Stanice MIR napomohla v mnoha ohledech. V roce 1986 byl Sovětským svazem vypuštěn první stavební blok určený pro stanici Mir. Jako poděkování za toto jméno, stanice Mir vydržela neuvěřitelných 15 let, což je trojnásobek její předpokládané životnosti. Přežila i zánik jejího stvořitele, Sovětského svazu a vznik jeho nástupce, Ruska. Dokonce zvládla naplnit význam svého jména, za pomocí desítek členů posádky z různých koutů světa a mezinárodních návštěvníků.
Patnáct let není málo času, o čemž nás přesvědčí množství provedených pozorování, které se vyšplhalo až na hodnotu 31 200. Avšak u provedených pokusů již číslo není tak velké - jenom 6 700, z toho 2 300 bylo lékařských. Miru ale můžeme přisoudit ještě větší zásluhu, stanice sloužila jako jeviště pro první rozsáhlé technické partnerství mezi Ruskem a Spojenými státy po půl století vzájemného antagonismu.
Předtím, než mohl být Mir vyslán do vesmíru, musel být nejprve sestaven. První návrh představil konstruktér Valentin Gluško a tento návrh byl okamžitě schválen. Přestože výstavba stanice Mir nebyla jednoduchá, uskutečnilo se mnoho změn plánu výstavby a bylo nutné připravit přes dvacet tun materiálu, z něhož měla přibližně polovina shořet v atmosféře. Tato první část Miru měla sloužit jako hlavní část stanice, na kterou se postupně měly připojovat budoucí moduly. Základní blok byl dlouhý 13,13 metrů a při startu vážil 21 tun. Další blok, který následoval, byl modul s názvem Kvant. Po vynesení na oběžnou dráhu byl připojen k základnímu bloku o dva měsíce později. Ve srovnání se základním blokem byl dvakrát menší a lehčí, přesto ale byl dostačující pro splnění svého hlavního účelu. Později byly přidány další moduly. Modul Kvant 2 neplnil velkou roli, sloužil jenom pro doplnění paliva a zásob stanice. Oproti tomu modul Kristall měl důležitou roli. Jednalo se o laboratoř, zaměřující se hlavně na provedení technických a vědeckých pokusů.
Další připojený modul, Spektr, byl spíše orientovaný na pozorování Země, ale na rozdíl od ostatních modulů se pyšnil i americkými přístroji, jako důkaz začínající mezinárodní spolupráce. Rozvržení Miru. Moduly můžou samy o sobě být kategorizovány jako vybavení stanice, ale my zajdeme více do detailu. Celá stanice byla ovládána palubním systémem obsahující sedm počítačů. Ty zařizovaly všechnu činnost od automatizace řízení až po regeneraci vody a termoregulaci. Hlavním zdrojem energie byly sluneční panely, které se nacházely na každém modulu. Získaná energie byla využívána také na pokusy a pozorování. Kyslík byl generován elektrolyticky a vodík byl vypouštěn do kosmického prostoru. I když stanice byla schopna získat vodu z vlhkosti atmosféry, kvantita vody z tohoto zdroje nebyla dostačující sama o sobě. Pokud jde o jídlo, to bylo podle očekávání v dehydratovaném stavu, což efektivně šetřilo místo a skladováno bylo stejným způsobem jako na Zemi, v chlazené či mražené formě.
Ač se posádka nacházela na stanici Mir, tedy v nestandardním prostředí mikrogravitace, její program byl podobný jako náš každodenní den. Vstát, provést inspekci stanice, najíst se, jít do práce (věnovat se experimentům), najíst se, vrátit se zpět do práce, mít chvilku pro sebe a jít spát. Interiér stanice může někdy působit stísněně, ale život posádky probíhal skoro stejně jako na Zemi. Samozřejmě kosmonauti neměli jenom za úkol simulovat náš každodenní život. prováděli také výstupy do volného kosmu za účelem oprav stanice, instalaci přístrojů či jiných testů. Všechno, ale musí jednou skončit.
26. února 1997 vypukl na palubě stanice Mir požár, jehož příčinou bylo vzplanutí zařízení na regeneraci vzduchu. Plameny blokovaly přístup do lodě Sojuz, která sloužila jako únikový modul zrovna pro takové situace. Poškozené solární panely na modulu Spektr po srážce s bezpilotní kosmickou lodí. Mnoho nehod způsobilo rozhořnutí o ukončení projektu této orbitální stanice. Avšak za nejhorší a nejnebezpečnější problém byla považována srážka stanice Mir s nákladní kosmickou lodí Progress. To se stalo jenom 3 měsíce od požáru. Mělo jít jen o test nového navigačního systému pro stykování nákladních Progressů s Mirem, ale Progress při testu narazil do solárních panelů modulu Spektr.
Přestože v Rusku byl Mir vnímán jako předmět národní hrdosti, bylo v říjnu 2000 rozhodnuto o jeho stažení z oběžné dráhy z důvodu zhoršujícího se stavu stanice. Mir byl naveden do atmosféry 22. 3. 2001 a jeho trosky dopadly do Tichého oceánu mezi Austrálií a Jižní Amerikou. Odhadem šlo o 20 až 40 tun materiálu z této stanice.
Stanice MIR tedy představuje příběh technického pokroku, mezinárodní spolupráce a lidské vytrvalosti. Její odkaz se dotýká nejen samotné kosmonautiky, ale i způsobu, jakým se svět k vesmírným výzvám postavil po konci studené války. Dlouhodobé provozování na ní, počet obyvatel, typy modulů a zkušenosti s provozem v mikrogravitaci, ať už šlo o inženýrské opravy či vědecké experimenty, z ní činí významnou kapitolu v historii lidského průzkumu vesmíru.
