Seznam zakázané literatury inkvizice: historie, mechanismy a dopady na cenzuru

Každému se jistě při slově inkvizice vybaví pálení čarodějnic na hranici, kruté mučení vězňů, nesmyslné zabíjení údajných pomocníků Ďábla a v neposlední řadě pronásledování Židů. Lidem se zájmem o historii se pravděpodobně vybaví 13. až 14. století, kdy inkvizice poprvé vznikla jako samostatná církevní instituce. Jen málokdo by si ovšem vzpomněl, kdy vlastně inkvizice zaniká. Odpověď je totiž fascinující - oficiálně nezanikla nikdy. Respektive některá její odvětví a s ní spojené principy nikdy nezmizely z církevních institucí a praktik katolické církve a jsou platné a funkční i dnes.

Jedním z těchto prvků je i ten, co nikdy nezmizel, a o kterém se toho příliš neví. Jeho první vydání bylo uveřejněno roku 1559 v Římě. Podnět k vytvoření tohoto seznamu dal papež Pavel IV., který před svým nástupem do funkce na papežském stolci vykonával funkci docela jinou. Byl totiž generálním inkvizitorem, odpovědným za stovky a tisíce životů ztracených na mučidlech a při popravách. Šlo o první ucelené vydání tohoto seznamu, který vznikal už dříve, po dlouhá desetiletí a staletí.

Papežové před ním sice prováděli cenzuru děl, například antických filozofů a básníků, žádný však nenechal tato díla zapsat do skutečného uspořádaného soupisu, řekněme jistého rejstříku. Jediným cenzurním zákrokem, který byl proveden ve velkém veřejném měřítku, bylo pálení všech nekanonizovaných verzí Bible. Dokonce i díla raně křesťanských tvůrců se pozdější církvi nehodila, a tak byla buď ničena, nebo „odklizena“ z cesty jiným způsobem. Sepisování seznamu zakázaných děl nemělo v prvních stoletích pro církev žádný valný význam. Nezapomeňme, že gramotných lidí, kteří uměli číst a psát, bylo pomálu. Uměli to pouze někteří šlechtici a učenci, a ti byli většinou oddaní katolíci.

Navíc většina z nich přečetla za život pouze Bibli a několik církevních spisů a po zbytek života se setkali hlavně s úředními listinami. Knižních děl bylo málo a drtivá většina pocházela z klášterů, kde je psali mniši. K vytvoření Seznamu zakázaných knih přiměl církev až vynález knihtisku! Ten totiž umožnil vydávání děl poprvé v masovém měřítku a napomohl i šíření vzdělanosti, takže se postupně učilo číst stále víc a víc lidí. Jen pro zopakování faktografických dat - v období mezi lety 1448 - 1500 vzniklo ve 246 městech 1099 tiskáren a vytištěno bylo na 40 000 titulů v nákladech, jejichž souhrnná cifra byla téměř 12 milionů výtisků.

Oproti ručně opisovaným knihám z klášterů, kterých vznikaly maximálně desítky kopií, to byl ohromný skok kupředu. Tiskařský lis využívali nejen katoličtí vydavatelé, ale stal se také nástrojem v rukou protestantů a odpůrců církve. Knihtisk byl vlastně nejúčinnějším propagačním nástrojem své doby. Církev a katoličtí panovníci sice zaváděli tvrdou cenzuru, uvalovali klatby na nepohodlné spisovatele a vědce a vyháněli je za hranice svých států, v protestantských zemích se ale cenzura neprováděla ani zdaleka tak tvrdě.

V roce 1471 vyhlásil papež Sixtus IV. jako první předběžnou cenzuru knih. Papež Lev X. vymohl o několik desetiletí později na pátém lateránském koncilu schválení předběžné cenzury tištěných knih a její rozšíření po celém světě, přičemž cenzory měli být tamní biskupové. Ještě dříve byla cenzura na nátlak církve zavedena ve Španělsku. Roku 1535 sestavili teologové ze Sorbonny na rozkaz francouzského krále Františka I. seznam zakázaných knih, jejichž vydávání a čtení mělo za následek vyobcování z církve, uvěznění a také upálení. V roce 1546 učinili totéž teologové ve Španělsku a později i inkvizice v Portugalsku.

Seznamy vydávala postupně i inkviziční tribunály v Benátkách, ve Florencii, v Miláně a dalších městech a zemích, vždy s drobnými úpravami a odchylkami od hlavního církevního seznamu. Po vydání prvního římského seznamu v roce 1559 se cenzura všech knih z katolických zemí soustředila do rukou papežské inkvizice. Vzhledem k tomu, že několik papežů před svým nástupem do této funkce bylo generálními inkvizitory, každý z nich udělal jistou obměnu, čímž do seznamu přibývaly stále nové a nové tituly. Spadaly do něj všechny spisy protestantských teologů (například Wiklef, Jan Hus), díla velkých vědců (Giordano Bruno, Galileo Galilei) a další.

Od 17. století se cenzura přenesla do rukou jezuitského řádu a v té době citelně zasahuje i k nám. Teprve v roce 1908 zbavil papež Pius X. kongregaci povinnosti připravovat seznam (církevní odbor, který měl na starosti sestavování a úpravy seznamu) i jejích soudních pravomocí, které měla již od 16. století. V roce 1917 další papež, Benedikt VI., tento odbor zrušil a sloučil ho se Svatým oficiem. Seznamu zakázaných knih však nebyl konec. Poslední verze vyšla až v roce 1948. Bylo to 32. vydání od 16. století.

Jenom ve 20. A proč přestala církev Seznam zakázaných knih vydávat? Ze dvou důvodů - 1. knihy ve dvacátém století jsou značně uvolněné po mravní stránce a v podstatě nelze nalézt autora (kromě teologů a knih vydávaných katolickými církvemi), který by vyhovoval katolické církvi, 2. je nemožné při tak obrovském množství vydávaných titulů všechny procházet a cenzurovat. Seznam se přestal vydávat na popud II. vatikánského ekumenického koncilu z roku 1966. Žádný papež ani koncil ho však dosud oficiálně nezrušil, a tak se na něj může pravděpodobně zapisovat i dnes. K poslednímu případu, kdy se o tomto seznamu objevila na veřejnosti zmínka, došlo po vydání knih Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni od Dana Browna. Jeho knihy se pravděpodobně na Seznam dostaly. Zda se však tento seznam dopisuje, kdo na něm je uveden a kdo jej spravuje, to je tajemstvím, které si církev nechává pro sebe.

Víra dříve zasahovala prakticky do všech částí lidského života. Bůh sledoval kroky svých oveček od samého rána až do setmění. Prodlouženou rukou boží se stala církev v čele s papežem, který farníkům radil, jak mají žít. Stranou nezůstala ani literatura, jež byla po vynálezu knihtisku na vzestupu. Reakcí byl Index librorum prohibitorum, v překladu Seznam zákazných knih. Jeden z posledních přežitků raně novověké církve byl zrušen 14. června 1966.

Snahy o cenzuru probíhaly už ve starověku. Jednalo se však o konkrétní díla heretiků a kacířů. Za zmínku stojí kazatel a kněz Areios, jehož spisy se staly základem pro ariánství. Římský císař vydal dekret, který obyvatele zavazoval ke spalování kacířských prací. Nastalý trend pokračoval i v dalších stoletích, církev ale nikdy nepřistoupila k ucelenému seznamu.

Nečtěte Talmud! Papežové zpravidla vydávali zákazy, kterým knihám se mají věřící vyhnout. Postupně se v hledáčku církve ocitl scholastik Pierré Abélard, Jan Viklef či Jan Hus. Katolíkům nestačilo pouze nečtení knih, nařizovali také jejich spalování. Trnem v oku se stal i židovský Talmud. S jeho likvidací pomáhalo dokonce několik evropských panovníků, protože Židé nebyli příliš oblíbení.

Významným impulzem k vytvoření oficiálního seznamu byl vynález knihtisku v 50. letech 15. století. Knihy se staly dostupnějšími, což způsobilo vrásky na tváři církevních hodnostářů. Knihtisk předvedl naplno svou sílu v případě Martina Luthera, jeho díla se velmi rychle šířila. Potřeba vydat index zakázaných knih byla čím dál větší.

Papež se nechal inspirovat u několika panovníků, kteří ve svých zemích podobné cenzurní zásahy prováděli. V roce 1557 se zrodil Index librorum prohibitorum, duchovním otcem se stal Pavel IV., oficiálně byl dokument vydán o dva roky později. Na seznamu se logicky objevila díla zavržená před vydáním Indexu. Marx, Darwin nebo Diderot. Cenzura mířila především na knihy, u kterých nebylo jasné, zda podrývají základy náboženství. Kvůli tomu přibylo v 17. století několik nových jmen. Na jednom listu se sešel Giordano Bruno, Thomas Hobbes, Blaise Pascal či René Descartes.

Církev samozřejmě rozlišovala a některé autory zakázala úplně, u jiných vybrala konkrétní díla. Postupem času bylo ctí být uveden na Seznamu zakázaných knih, protože k výše zmíněným se přidal Denis Diderot, Voltaire nebo David Hume. Čestné místo měl také slovenský autor Adam František Kollár, jenž je přezdíván jako slovenský Sokrates. Některá díla byla zcela nepřípustná, to se týkalo Charlese Darwina či Karla Marxe.

Několika autorům se však podařilo Seznam zakázaných knih opustit. Taková situace nastala například u Mikuláše Koperníka. Ve 20. století bylo jasné, že Index je pouhým přežitkem, přesto na něm skončilo kompletní dílo italského spisovatele Gabriela D´Annunzia. Velký počet literátů přibyl v roce 1948, jednalo se o Jean-Paul Sartre či André Gide. Poslední knihou, která byla na Index zařazena, se stala Paní Bovaryová.

Uvnitř církve však sílilo hnutí, které volalo po zrušení Indexu zakázaných knih. Diskuze započala v roce 1962 na II. vatikánském koncilu. Papež Pavel VI. rozhodl o změně a doporučil obávaný seznam zrušit. Svatý otec se zavázal k tomu, aby knihy byly důkladněji zkoumány. Autor měl dostat příležitost k obhajobě.

V souvislosti se současným světem se vynořují další reflexe - některé knihy zůstávají zakázány či cenzurovány v různých zemích, zejména v režimech s autoritářskými vládami. Například Mein Kampf, Farma zvířat či 1984 jsou v různých kontextech předmětem veřejného a právního omezení. Tato skutečnost ukazuje, že cenzura má dlouhou historii a dodnes ovlivňuje to, co si lidé mohou přečíst a jakým způsobem mohou být texty interpretovány.

Index byl založen jako nástroj boje s „infikovanými“ díly, ačkoli po staletí zahrnoval nejen religiousní, ale i vědecké, filozofické či literární práce. Kritiky upozorňovaly na izolaci kultury a na to, že cenzura může brzdit rozvoj společnosti. Dnes se index oficiálně již nepoužívá, avšak jeho historický dopad zůstává - ukazuje, jak moc může mít organizace nadtextem a kdo rozhoduje o tom, co lze číst.

Pro meta description a klíčová slova využijte následující sekce.

tags: #seznam #inkvizici #zakazane #literatury