Od prvního Ježíšova zázraku v Káně Galilejské uplynuly téměř tři roky. Evangelium z tohoto období se o Panně Marii téměř nezmiňuje. Někdy asi byla mezi ženami, které Ježíše doprovázely při jeho pochůzkách, nicméně evangelisté zaznamenávají její fyzickou přítomnost pouze jednou: když se ve společnosti dalších příbuzných nevešli kvůli tlačenici lidí do domu, kde se ubytoval, a nechali si ho zavolat. Odpověď Pána byla výmluvná: »Kdo je má matka a moji příbuzní? A rozhlédl se po těch, kteří seděli kolem něho, a řekl: Každý kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i moje matka« (Mk 3,33-35).
Byla to velká chvála Panny Marie, té, která lépe než kdokoliv jiný uměla plnit vůli nebeského Otce. [Za veřejného života ho Marie] následovala z dálky, i když s ním byla v každém okamžiku spojena duchovně, a to úžeji, než učedníci a svaté ženy. Z mlčení evangelistů můžeme předpokládat, jak vysvětluje papež Jan Pavel II. v jedné ze svých mariánských katechezí, že Panna obvykle Krista na jeho cestách po Palestině nedoprovázela. Následovala ho z dálky, i když s ním byla v každém okamžiku spojena duchovně, a to úžeji, než učedníci a svaté ženy.
V každém případě Jan uvádí, že byla v Jeruzalémě během Pánových posledních velikonočních svátků. Možná, že mířila do svatého města i na svátky podobného významu, ale evangelista to výslovně zaznamenává pouze tentokrát a v kontextu výkupné Oběti. Píše: »U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalinská« (Jn 19,25). Pohotově nám předává slova, kterými se Pán obrací na matku a na něho samotného, jenž byl přítomen. Slova mající hluboký význam.
Bylo by velmi omezené chápat tato Kristova slova v kritické chvíli našeho Vykoupení jako nějaký projev starostlivosti v rámci rodiny: starost syna, který někomu svěřuje svou matku. Nacházíme se před jednou z nejdůležitějších skutečností, pomocí nichž máme pochopit úlohu Panny Marie v díle spásy. Už v Káně dal Ježíš najevo, že poslání Marie jako matky v Nazaretě v letech jeho skrytého života má pokračovat v nové rodině církve. Nejnovější mariologické práce zdůrazňují - a byly přijaty i řádným magisteriem -, že stojíme před jednou „událostí zjevení“, která je charakteristická pro čtvrté evangelium, evangelium plné symbolů par excelence.
Matka Církve a Matka všech věřících
Ježíš se dívá na Marii, oslovuje ji matko jako v Káni, ukazuje na milovaného učedníka a říká: »Ženo, to je tvůj syn« (Jn 19,26). Potom řekl učedníkovi: »To je tvá matka« (Jn 19,27). Maria je nová Eva, která ve spojení s novým Adamem a Jemu podřízená je povolána, aby byla jako matka prostředníkem v díle vykoupení. Pannu Marii ani Jana nenazývá jejich jmény. Maria je nová Eva, která ve spojení s novým Adamem a Jemu podřízená je povolána, aby byla jako matka prostředníkem v díle vykoupení. Evangelista Jan je pak věrným učedníkem, představitelem všech těch, kdo mají od tohoto okamžiku až do konce věků uvěřit v Ježíše Krista.
Pánova slova - slova Boha a proto i slova stvořitelská - uskutečňují to, co ve skutečnosti znamenají. Od této chvíle je Maria matkou všech, kdo přijdou do církve: Mater Ecclesiæ, jak ji nazval Pavel VI. na konci II. vatikánského koncilu. Její lůno vydalo plody nového mateřství: duchovní, ale opravdové; bolestné, protože se v té chvíli naplnila prorocká slova starce Simeona - tvou vlastní duší pronikne meč (Lk 2,35). Také v srdci učedníka se v tom samém okamžiku uvolnila cesta k uvědomělému synovství, opravdovému a skutečnému, díky němuž se stal bratrem Ježíše a synem jeho matky. Proto dodává: a od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě (Jn 19,27).
J. A. Loarte v Hlasu magisteria připomíná, že Maria je Matkou Církve a Matkou Mystického Těla; tato role vyplývá z jejího základního povolání být Matkou Vykupitele. II. vatikánský koncil definuje Marii jako Matku Církve a potvrzuje její zvláštní postavení v božím plánu spásy.
Historické a teologické vrstvy Mariiny identity
V Ježíšově veřejném životě se její matka výrazně objevuje na počátku, když při svatbě v Káně ze soucitu svou přímluvou dala podnět k prvnímu zázraku Ježíše Mesiáše (srov. Jn 2,1-11). V době jeho kázání vyslechla slova, jimiž syn vyzvedl Boží království nad tělesné a pokrevní ohledy a svazky a blahoslavil ty, kteří slyší a zachovávají Boží slovo (srov. Mk 3,35; Lk 11,27-28), jak to ona sama věrně dělala (srov. Lk 2,19 a 51).
Život Mariin není jen rodinný portrét; je to klíčová součást ekleziálního cítěnÍ církve. „Maria je Matkou Vykupitele a Matkou Církve“ - to zdůrazňuje II. vatikánský koncil a papež Pavel VI. ji jmenuje Matkou Církve. Této úloze odpovídá její působení v Duchu Svatém, jež propojilo její mateřství s posláním Církve a jednoty věřících.
V rámci židovsko-křesťanského kontextu se objevují i otázky o Mariině židovství a jeho vlivu na chápaní její osobnosti. Maria byla Židovkou, narozena a vychována v prostředí, kde se ctí rodina, domov a synovské vztahy. Jako mladá vdova mohla bydlet s rodinou a její osobní svět byl silně protkán rodinnými vazbami. Jako matka Ježíše byla součástí dynamiky, která zahrnovala i konflikty s ostatními členy rodiny, kteří nesdíleli její víru (např. Jan 7,5).
Gnosticko-apologetické a laterní texty ukazují, že Mariina postava byla v rané církvi často zpochybňována nebo záměrně překrucována. Různá apologetická díla, která usilovala o uchování autority učedníků a výkladů o prvních křesťanských komunitách, často využívala Marii - někdy jako prostředek k upevnění identity Kristova lidu, jindy jako součást polemiky s židovským kontextem. Contemporary badatelé, jako Tabor a další, připomínají, že Mariina role nebyla marginalizována, ale byla historicky často přehlížena kvůli nacistému a patriarchálnímu pojetí rané církve.
Historikové a teologové dnes diskutují, zda Maria skutečně působila jako „zakladatelka“ křesťanství v širším smyslu - jako dynastie, která spojila potomky královské i kněžské linie a která bývá označována za „dvojitě královskou“. Někteří autoři, jako James Tabor, navrhují, že Maria měla významné postavení v raném jeruzalémském hnutí a byla spojkou mezi Ježíšem, Jakubem a Jakubovým vedením ve spolku. Tato teze klade důraz na to, že Marie nebyla jen „matkou Ježíše“, ale klíčovou osobou se sociálním a náboženským vlivem.
Z historicko-teologického pohledu tato interpretace nepřipouští zjednodšené obrazy Marie jen jako krásné matky; ukazuje ji jako ženu, která žila v době politických a náboženských napětí a která skrze svou víru a odvahu ovlivňovala posvátné poselství, které šířila. Z biblické perspektivy pak její odkaz spočívá v tom, že Marie byla prostředníkem spásy, svědkyní Ježíše a nositelkou naděje pro věřící, která zůstává vzorem víry, pokory a důvěry v Boží plán.
