Národního světce Václava, jehož ctíme 28. září, si oblíbili i němečtí okupanti. Slib věrnosti českého národa třetí říši před sochou svatého Václava na pražském Václavském náměstí. Natáčení velkofilmu o svatém Václavovi v hlavní roli s Karlem Högerem. Udělování řádu svatováclavské orlice. Umístění národního světce na pětitisícikorunovou protektorátní bankovku a především odvolávání se na životní příběh knížete Václava jakožto na historické ospravedlnění okupace a začlenění Čech a Moravy do velkoněmecké říše. To vše patří asi k nejtemnější kapitole z dějin uctívání svatého Václava, jehož ve 20. Nikdy však v takové míře jako za protektorátu (15. března 1939 až 8. května 1945), kdy světec sloužil i jako hrozba.
Veřejné odmítnutí svatováclavského řádu, který loajálním osobnostem udělovali nacisté, totiž smrdělo kulkou nebo koncentrákem. Jenže zemřít jen kvůli kousku kovu se nikomu nechtělo. Oficiálně měl svatováclavský řád poněkud delší název: Čestný štít protektorátu Čech a Moravy s orlicí svatováclavskou. Vyhlášen byl v den druhého výročí úmrtí říšského protektora Reinharda Heydricha 4. června 1944. "Vyznamenávání je určeno pro příslušníky protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení." Řád založil Karl Hermann Frank, který také medaile osobně rozdával, tedy alespoň při první slavnostní dekoraci vzorných občanů 17. června 1944 v Černínském paláci. Historičtí výzkumníci uvádějí, že pohlaváři v nacistických stejnokrojích ocenili asi tisíc občanů protektorátu, výhradně Čechy a Moravany, protože tuzemští Němci měli v té době říšskou státní příslušnost.
"Přesný seznam vyznamenaných neznáme," říká historik Koura. Medaili dostal třeba oblíbený herec Čeněk Šlégl, který skvěle doplňoval Vlastu Buriana například ve filmech To neznáte Hadimršku či Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa. V protektorátu se na nové podobě starého mýtu kupodivu napřed angažovali hlavně Češi. "Česká proněmecky orientovaná publicistika poukazovala především na Václavovu snahu o dohodu s německým sousedem a prezentovala tuto cestu jako jedinou možnou k záchraně české identity," uvedl historik Jaroslav Šebek.
Kníže Václav žil zřejmě v letech 907 až 929 nebo 935, jenže o jeho skutečné politice a životních osudech se v historických pramenech téměř nic nedochovalo. Světce známe jen z legend, v nichž se dějí zázraky, fakta nicméně scházejí. "Václava v tomto ohledu zachraňuje jediný reálný kronikář. A právě kronikářova zmínka o Václavově podrobení Němcům posloužila hned po okupaci části domácích elit k poněkud patolízalským výkladům."
Kníže Václav se podle nich stal modelem k cestě do "nové Evropy" pod vedením velkoněmecké říše. Nejhlasitěji přitom tezi šířil právník a politik Josef Kliment, nejbližší spolupracovník prezidenta Emila Háchy. "Dnes se stáváme opět prvním neněmeckým celkem, který se svěřuje ochraně veliké říše německé." napsal Kliment už pátý den okupace, tedy 19. Text vyšel pod názvem Obnovuje se svatá říše římská jako úvodník v deníku Národní politika a de facto určil směr oficiální protektorátní politiky. "Kdo by hleděl na poslední události zkaleným zrakem tohoto století, musil by žasnouti nad situací zdánlivě a nikdy nevídanou." hlásal Háchův poradce Kliment, ačkoli pomník svatého Václava na pražském Václavském náměstí byl první dny po okupaci zasypán kyticemi a věnci z úplně opačného důvodu.
Gestapo také hned po příchodu do Prahy spustilo první razie proti vytipovaným politickým odpůrcům, k nimž patřili předáci německé sociální demokracie nebo český komunistický advokát Ivan Sekanina zatčený už 16. března, jenž rok poté zahynul v Sachsenhausenu. Okruh českých prominentů, kteří se snažili svatováclavskou státností aktualizovat středověký svazek mezi českým státem a svatou říší římskou (a tím legalizovat národní pojetí protektorátu v rámci Hitlerovy říše), nebyl malý.
Mimo jiné k němu inklinoval Pražský hrad, část protektorátní vlády i řada intelektuálů včetně konzervativního křídla katolické církve, které tyto názory publikovalo například v časopisech Řád či Národní obnova. Víra, že se třetí říše k českému národu zachová stejně benevolentně jako kdysi Jindřich I. ke svatému Václavovi, tedy vzala za své brzy po okupaci, Češi ale dále šermovali svatováclavským mečem. Ten ovšem třímali v rukách stále bezskrupulóznější domácí kolaboranti.
"V roce 1942 bylo na požádání protektorátní vlády připravováno filmové zpracování svatováclavského příběhu. Režisérem byl František Čáp a hlavní roli Václava přijal Karel Höger," zjistila Lenka Junová. Velkofilm měl představit svatého Václava v duchu nacistického výkladu dějin, nikdy ale nebyl dokončen, neboť český filmový štáb údajně jeho dotočení záměrně protahoval. Reinhard vs. Známý je příběh protektora Reinharda Heydricha, který s klíči od korunovačních klenotů vyrazil roku 1941 do svatováclavské kaple a údajně si na hlavu nasadil světcovu korunu, aby vyvrátil legendu, že kdo tak neoprávněně učiní, do roka zemře.
Heydrich přitom nad knížetem Václavem přemýšlel podobně jako Hácha a v zimě 1941 napsal v dopise vedoucímu hlavní kanceláře NSDAP Martinu Bormannovi, že "důraz na svatováclavskou tradici může Čechy přiblížit k třetí říši". Vyznamenání pro Čechy a Moravany ale odmítal, protože jeho zavedení by prý "dávalo protektorátu charakter samostatného státu". Na 200 tisíc Čechů však po atentátu na Heydricha přísahalo věrnost Říši právě u vyzdobené sochy sv. Co jeden nacista zakázal, z toho druhý udělal velkou politickou šarádu, jak už bylo výše řečeno o K. H. Frankovi, který začal "vzorným" Čechům udělovat Čestný štít protektorátu Čech a Moravy s orlicí svatováclavskou.
V Černínském paláci ale 17. června 1944 seděli i zástupci českých sedláků a dělníků, aby tak byla dokumentována jistá univerzálnost nového řádu. Oceňování pokračovalo v mnoha dalších vlnách, 12. července u příležitosti narozenin státního prezidenta Emila Háchy a pochopitelně i 28. září na svatého Václava. "Nebyla to jen pražská záležitost. Vybraným osobám z řad široké veřejnosti předávali štíty jednotliví krajští nacističtí vůdci."- vyzkoumal Vilém Wodák.
Až do konce války se udělovaly čestné štíty s vyobrazením svatováclavské orlice, a to i v regionech. "Takto byli vyznamenáni třeba dělníci Fantovy rafinerie v Pardubicích za práci při náletu na podnik 24. srpna 1944," uvedl Wodák. U Jihlavy došlo 13. Udělování čestných štítů s vyobrazením svatováclavské orlice pokračovalo až do samého konce války, v prosinci 1944 si metál připnulo 52 českých dělníků nasazených v hornoslezském průmyslu. Ještě v březnu 1945 bylo k šestému výročí zřízení protektorátu vyznamenáno několik desítek osob a vůbec jedním z posledních nositelů nejvyššího stupně se stal v dubnu 1945 ústřední vedoucí skomírajícího Národního souručenství Robert Rychtrmoc.
Čestné štíty byly předávány dokonce ještě 20. Do okruhu vyznamenaných byla zahrnuta celá "národní fronta" českého obyvatelstva, včetně duchovenstva. "Některá jména lze bezpečně připomenout, nad jinými visí otazníky. Medaili dostal třeba spisovatel František Kožík nebo dnes neprávem zapomenutý historik Josef Klika z okruhu Josefa Pekaře. Dramatik František Zavřel, populární herec Čeněk Šlégl nebo římskokatolický kněz a význačný historik umění Josef Cibulka," pročítá Wodák neúplný seznam oceněných. Metál se však po válce proměnil v danajský dar a často byl důvodem i k dehonestaci osob, které ho dostaly třeba jen za celoživotní práci v určitém oboru.
Filozof a vysokoškolský pedagog Jan Sokol nedávno v Českém rozhlase potvrdil, že orlici převzal i jeho otec, jenž byl na sklonku války rektorem Umělecko-průmyslové školy v Praze. Mezi dekorované řadí seriózní média třeba dirigenta Václava Talicha či herce Vlastu Buriana. Trochu jinak to bylo s Otakarem Vávrou. Ačkoli se zachovala vzpomínka spisovatele Arnošta Lustiga, který se na medaili zeptal přímo Vávry, a ten mu údajně odpověděl: "Kdybych svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil na popravišti", staří pánové Lustig s Vávrou to zřejmě popletli. Režisér Otakar Vávra nikdy nepřevzal orlici, ale 28. září 1939 dostal takzvanou Svatováclavskou filmovou cenu za scénář k filmu Humoreska.
Tuhle cenu neudělovali přímo nacističtí pohlaváři, nýbrž protektorátní ministr obchodu. Se svatým Václavem je potíž, neboť o jeho životě existuje jen pár hodnověrných zmínek. Zbytek jsou legendy. Jediný pramen, který o Václavovi prozrazuje něco konkrétního, jsme zmínili v hlavním textu (kronika Widukindova), už kníže Boleslav ale zřejmě toužil učinit ze zavražděného bratra jediného opravdového vládce, který panovnické žezlo českým knížatům a králům jen propůjčuje. "Dokonalost dosáhla tato idea za císaře Karla IV., kdy byla na relikviář se světcovou lebkou vložena skvostná svatováclavská koruna," míní český historik Karel Otavský. A legenda žila dále, dokud se novinář Josef Kalousek v roce 1872 nepokusil ze světce opět udělat knížete. "Nebyl to pouhý duch, nýbrž byl to člověk," napsal.
Od 19. století je svatý Václav spojován i s blanickými rytíři, kteří mečem spasí národní práva Čechů, a po první světové válce Václava slavně "oživily" oslavy svatováclavského milénia, k nimž patřila i svatováclavská výstava, kterou spatřilo 300 tisíc návštěvníků. Marxisté po druhé válce nectili žádné svaté, Václava navíc označili za symbol kolaborace s nacismem a datum 28. září vypustili z památných dnů. Poslední měsíce míru byly naplněny diplomatickou činností Británie, Francie a SSSR. Dne 21. V. M. Molotov podepsal německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět J. Ribbentrop a ve světlejším saku J. V. Po jejím podpisu následovalo rozdělení sfér vlivu a spousta dalších dopadů na Evropu, které završil německý útok na Sovětský svaz v červnu 1941.
Ke svatováclavským tradicím se veřejně hlásili i po válce ti, kdož sledovali, jaké roli má světec hrát v národním duchu. Svatováclavské tradice v době První republiky byla vytlačena na okraj veřejné pozornosti, dominovala husitská a reformní tradice. Jaroslav Šebek poznamenává, že díky Masarykovi byla svatováclavská tradice znovu integrována do rodiny národních tradic a respektována i s ohledem na Masarykovo tvrzení, že Václav nás přiváděl do Evropy. Až poslední doba ukázala nutnost objektivního pohledu na odkaz knížete i světce, i když se objevují interpretace, které vycházejí z politických záměrů minulých epoch.
Jisté je, že odkaz sv. Václava - podporovatele církve, schopného státníka a výtečného válečníka - je pro náš národ a jeho dějiny zásadní. Vždyť pod jeho sochou na pražském Václavském náměstí se srocují lidé a mění běh dějin. Naposledy tomu tak bylo v roce 1989, kdy padla komunistická totalita. Svatý Václav je symbolem státu, moudře uplatňované síly, vždy je zobrazován ve zbroji. Znamení kříže na jeho přilbici odkazuje na etické hodnoty, o které se jako panovník i válečník opíral. Jeho tradice je živá dodnes i v českých ozbrojených silách, o čemž svědčí i to, že jeden z našich nejvýznamnějších praporů, 42. mechanizovaný prapor, který reprezentoval naši zemi na mnoha zahraničních misích, se označuje jako "Svatováclavský".
Na odkaz svatého Václava můžeme být právem hrdí. Pro 42. U jeho pomníku v Praze si dřív dávali sraz všichni, kdo se chtěli sejít v centru. Přesto se o něm moc nemluvilo. Teprve novodobá historie znovu vzkřísila příběh svatého Václava v celé jeho záhadnosti. Nejvíc otázek zůstává kolem jeho smrti-mohl Václav zemřít, protože nechtěl být násilným uchvatitelem, nebo to byl běžný způsob, jak se přebírala vláda nad zemí? Skutečně jej zavraždil vlastní bratr? A bylo to opravdu 28. září?
Václav chtěl být mírotvůrce, ale bylo to žádoucí? Už jeho dětství je zahaleno mnoha mýty. Narodil se nejspíš v roce 907. Zajímá vás další překvapivá zjištění kolem svatého Václava? Podívejte se na video! Něco jako životopis, či chcete-li příběh o tomto českém knížeti, sepsal už na konci 10. století neznámý autor. Dal mu název Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Někteří historici si myslí, že autorem byl syn Václavova vraha Boleslava, a že to mělo být něco jako „omluva“.
Paradoxně v díle Zahlobená, že Václav nebyl jenom duch, nýbrž člověk. Kosmas jej chválí jako mírového panovníka, který usiloval o smír, ačkoliv legendy často zobrazují jiný obraz. Legenda Crescente fide christiana líčí Václava jako mučedníka a zázraků, ale skutečnost zůstává zahalena.- Ačkoli existují různé verze a názory, jedná se o komplexní obraz historicky puncovaného světa, kde legendy a prameny spolu soutěží o výklad.
