Už více než 500 let je olomoucký Arcibiskupský palác oficiálním sídlem olomouckých biskupů a arcibiskupů a také místem, kudy doslova kráčely dějiny. Hostil celou řadu významných historických osobností, které při svých návštěvách nešetřily komplimenty na jeho architekturu i vybavení. Jak ostatně, krátce po jeho dostavbě, podotkl polský král Jan III.
Původní renesanční palác začal v místě dnešní rezidence stavět biskup Stanislav Thurzo (biskupem 1496-1540) na počátku 16. století. Tehdejší sídlo olomouckého biskupa však ještě nebylo tak rozsáhlé jako dnes. Svou dnešní podobu palác získal až po Třicetileté válce, kdy město značně utrpělo švédským obléháním. Co nedokonali Švédové, to zpečetil požár v roce 1661.
A tak když do Olomouce roku 1664 přišel nový biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (biskupem 1664-1695), čekala ho nelehká práce. Obnova paláce v reprezentační rezidenci trvala šest let a biskup Karel na ní nešetřil. Kromě nejvyššího církevního úřadu na Moravě totiž zastával funkci biskupa-knížete a mimo šlechtického titulu mu patřilo i několik moravských panství. Své knížectví spravoval jako kterýkoliv jiný šlechtic, mezi nimiž měl díky knížecímu titulu výsadní postavení.
Martin Engelbrecht podle Friedricha Bernharda Wernera, Biskupský palác kolem roku 1740 - pohled na dnešní Biskupské náměstí bez Tereziánské zbrojnice, vlevo dostavěná budova Arcibiskupské kurie. Podle jejich návrhu byl na třech běžných domovních parcelách vystavěn dnešní Arcibiskupský palác, který dodnes patří k největším obytným stavbám v centru Olomouce. Sály nacházející se v prvním patře, sloužily k reprezentaci biskupa, zatímco ve druhém patře se nacházely dva hostinské apartmány pro nejvýznamnější hosty. V letech 1748 a 1754 se zde například ubytovala Marie Terezie (vládla 1740-1780) se svým manželem Františkem Štěpánem Lotrinským (vládl 1745-1765).
Právě Marie Terezie nechala v blízkosti paláce postavit budovu nové zbrojnice, která z velké části zakryla výhled na náměstí a také zkomplikovala vjezd do rezidence. Pohled na dnešní Biskupské náměstí - Arcibiskupský palác a Tereziánská zbrojnice (vpravo), Album Olmütz, nakladatel Eduard Höltzel, asi 1852. V minulosti měl palác také dva velké sály, kde se konaly koncerty, divadelní představení, nebo slavnostní hostiny.
V dalších částech rezidence, soustředících se převážně kolem hospodářského nádvoří, bydlelo služebnictvo, nebo arcibiskupští úředníci či členové kurie. Dnes tyto prostory obývají řádové sestry z Kongregace Milosrdných sester sv. V přízemí se nacházelo hospodářské a technické zázemí paláce. V barokní době zde nechyběla ani vlastní pekárna či cukrárna, za arcibiskupa Leopolda Prečana (biskupem 1923-1947) přibyla moderní soukromá lázeň.
Drobnější úpravy vnitřní dispozice objektu proběhly v polovině 19. století podle návrhů architekta Antona Archeho (1793-1851). Impulsem posledních větších stavebních úprav paláce se stal požár v roce 1904. Tehdy vzniklo nové průčelí, jehož střední část byla zvýšena, doplněna věžičkou a štítem se sochou sv. Václava. Z původního vybavení se dochovaly především klasicistní lustry, které svítily i během nástupu Františka Josefa I. (vládl 1848-1916) na trůn v Trůnním sále. Tehdy se s v nich ještě svítilo svíčkami, elektrifikovány byly až o několik desítek let později. Tento unikátní soubor dřevěných zlacených lustrů s křišťálovými ověsy byl nedávno restaurován.
Reprezentační sály v prvním patře, kde se od roku 2011 pravidelně konají prohlídky, jsou bohatě vybaveny původním historickým nábytkem a uměleckými předměty. Veřejnosti je zpřístupněno celkem šest historických sálů, které v minulosti sloužily hlavně arcibiskupovi a jeho návštěvám. Nábytek pochází většinou z 19. století, obdivovat můžeme také soubor čínských a japonských váz, nebo historický porcelán či keramiku. Pozoruhodná je sbírka míšeňského porcelánu, nebo habánské keramiky či benátského skla.
Reprezentační sály se minulosti staly dějištěm řady významných událostí. Roku 1805 se v Červeném sále před bitvou u Slavkova radili ruský car Alexandr a rakouský císař František, jak budou postupovat proti Napoleonovi. Od října 1848 do května 1849 hostil tehdejší arcibiskup Maxmilián Josef kardinál Sommerau-Beck (arcibiskupem 1836-1853) císařský dvůr, který se v Olomouci ukryl před vídeňskou revolucí. V prosinci 1848 přímo v Trůnním sále abdikoval rakouský císař Ferdinand V. Dobrotivý ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. O dva roky později byla v paláci uzavřena důležitá mírová smlouva mezi Rakouskem a Pruskem, tzv. Prezident Edvard Beneš, první dáma Hana Benešová a předseda vlády Klement Gottwald na návštěvě Arcibiskupského paláce u příležitosti obnovení olomoucké univerzity, 21. února 1947.
Roku 1947 dokonce navštívil palác tehdejší předseda vlády Klement Gottwald (prezidentem 1948-1953). V marchu 1939 obsadilo německé vojsko zbývající území Čech, Moravy a Slezska. Olomouc se už po zabrání Sudet v říjnu 1938 ocitla téměř na hranici s Říší a nyní se, stejně jako celá země, ocitla pod nucenou německou správou a stala se součástí Protektorátu Čechy a Morava. V důsledku Mnichovské dohody přišla Olomoucká arcidiecéze o bezmála 300 farností. Arcibiskupský palác zůstal po celou válku oficiálním sídlem arcibiskupa, byť se ocitl pod dohledem gestapa.
Zájem nacistů o majetek olomouckého arcibiskupství se projevil zvláště v Kroměříži, kde se nacházela podstatná část uměleckých sbírek arcibiskupství a také sídlo hospodářského velkostatku. Arcibiskupští úředníci byli propuštěni, nebo pozatýkáni a správy majetku se na podzim 1941 ujal Němec Heinrich Fleck. Na středu 5. července 1939 připadal svátek moravských patronů sv. Cyrila a Metoděje. A právě v tento den si Olomouc velkolepou oslavou připomínala 50. výročí kněžského svěcení svého arcibiskupa Leopolda Prečana. Ráno vyrazil z rezidence průvod do katedrály, kde se konala mše a svěcení nových kněží. Poté následovala audience v Trůnním sále a odpoledne oslava na tehdejším orelském stadionu, které se zúčastnilo 15 tisíc Moravanů. Na Velehradě probíhala ve stejný den cyrilometodějská pouť, kam tehdy přišlo na 60 tisíc poutníků, kteří si připomněli i významné výročí jejich pastýře. Tato akce bohužel nezůstala bez povšimnutí německých okupantů.
Leopold Prečan, kolem 1932 a Prečanova vila na Svatém kopečku u Olomouce (původní stav). Možná i to byl jeden z důvodů, který přispěl k internaci Leopolda Prečana v jeho vile na Svatém Kopečku. Arcibiskup zde pobýval celou válku a do Olomouce jezdil za války jen velmi málo. Údajně směl v rezidenci přijímat audience pouze každou středu a značně bylo omezeno i jeho veřejné vystupování. Od začátku války jej pro jeho vazby na exilovou československou vládu v Londýně sledovalo gestapo. Stanislav Zela (vlevo) a Leopold Prečan s prezidentem Edvardem Benešem (asi 1946).
Díky přímluvě protektorátní vlády, prezidenta Emila Háchy a vratislavského arcibiskupa se nakonec podařilo některé z vězňů propustit. Mezi nimi byl i Stanislav Zela, který se po třech měsících vrátil zpět do Olomouce nejprve jako sekretář později jako pomocný biskup arcibiskupa. Musel se však až do konce války pravidelně hlásit na olomoucké služebně gestapa (budova dnešního Vrchního soudu) a v roce 1946 čelil obvinění z kolaborace s nacisty. Krátce po únorovém komunistickém převratu se stal olomouckým arcibiskupem Josef Karel Matocha (arcibiskupem 1948-1961).
Komunisté si stanovili jasný plán na likvidaci církve, tzv. Karlovarský program. Prvním krokem bylo přesvědčit věřící o jejich kladném vztahu k církvi. Postupně pak mělo docházet k diskreditaci katolických biskupů a dalších církevních představitelů, kteří měli být ve veřejných procesech usvědčeni jako agenti Západu. Antonín Zápotocký doporučoval poštvat lidi proti církvi poukazováním na její majetky. K zestátnění církevních majetků nevedly nový režim ani tak důvody ekonomické, jako spíše ideologické. V říjnu 1949 byly přijaty tzv. církevní zákony.
Arcibiskup Matocha i jeho generální vikář biskup Stanislav Zela byli pod dohledem státní tajné policie. Mezi lety 1949 a 1950 byli postupně zatýkáni nejbližší arcibiskupovi spolupracovníci. Po Velikonocích roku 1950 obsadila Arcibiskupský palác Státní bezpečnost. Arcibiskup od té doby nesměl bez doprovodu stráže rezidenci opustit a bylo mu znemožněno přímo vykonávat správu arcidiecéze, kterou směl řídit pouze skrze svého zástupce - generálního vikáře. Po zatčení Stanislava Zely v červenci téhož roku zůstala tato funkce dva roky neobsazená. Později komunisté povolili jmenování Josefa Glogara, který sice nebyl pro režim zcela důvěryhodný, ale strávil několik let v koncentračních táborech, kde získal kontakty s komunisty.
V srpnu 1950 se kanceláře konzistoře, sídlící do té doby v samostatné budově na Biskupském náměstí, musely přestěhovat do druhého patra Arcibiskupského paláce. Arcibiskupovi bylo později v rezidenci vyčleněno několik pokojů, které nesměl bez povolení StB opouštět. Tyto pokoje byly neustále pod dohledem příslušníků tajné policie. Došlo také k omezení počtu laických zaměstnanců arcibiskupství. Přímo v paláci bydlela Matochova dlouholetá hospodyně Irma Turčanová, která mu připravovala jídlo. O úklid se staral bývalý vrátný pan Procházka. V internaci strávil arcibiskup Matocha celkem jedenáct let. Po celou tuto dobu jej Komunistický režim nezákonně a bez jakéhokoli obvinění izoloval v domácím vězení. Rezidenci směl za tu dobu opustit jen několikrát, a to většinou tehdy, když chtěl režim umlčet dohady o jeho uvěznění či smrti, nebo když chtěla StB prohledat jeho věci. Do jeho bytu nebyl zaveden telefon ani rozhlas, aby byl co nejvíce omezen jeho kontakt s okolním světem. Se svou rodinou neměl v podstatě žádný kontakt. Za celou dobu internace jej směl pouze dvakrát navštívit jeho bratr. V roce 1959 mu byla povolena návštěva jeho dvou sester, s nimiž se několik let neviděl a neměl o nich ani žádné zprávy. Návštěva za přítomnosti vládního zmocněnce trvala pouhých deset minut. Bylo to naposledy, kdy se společně setkali. Necelé dva roky na to, v listopadu 1961 arcibiskup Matocha zemřel na zanedbání lékařské péče. Po Matochově smrti zůstal olomoucký arcibiskupský stolec až do roku 1989 neobsazený.
V letech 1961 a 1973 sice papežský stolec usiloval o obsazení úřadu Františkem Vaňákem (1916-1991), komunistický režim však jeho jmenování znemožnil. V roce 1968 vznikla v Olomouci pobočka Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Litoměřice a jelikož nebyla k dispozici budova kněžského semináře, konaly se přednášky pro studenty teologie v dnešních reprezentačních sálech - Slavnostní dvoraně a Trůnním sále. O rok později bylo v půdních prostorách Arcibiskupského paláce zřízeno ubytování pro studenty. František Vaňák ve své pracovně. Po Glogarově smrti vedl arcidiecézi biskup Josef Vrana, který v letech 1973-1987 vykonával funkci administrátora. V 80. letech byla umožněna rozsáhlá úprava reprezentačních interiérů paláce de facto do dnešní podoby zakončená v roce 1986. Po Vranově smrti zůstala arcidiecéze až do roku 1989 bez administrátora. Této funkce se později ujal František Vaňák, jenž byl krátce po sametové revoluci jmenován novým olomouckým arcibiskupem. V úřadě však setrval jen velmi krátce do své smrti v září 1991. Rok poté převzal olomouckou arcidiecézi Jan Graubner (*1948), který zde působil až do roku 2022, kdy byl jmenován arcibiskupem pražským.
Prohlídka začíná na monumentálním schodišti, které je hlavní tepnou Arcibiskupského paláce. Zajímavostí je, že mu bylo věnováno celé samostatné křídlo rezidence a kráčela po něm celá řada historických osobností od Marie Terezie a Františka Josefa I. až po Tomáše Garrigua Masaryka nebo papeže sv. Jana Pavla II. Pravděpodobně od doby arcibiskupa Leopolda Prečana (v úřadu 1923-1947) je střeží dvojice mramorových lvů. Dominantou schodiště je sousoší sv. Cyrila a Metoděje z roku 1843 od významného českého sochaře Emanuela Maxe (1810-1901). Jeho objednavatelem nebyl nikdo jiný než císař Ferdinand Dobrotivý (vládl 1835-1848).
V tomto hlavním komunikačním prostoru se návštěvníci mohou potkat s významnými hosty, kteří tudy prochází stejně jako návštěvy před stovkami let. Mohou mít také štěstí na setkání s úřadujícím arcibiskupem a jeho pomocným biskupem nebo generálním vikářem, zaměstnanci arcibiskupství či s řádovými sestrami Kongregace Milosrdných sester sv. CHODBA I. Chodba v 1. patře je dnešní hlavní spojnicí mezi soukromými prostory arcibiskupa a reprezentačními sály, které tvoří jádro průvodcovského okruhu.
Reprezentační sály a jejich historie
Prohlídka Reprezačních sálů začíná v Jubilejní knihovně, založené roku 1939 arcibiskupem Leopolem Prečanem u příležitosti jeho padesátého výročí kněžského svěcení. V knihovně najdeme pět až šest tisíc svazků v různých jazycích. Největší sál rezidence s bohatou štukovou výzdobou od olomouckého sochaře a štukatéra Josefa Hladíka (1874-1948) slouží dnes ke konání společenských a kulturních akcí, nebo k setkávání zaměstnanců olomouckého arcibiskupství. Zhruba od poloviny 19. století sloužil jako velká jídelna, která mohla hostit až několik desítek hostů. Slavnostní recepce se zde účastnil například Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, nebo papež sv. Jan Pavel II. Roku 1947 zde po Benešově boku obědval i tehdejší předseda vlády Klement Gottwald.
Trůnní sál sloužil v minulosti jako jídelna, později byl olomouckými arcibiskupy používán jako Audienční sál. Svůj název získal podle významné události, která se zde odehrála roku 1848. Císařská rodina se tehdy rozhodla prchnout z Vídně před revolucí a jako své sídlo si vybrala pevnostní město Olomouc. Právě v tomto sále nastoupil 2. prosince na trůn teprve osmnáctiletý císař František Josef I. a vládl odtud celé monarchii až do května 1849. Sál sloužil v minulosti jako salon pro odpočinek a zábavu. V 19. století zde byl dokonce umístěn biliárový stůl, na němž si nejspíš zahrál i císař František Josef I., nebo ruský car Alexander I.
Salon dokládá sběratelskou činnost olomouckých arcibiskupů, zejména uměnímilovného Leopolda Prečana. Kromě habánské keramiky a italské majoliky je ve sbírkách hojně zastoupeno i historické sklo. Kaple sloužila v minulosti arcibiskupovi a jeho návštěvám k soukromé modlitbě či zpovědi. Zajímavostí je, že kapli zaslepili při úpravách v 19. století brokátovými tapetami a znovu byla objevena až v 80. letech minulého století při jejich obnově. Sál, který dříve sloužil jako Přijímací salon, upravil do moderního stylu rokoka biskup Ferdinand Julius kardinál Troyer (1745-1758), a to u příležitosti návštěv Marie Terezie v letech 1748 a 1754.
Roku 1805 se salon stal místem strategické porady rakouského císaře Františka (bratra pozdějšího arcibiskupa Rudolfa Jana) a jeho spojence ruského cara Alexandra před bitvou Tří císařů u Slavkova. Sál v minulosti měnil svou funkci a často byl i dějištěm významných jednání. Proto pamatuje podpis tzv. Olomouckých punktací. Jednalo se o smlouvu, neboli vyrovnání mezi Pruskem, Ruskem a Rakouskem, podepsanou v listopadu 1850, která zaručovala Rakousku přední postavení v tzv. Německém spolku, jenž částečně nahrazoval funkci zaniklé Svaté říše římské. Kromě toho byl sál propůjčován významným návštěvám. Sál byl v minulosti využívaný jako toaletní pokoj, později jako pracovna a spolu se Zelenou ložnicí tvořil malý apartmán. V posledním sále prohlídkového okruhu se konají krátkodobé výstavy. Výstavu je možno navštívit i samostatně mimo prohlídkovou trasu, podle aktuálních možností personálu, nebo po předchozí domluvě.
Arcibiskupská rezidence se veřejnosti obvykle otevírá během zářijových Dnů evropského kulturního dědictví. Arcibiskupství se podařilo na projekt zpřístupnění Arcibiskupského paláce pro cestovní ruch získat z Evropského fondu pro regionální rozvoj částku zhruba 25 milionů korun. Jde o ojedinělý projekt v rámci celé České republiky, protože palác není pouze jedinečnou historickou a kulturní památkou, ale je to stále „živé“ sídlo úřadujícího arcibiskupa Olomoucké arcidiecéze Mons. Jana Graubnera. Úpravy budou pouze stavebního rázu a týkat se budou především exteriérů. „Plánuje se vytvoření prohlídkové trasy vedené přes reprezentační sály paláce, čímž bude zpřístupněno druhé patro západního traktu. V prvním patře bude vytvořeno zázemí pro návštěvníky a pro průvodce, včetně bezbariérového vstupu,“ upřesnila mluvčí. Prohlídková trasa začne nástupem na schodiště, povede přes osm reprezentačních sálů (i tzv. Trůnní sál, kde se 2. 12. 1848 rakouský císař Ferdinand V. Dobrotivý vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I.) a bude končit na nádvoří paláce. Arcibiskupský úřad by neměl být těmito změnami nijak narušen. „V nejbližší době bude plán konkretizován a finalizován a chystají se výběrová řízení na dodavatele projektu.
tags: #sidlo #olomoucke #arcibiskupa