Tohle je kniha o SMRTI. Černobyl zabil tisíce lidí a zničil přírodu na miliony let. A proč? No, protože lidé na vysokých stranických místech se báli vydat jasný rozkaz, přiznat míru katastrofy a hlavně se báli o stranickou knížku, to byl pro ně trest nejhorší. V Černobylu bylo nasazeno 115 tisíc likvidátorů, vojáků, policistů, techniků, inženýru a dalších profesí, kteří naprosto bez ochranných pomůcek a jasných informací, pracovali v okolí nebo i na střeše reaktoru, který pořád vydechoval SMRT.
Autorka sesbírala a přepsala osobní výpovědí všech, kteří se buď podíleli na záchranných pracích nebo žili pod radioaktivním mrakem. A právě tohle je na knize to stěžejní...osobní výpovědi. Obzvlášť upozorním na první a poslední příběh, ty jsou nejsilnější a autorka moc dobře věděla proč je vložila na začátek a konec celého díla.
Jsem pořád doma, jsem invalida. Do našeho domu přináší listonoš důchod pro mně a dědečkovi. Když holky ze třídy zjistily, že mám rakovinu krve, bály se vedle mě sedět. Dotknout se mě. A já jsem se dívala na svoje ruce... Na svůj penál a sešitky... Nic se na nich nezměnilo. Lékaři prohlásili, že jsem onemocněla, protože můj tatínek pracoval v Černobylu. ...Můj nejlepší kamarád se jmenoval Andrej... Udělali mu dvě operace a poslali ho domů. Oběsil se na svém pásku...
V prázdné třídě, když všichni odešli na hodinu tělocviku. Lékaři mu zakázali běhat a skákat, a on byl nejlepší fotbalista na škole. Než... Než šel na operaci. Měl jsem tu hodně kamarádů... Julja, Káťa, Vadim, Oksana, Oleg... Teď Andrej... Zemřeme a stane se z nás věda, říkával Andrej... Zemřeme a všichni na nás zapomenou, tak uvažovala Káťa...Zemřeme, plakala Julie.
Člověku je až hloupé negativně hodnotit knihu o takovém tématu. Bohužel kniha se velmi těžko čte a to nejen kvůli obsahu vyprávění. Knížka Modlitba za Černobyl mi ze všech tematicky laděných přišla nejosobitější. Příběhy lidí, kteří tou tragédií prošli, ať už šlo o obyvatele Pripjati, likvidátory nebo starousedlíky dnes již zaniklých vesnic (v obci Černobyl je památník složený z ukazatelů se jmény obcí a je to dlouhý štrúdl). A některé ve vás zůstanou napořád.
Někdy je fakt lepší nevědět. Ale kniha za přečtení rozhodně stojí, protože problematiku vystihuje přesně. Nečetlo se to dobře, protože kniha je plná bolesti, beznaděje a neštěstí. Je ale velmi důležité takovéto osudy lidí zaznamenat, ať to vše neupadne v zapomnění. Nevěděla jsem, jak moc to zasáhlo Bělorusko. Tato kniha patří do kategorie knih, které se mi těžko hodnotí hvězdičkami.
Kniha odhaluje hlubokou vrstvu traumatu - nejen fyzického, především psychického. Lži a zapírání - jak sověti, tak západ to umí - Černobyl, Fukušima, 11.9, Let Malaysia Airlines 370 a stovky dalších lží politiků a osob ve vedení v zájmu svých cílů. O největší katastrofě jsem přečetl hodně knih, viděl desítky filmů a dokumentů a tuto knihu musíme brát jako odkaz memento mori. Pokud Vás zajímají čistě fakta, tak tady se o havárii nic nedozvíte. Pokud ale hledáte spíše emočně-citovou rovinu osudů řadových lidí, pak ano, ale...
K niha je sbírkou výpovědí, rozhovorů a příběhů lidí po havárii - ať již likvidátorů, hasičů, vojáků či jen řadových obyvatel obcí, které byly evakuovány. Bohužel z řady těch textů je cítit to, že ani roky po havárii lidé vůbec nemají představu co se stalo a co hrozilo, kdyby opravdu došlo následně k výbuchu páry pod reaktorem apod. Je to opravdu silné čtení o lidských osudech, ale popravdě je to spíše snaha o pochopení občana - sovětského uvědomělého občana, motivací a pocitů.
Viděli jsme dokumenty, seriály, které vyprávěly minutu po minutě Černobylské havárie. Pro mou generaci je Černobyl pojem v učebnici, něco vzdáleného, co zažili naši rodiče, ale také spíše z “dálky”. Teprve po přečtení této knihy mi dochází, že Černobyl nebyla jen “havárie”.
Knihu je určitě dobré si přečíst, protože to, jak běžní občané vše vnímali a jaké jim byly dány informace, je nenahraditelné. Černobyl a celkově tento typ reaktorů v Rusku, je mé oblíbené téma, ale vždycky už to bylo všude uvedeno do kontextu dějin. Většina příběhů je neskutečně „syrových“, co se zachycení emocí týče, tak jde autorka opravdu až na samou dřeň. Nevybavím si žádnou jinou knihu, kde by se takovým způsobem podařilo zachytit pocity zpovídaných lidí. Člověk má pocit, jak kdyby seděl vedle vyprávějícího.
Autorka navštívila opravdu velké množství různorodých obětí černobylské tragédie. Na pozadí příběhů vystává hrůzyplný obraz vedení SSSR, kdy kvůli „póze“ (co by tomu řekl západ) docházelo k tomu, že nebyla přijata takřka žádná ochranná opatření. Barví vejce, pečou mazance… Evakuace lidí ze zamořených oblastí, jen z některých, nejsou peníze. Likvidátoři bez ochranných prostředků (chlastejte vodku, ta pomůže), troška záření neuškodí. Často neměli funkční dozimetry, tak jim do papírů dali tolik, aby to bylo do normy, a navíc v zasažených oblastech strávili několikanásobně více času, než měli.
Tak tato kniha se nečetla dobře. Není to příběh. Nemá to ucelenou časovou osu. Jsou to desítky vyprávění lidí, kteří katastrofu zažili, kteří nasazovali své životy při likvidaci havárie, nebo kteří ztratili své rodiny v důsledku havárie. Hodně často se mi pak zdálo, že už se výpovědi i celkem opakují a některé výpovědi mi nedávali smysl a to hlavně v první části knihy. Bohužel tento styl knihy pro mě byl složitý na čtení a proto hodnotím knihu jen třemi hvězdami. Ale na druhou stranu kniha je autentická a kdo si ji přečte cítí hrůzy katastrofy a to jak ovlivnila obyčejné lidi.
Z kniha je cítit neskutečná víra v režim, který měl lidi ochránit, ale bohužel zklamal a lidi místo toho obelhal a nechal trpět následky, které nemuseli být mnohdy tak fatální. Kniha je záznamem jednotlivých výpovědí lidí, kterých se osobně dotkla tragédie v Černobylu. Kniha opravdu velmi syrová, navíc pro mě nový fakt, že rovněž Bělorusko bylo tak moc postiženo jaderným mrakem a následky jeho spadu: doposud jsem o neštěstí uvažovala spíš v mezích ukrajinských hranic.
I když, jak mi i tato kniha svými svědectvími ukázala, vždyť šlo tehdy ještě na prvním místě o Sovětský svaz - holt jiná generace. Co na mě velmi zapůsobilo a způsobilo velké překvapení a v podstatě i lehký šok ve vnímání nejen této katastrofy, ale především mentality východního Slovana - to, že velká část očitých svědků pořád zmiňovala tyto věci: hrdinství, vlast, sovětský člověk. Přemýšlela jsem, na co tyto tolika životy protkané červené nitě ukazují, proč se tento vzor pořád ve výpovědích opakuje?
Mentalita lidí zde žijících byla natolik zpracována, infiltrována a prosáknuta diktátorskou propagandou, že není možné tomu čelit - jak jinak by lidé mohli dobrovolně jít a ztrácet na místě katastrofy své životy kvůli diletantismu vyšších pater tupounů, kvůli diplomu a kovové placce v krabičce? Hrdinové se nezapomenou, ale stojí životy za to, že v lepším případě je jejich jméno vytesáno na pomníčku?
Pro západního člověka podle mého názoru naprosto nepochopitelné. Komunismus možná padl, ale nátura zdejších lidí na mě působí pořád nezměněně: na prvním místě vlast, člověk sám až někde vzadu. Obyvatelům to vlastně nevadí: oni potřebují a dokonce chtějí pevnou ruku, ať už se nazývá carem, generálním tajemníkem nebo prezidentem. Navíc ty všudypřítomné: 1. strach, 2. diletantismus, 3. tupost, 4. područenství...
Modlitba je soubor svědectví lidí, kterých se tahle havárie týkala,a na které se často zapomíná. Čtení je strhující, velmi smutné a tíživé. Kdo by chtěl být téhle tragédii blíž a nic o tom třeba ještě nečetl, tak určitě doporučuji filmovou minisérii "Černobyl" jako odrazový můstek. Tam je zoufalství a neskutečné neštěstí přímo hmatatelné. Název Kronika budoucnosti celkem sedí. Uvažování nejvyšších představitelů SSSR tehdy a dnes se příliš nezměnilo. Lži, strach, špína a smrad. To vše za pozlátkem, že se vlastně nic až tak zásadního neděje.
Smutné příběhy lidí, kteří věřili neuvěřitelnému i lidí, kteří milovali vlast více než svoje blízké. Nejkratší černobylský vtip: Byl to dobrý národ, ti Bělorusové. Týž den... Sedmadvacátého dubna se rozhodují, že odjedou do Gomelské oblasti, hraničící s Ukrajinou. Do okresních středisek Bragin, Chojniky. Narovlja, od nich je k elektrárně jen několik kilometrů. Potřebuju úplnou informaci. Vzít si přístroje, změřit zamoření. Pokračuje setí a orba. Lidé se chystají na Velikonoce…
Rentgeny, mikrorentgeny... Vracíme se do Minska. Na hlavní třídě se všude prodává cukroví, zmrzlina, sekaná, housky. "Co že vaši dozimetristi (z mého ústavu) běhají po městě a šíří paniku?" Radil jsem se s Moskvou, s akademikem Iljinem. U nás je všechno normální... K nehodě byla povolána armáda a vojenská technika. Prokuratura. Vyšetřují to tam...
Nesmíme zapomínat, že probíhá studená válka. Na naší zemi už ležely tisíce tun cezia, jódu, olova, zirkonia, kadmia, beryllia, boru a neznámé množství plutonia - celkem čtyři sta padesát typů raionuklidů. Jejich množství se rovnalo třem stům padesáti bombám svrženým na Hirošimu. Bylo nezbytné mluvit o fyzice. O zákonech fyziky. A mluvilo se o nepřátelích. V aktovce jsem nosil dozimetr... Proč? Nikam mě nepouštěli, už jsem na vyšších místech moc otravoval...
Hlavní důsledky černobylské havárie zůstávají dodnes neznámé: skutečnost, že se havárie udála na území tehdejšího komunistického Sovětského svazu, a neochota vědců připisovat důsledky něčemu bez nevyvratitelných vědeckých důkazů - a takové v tomto případě prostě nikdy nebudou k dispozici. Osobně si myslím, že značná část oficiálních čísel dohledatelných na internetu je i dnes silně podceněná; některá asi ne, třeba údaj, že z elektrárny unikla do okolí radioaktivita s ekvivalentem 400 hirošimských atomovek, mě docela ohromil. Přesto jsem až dosud patřil spíše mezi zastánce jaderné energie, protože naši stále rostoucí spotřebu obnovitelné zdroje možná nebudou nikdy s to pokrýt. Tahle kniha ovšem pořádně zatřásla s mým přesvědčením.
I když jsou to vlastně jen přepisy rozhovorů či spíše monologů svědků události ze všech sfér tehdejší běloruské společnosti, jsou samy o sobě a tím spíše ve svém celku nesmírně působivé. Historické témaHistoriePolitologie & PolitikaSpolečenské vědyŽivotopisy
Po katastrofě se počet nemocných rakovinou zvýšil 74krát a úmrtnost vzrostla o 23,5 %, přičemž nejvíce obětí je ve věkové skupině 45 až 50 let. Bělorusko mělo populace kolem 10 milionů a 2,1 milionu lidí žilo na zamořeném území, včetně 700 000 dětí. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž životy katastrofa zásadně ovlivnila.
Najdou se i kritické postoje: některé výpovědi se opakují a některé části působí dojmem ponurého soustavného vyprávění. Avšak záznamy jednotlivých příběhů dávají čtenáři autentický vhled do zkušeností obyčejných lidí a do atmosféry období, kdy vláda bojovala s veřejností o informacích a bezpečnosti.
Pokud vás zajímají souvislosti a kontext, doporučuji sledovat i filmovou minisérii Černobyl jako odrazový můstek, protože ukazuje zoufalství a neštěstí v konkrétních momentech. Tímto dílem vzniká Kronika budoucnosti, která popisuje způsoby myšlení nejvyšších představitelů SSSR tehdy a jejich dopady na obyčejné lidi. Lži, strach, špína a smrad - to vše za pozlátkem, že se vlastně nic zásadního neděje.
Naprosto zásadní je, že Modlitba za Černobyl je sbírkou svědectví lidí, které havárie zasáhla přímo či nepřímo, a která ukazuje hodnoty a dilemata lidí, kteří sledovali svět kolem sebe jen skrze oficiální narativy. Čtení je strhující, smutné a tíživé, ale zároveň důležité pro pochopení lidského rozměru katastrofy a toho, jak ovlivnila životy jednotlivců i celé komunity.
Můry (Мотыльки) | Černobyl. Nesestříhaná verze. CZ 1080p
Jaměná poznámka: pro čtenáře, kteří hledají jen fakta, kniha nemusí být zdrojem suchých údajů; když však chcete prožít emoční rovinu osudů běžných lidí, Modlitba za Černobyl nabízí silný a autentický obraz doby a triumfů či selhání společnosti v čase katastrofy.