Scholastika (z řec. scholé a lat. schola - škola; scholastikus - učitel i žák) je systém nauk vyučovaných na středověkých školách, později souhrnné označení pro teol.-fil. směry, které vycházely z myšlení předních představitelů středověké náb. spekulace. S. se pokouší navodit intelektuální proces, který by pomocí analogií, definic a systematické koordinace věroučných dat umožnil hlubší pochopení kř. doktríny. Navazuje na patristiku, z níž přejímá intelektuální motivy poznání (Boëthiovo ergo intellige ut credas, crede ut intelligas, tedy poznávej, abys věřil, a věř, abys poznával), avšak liší se od ní systematickým úsilím.
Jiné interpretace považují scholastiku za kredo s. Augustinův výrok o víře jako o rozvoji myšlení založeném na přitakání evangeliu (credere nihil aliud est quam cum assesione cogitare). Scholastická učenost je vesměs knižní, pramenem studia jsou texty, které jsou soustavně komentovány, aniž by se muselo nutně přihlížet ke zkušenosti a skutečnosti. Vyhrocená spekulativnost (racionalismus) byla omezována v zásadě pouze mystikou, protože výzkumy přírody byly marginální.
Typická pro scholastiku je metoda, jež se odvozovala z potřeb školské výuky: základ tvořily přednášky (lectio) doplňované cvičeními (disputatio). Vývoj scholastiky lze členit na šest období: první čtyři časově spadají do středověku - přípravná fáze (reprezentovaná zejm. J. S. Eriugenou), raná, vrcholná a pozdní scholastika, následující dvě jsou novověké - v 16. století tzv. druhá, někdy též barokní scholastika, v 19. století třetí scholastika (novotomismus).
Ranou scholastiku představuje vedle Anselma z Canterbury (1033-1109; formuloval scholastický program a zdůraznil právo rozumu zkoumat zjevení, přičemž rozlišoval mezi rozuměním - intelligere a vírou - credere, na základě výroku credo ut intelligam - věřím, abych rozuměl; víra však musí být pojmově definovaná - fides quaerens intellectum) zvláště P. Abélard, autor dialektické metody. Značný význam pro rozkvět rané scholastiky měla i chartreská škola (přírodovědný zájem) a svatoviktorská škola (zájem o mystiku).
Ve vrcholné scholastice se rozvinuly tři proudy myšlení. První, ačkoli užíval aristotelskou terminologii a přijal i některé Aristotelovy závěry, se nedokázal oprostit od augustinianismu a odmítal stavět obě koncepce proti sobě. Druhým směrem se vydali latinští averroisté vedení Sigerem z Brabantu (averroismus), kteří lpěli na arabských komentářích k Aristotelovi a dostávali se do konfliktů s katolickou ortodoxií. Třetí proud představovali dominikáni usilující o vytvoření harmonického systému, který by spíš než na platonském krajním realismu stál na umírněném Aristotelově realismu.
Proces scholastiky předznamenal Albert Veliký, ale dovršil jej Tomáš Akvinský dílem Summa theologiae. Dílo Tomáše Akvinského podrobil kritice františkán J. Duns Scotus. V protikladu k dominikánským interpretacím zdůrazňujícím roli rozumu Duns Scotus a spolu s ním další františkáni vyzdvihovali augustinovský primát vůle.
V pozdní scholastice jsou prvořadá díla Mistra Eckharta, W. Occama, J. Buridana; celková tendence myšlení je charakteristická odklonem od textů a příklonem k přírodě, mění se rovněž vztah teologie a filosofie, která se osamostatňuje. Po následujícím období stagnace dochází k obnově scholastické metody a myšlení se vznikem tzv. druhé scholastiky v Itálii, Španělsku a Portugalsku.
Patří sem zejm. komentátor Tomáše Akvinského Thomas Cajetanus (1469-1534), nejvýznámnější představitel, ale Francisco Suárez (1548-1617), autor Disputationes metaphysicae (1597), které bývají považovány za nejsystematičtější scholastické dílo vůbec. V 19. a 20. století získala scholastika nové impulzy. Její význam vzrostl zvláště po encyklice Aeterni Patris (1879) papeže Lva XIII., doporučující dílo Tomáše Akvinského jako věroučně závazné.
Novotomismus (třetí scholastika) představuje v zásadě velký, byť mnohdy nezdařený pokus o syntézu klasického odkazu scholastiky s novými postupy. Je pravda, že na sklonku barokní doby začínal způsob jezuitské výuky zastarávat, jelikož tkví svými metodami i učebními osnovami v dobách dřívějších. V 16. a 17. století ovšem dosahovalo jezuitské školství špičkové úrovně, s níž se mohly jiné školy srovnávat jen stěží.
V období před Bílou horou směli jejich ústavy navštěvovat i synové z nekatolických rodin. Z učebních osnov jim odpadala výuka katolického katechismu. Nelze tedy hovořit o násilném přesvědčování, protože alespoň formální náboženská volnost ve školách panovala. Pokud nahlédneme do osnov jezuitských gymnázií, uvidíme, že Tovaryšstvo nekladlo důraz jen na suché biflování ve školních škamnách.
Součástí výuky byla tělesná cvičení, časté vycházky, míčové hry, šerm i jízda na koni. Důležitou součástí studia bylo nacvičování divadelních her, které pak studenti hráli před veřejností, hudba a zpěv. Mezi předměty, na něž kladli jezuité možná překvapivě důraz, patřila matematika.
Hlavní charakteristiky jezuitské scholastiky
Jezuitská výuka spojovala důraz na systematické studium s praktickou výukou a tělesnými a uměleckými disciplínami.
Jezuitské gymnázia nabízela široké spektrum předmětů, které zahrnovaly matematiku, hudbu, zpěv, dramatickou výchovu, tělesnou výchovu a další.
V rámci scholastické metody se kladl důraz na lectio a disputatio jako hlavní formy výuky a poznání.
Klasifikace a metody výuky
Novotomismus a obnova scholastické metody po 19. století vedly k nové syntéze tradičního odkazu s moderními epistemologickými přístupy.
tags: #scholastikove #na #jezuitskych #skolach