. Křesťané jsou vyzváni, aby čtení Bible dělali v duchu spravedlnosti a služeb bratrství, a aby si uvědomili historické lekce z Holokaustu a z nacistických zločinů, kdy náboženské texty byly zneužity k ospravedlnění krutostí.
Historické souvislosti spolupráce a napětí mezi židy a křesťany, včetně postřehů o tom, jak reformační a postmasterní texty, včetně Nového zákona, vznikly v kontextu Druhého chrámu a raného křesťanství, jsou důležité pro pochopení současného dialogu. V roce 1994 vydal latinský patriarcha Jeruzaléma Michel Sabbah dopis k čtení Bible v zemi konfliktu, který vyzývá k hermeneutice založené na míru a spravedlnosti a k vyvarování se zkreslení biblického poselství. Písmo musí být čteno a vykládáno ve světle Ducha, kterým bylo napsáno, a křesťané by měli hledat mezinárodní právo a spravedlivé řešení v kontextu Blízkého východu.
Dokumentární film Jak se křesťanství a judaismus rozdělily
Poslední část textu vyzývá k uvědomění si toho, že Bible, čtená v lásce a spravedlnosti, je prostředkem k budování míru a rovnosti, a že její čtení v kontextu Palestiny/Izraele vyžaduje reflexi a reflexní dialog, aby se zabránilo zneužití religiózních textů k ospravedlnění násilí.