Co spojuje Akční program KSČ, knížku Stefana Andrese Velký příběh Bible a Paměti Edvarda Beneše? Možnost svobodně se vyjadřovat a názory svobodně šířit patří k pilířům demokratické společnosti. Jsou-li nedemokratické systémy na něco citlivé, pak na to, že se občané svobodně dostanou k jiným informacím než k těm, které stát rozšiřuje. Byrokratický a autoritativní režim československých komunistů nepatřil k výjimkám.
První vlna vyřazování knih v 50. letech
První vlna vyřazování „nevhodných“ knih z veřejných knihoven proběhla už na počátku padesátých let. Zmizela hlavně díla Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a dalších prvorepublikových politiků, ale třeba i historické práce Josefa Pekaře nebo téměř veškerá literatura o legionářích.
Normalizace a systémové vyřazování
Další vyřazování „závadových“ publikací nastalo na začátku normalizace, tedy od roku 1969. Seznamy knih, novin a časopisů určených k vyřazení z knihoven připravovalo tehdy s největší pravděpodobností ministerstvo kultury na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ.
Byla vydána Směrnice o zvláštních fondech tiskovin v knihovnách jednotné soustavy, na kterou navazoval seznam 142 autorů, u kterých bylo zakázáno celé dílo, a u dalších 160 autorů byl uveden zákaz vybraných děl. Seznam byl tajný, obdrželi jej pouze krajští a okresní komisaři, kteří svolávali vedoucí jednotlivých knihoven a seznam zakázané literatury jim diktovali.
V případě pochybností o spolehlivosti konkrétních knihovníků vznikla zvláštní komise vyslaná z krajského města do místních knihoven k vyřazení knih ze seznamu. Přes velké utajení se podařilo dostat seznam do zahraničí a v listopadu 1973 jej publikoval římský časopis Listy.
Dohled nad nezávadností a postavení Miroslava Müllera
Dohledem nad „nezávadností“ normalizační literatury byl mezi jinými pověřen Miroslav Müller, od roku 1972 vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ. A právě do jeho kanceláře se přeneseme prostřednictvím dokudramatu Lukáše Csicselyho. Kdo přesně byl Miroslav Müller, na co všechno měl v průběhu 70. a 80. let vliv, jak hodnotná byla jeho vlastní literární tvorba a jak to bylo s jeho seznamem zakázaných autorů?
- Historický kontext vyřazování - politické a kulturní cenzury, včetně zaměření na prvorepublikovou kontinuitu a postavení bývalých vůdců.
- Proces tvorby zákazů - role ministerstva kultury, usnesení ÚV KSČ, tajnost seznamů a jejich praktická aplikace v knihovnách.
- Praktika dozoru - komise, které dohlížely na vyřazování, a mechanismy tlaků na knihovníky.
- Vypuštění ze seznamu - dopady na dostupnost informací a kulturní život v normalizační republice.
- Odkaz a dopad - jak tyto praktiky rezonují v diskusích o svobodě slova a demokratických pilířích až do dnešních dnů.
Celý proces ukazuje, jak státní moc prostřednictvím „nezávadných“ seznamů řídí přístup k informacím a jaké dopady to mělo na veřejné knihovny a jejich čtenáře.
Samotné jméno Miroslava Müllera je spojeno s nadřazeným dohledem nad kulturní politikou v období normalizace a s intrikami, které určovaly, jaké knihy se mohou dostat na pulty knihoven a které ne.
Jaký máme odkaz pro současnost?
Seznamy angazované veřejnosti dohlížející na literární prostředí a jejich dopady na svobodu projevu zůstávají příkladem pro reflexi o tom, co znamená skutečná demokracie a jak stát by měl zajišťovat přístup k informacím.
| Období | Hlavní praxe | Dopad na veřejnost |
|---|---|---|
| 50. léta | Vyřazování autorit prvorepublikových osobností | Omezený kontakt s historickými tématy |
| Normalizace 1969 | Seznamy autorů, zákaz díla, tajnost | Odliv důvěry ve veřejné instituce, omezení informací |
| Do 1973 | Veřejné zveřejnění seznamu v zahraničí | Mezinárodní tlak a diskuse o cenzuře |
Diskuse o cenzuře a kontrole informací v Československu zůstává důležitou součástí historické identity společnosti, a to nejen pro historiky, ale i pro každého, kdo chce chápat hranice státní moci nad kulturou.
tags: #seznam #inkvizici #zakazane #literatury