Po říjnové revoluci vznikla snaha o výrazné změny v doprovodu zesnulých, který měl být sloužen v duchu „nového člověka“. V carském Rusku byla pohřební podoba zakotvena obřady ruské pravoslavné církve, avšak od poloviny 19. století se pokroková mládež pokoušela tento rituál proměnit v politickou demonstraci a vytvořit alternativní systém - komunistický.
Nejvýraznějším „rudým pohřbem“ byl pohřeb obětí únorové revoluce v roce 1917, kdy byl průvod jasně organizovaný a rozdělil se na šest proudů s vojenskou hudbou. Na místě pohřbu se vykopaly čtyři masové hroby; mrtví v rakvích, pokrytých rudou látkou, byli uloženi do hrobů v geometrickém pořadí. Z církevního rituálu se postupně odstupovalo a vznikala nová praxe, která měla zahrnovat interaktivnost a umělecké ztvárnění obřadů, s cílem „sjednotit kolektivní záležitost“ a zmírnit zármutek.
Podle Vikentije Veresajeva měl nový pohřeb zahrnovat rituály, které by byly interaktivní a umožňovaly přítomným aktivně se zapojit, přičemž dívky v bílých šatech sázely zelené větvičky nebo držely pochodně. Průvod býval doprovázen hudbou, Marseillaisou, revolučními hymnami a Chopinovým pohřbovým pochodem; nosiči rudých vlajek zpívali spolu s hlavním sborem. K hřbitovu následoval obřad s čestnou stráží a smutečními projevy.
V současné době je církevní pohřeb definován jako náboženský obřad, při němž rodina a blízcí loučí se zesnulým za přítomnosti duchovního. Pohřeb bývá konán v kostele, kapli, smuteční síni či přímo na hřbitově a má hluboký význam pro mnoho věřících rodin. Je veden podle zvyklostí konkrétní církve a může být tradiční i osobnější; nestanoví se však automaticky jako lepší varianta mezi mší svatou a pohřbem bez ní.
Pokud zesnulý nebyl pravidelně praktikující, církevní pohřeb může být stále možný - vhodné je obrátit se na místní farnost, kněze nebo duchovního. Před samotným obřadem je dobré kontaktovat pohřební službu a farnost či duchovního, aby došlo k sladění termínů. Před domluvou s pohřební službou je vhodné připravit základní informace a dokumenty o zesnulém, jako je jméno, datum narození, místo úmrtí, adresa posledního pobytu, příčina smrti a informace o tom, zda byl zesnulý před smrtí pokřtěn.
V rámci farnosti bývá zvykem dar na potřeby farnosti při pohřbu, obvykle kolem 3 000 Kč, a květinovou výzdobu si zajišťují rodina či služba. Dále je třeba se domluvit s varhaníkem pro případný varhanní doprovod a s fotografem na souhlas rodiny, s ohledem na bolest pozůstalých a tiché prostředí pohřbu. Pohřební obřad může proběhnout v kostele se mší svatou, nebo bez ní, po dohodě s knězem; v kostele bývá častý výzdoba kolem rakve, která může obsahovat Evangeliář, Bibli nebo kříž, a svíce.
Pokud se koná obřad bez mše, bývá rozloučení kratší a jednodušší, zahrnuje modlitby, čtení a promluvu duchovního či jáhna. Obřad s mešní mší svatou bývá tradiční, zahrnuje bohoslužbu, modlitby, čtení, promluvu a eucharistii, a bývá vhodné položit rakvi posvácené prvky, jako Evangeliář či kříž. Při obřadu s katechézou a modlitbami se klade důraz na poslední rozloučení a možnosti, jak křesťanská víra potvrzuje naději na vzkříšení.
V některých případech je možné pořídit zádušní mši svatou (requiem) a obřad zahrnuje modlitby, čtení, promluvu a poslední rozloučení. Po ukončení modliteb v kostele se rakev vyvede ke hřbitovu, kde proběhne posvěcení hrobu a uložení ostatků. V průvodu bývá první ministrant s křížem, a pokud je přítomen kněz, jde před rakví. Pohřební průvod pokračuje z kostela ke hřbitovu, kde se slouží poslední obřady a modlitby, a následně se rakev spouští do hrobu.
V domovském prostředí se mohou rozloučení konat i v domě zesnulého, odkud vychází průvod do kostela. Předkládají se texty modliteb a žalmy, a po modlitbách následuje vyjádření důstojného rozloučení a vzájemné pohlazení rodiny. Při pohřbu v domě či na místě spojeném se zesnulým se vyvíjí proces, který zahrnuje modlitby, čtení z Písma a zpěv žalmu.
Pokud hrob není posvěcen, posvětí se nejprve a rakev se spouští do něj, po čem následuje krátká modlitba. Ke konci se přednáší modlitba o odpočinku a naději vzkříšení v Kristu. V některých liturgických textech se objevují texty v latině nebo řečtině; tyto texty často slouží jako součást zpěvů a promluv při rozloučení a připomínají křest jako začátek nového života se Kristem.
Podobně jako bývá u pohřbů doprovázena modlitba předposmrtní a průvod do kostela, bývá alternativní průchod k hřbitovu a uložením do hrobu. Uložení do hrobu bývá provázené modlitbami, společnou vzpomínkou a vyjádřením víry v Kristovo vítězství nad smrtí. Zpravidla se zohledňuje potřeba jednotlivých účastníků, aby byl pohřeb pro rodinu důstojným a citlivým aktem vzpomínání.
Pro organizaci pohřbu je vhodné kontaktovat duchovního i pohřební službu a dohodnout se na termínu a formě obřadu. V této souvislosti je obvyklé domluvit si s knězem i datové detaily a poté se obrátit na pohřební službu. Kromě samotného obřadu lze zahrnout i mši za zemřelé a další liturgické prvky dle potřeby rodiny. V každém kroku je důležité respektovat vůli zesnulého a práva pozůstalých, a také zajistit, aby pohřeb odpovídal místním pravidlům a zvyklostem.
Nejčastější praktické kroky zahrnují: kontakt s farářem, domluva na termínu a druhu pohřbu, zajištění účasti obou stran, a zohlednění darů a květin. Je vhodné připravit si informace o zesnulém a vybrat materiály pro pohřeb (kříž, Evangeliář, Bible) a informovat o nutnosti případného varhanního doprovodu. Důležité je, aby byl průvod a samotný obřad veden s pietou a důstojností, a zároveň s respektem k rodině a tradičním způsobům obřadu.
V případě potřeby je možné uspořádat pohřeb i mimo kostel, obřadní síň či krematorium a organizovat ho u hrobu s pozůstalými pod širým nebem. Před samotným pohřbem lze požádat o mši za zemřelé a vybrat zdaň adalší mše; výběr závisí na preferencích rodiny a aktuální situaci. Obřad může být doplněn o zádušní mši a další modlitby, které vyjadřují víru v odpuštění a mír pro zemřelého.