Sixtinská kaple byla postavena podle rozměrů Šalomounovy svatyně a její interiér se stal obrazem celých dějin spásy od stvoření světa. Michelangelova vize Posledního soudu otevírá prostor kaple a staví kardinály, kteří se shromažďují k volbě nového papeže, přímo před zraky Krista, Pána dějin a Soudce.
Devátý díl cyklu minipodcastů Johany Bronkové představuje kontext, ve kterém vznikla tato památka, a shrnuje klíčové momenty spolupráce mezi papežem Juliem II. a Michelangelem Buonarrotiem.
Historie vzniku a architektonické základy
Sixtinská kaple byla postavena v 15. století na místě, které má původně obranný charakter; kaple je 41,1 m dlouhá a 13 m široká a zvenku připomíná pevnost. Stavbu kaple inicioval papež Sixtus IV. a její původní účel byl dvojí: fortifikace gotického hradu a palácová kaple pro zvláštní bohoslužby a konkláve. Stavitel Giovannino deʼ Dolci podle plánů Baccia Pontelliho navrhl prostý obdélný sál s vysokou klenbou a malbami, které popisují antitezní konfrontaci Starého a Nového zákona.
Náročný úkol výzdoby kaple byl svěřen malířům vedeným Peruginim, v jejichž dílech se objevují mimo jiné scénáře Předání klíčů sv. Petrovi a další vyobrazení vnitřních scén kaple. Vnější vzhled kaple zůstal poměrně nenápadný, zatímco interiér se stal ohniskem renesančního umění.
Michelangelova spolupráce a technika fresky
V roce 1508 Julius II. pověřil Michelangela výmalbou klenby Sixtinské kaple, i když se slavný sochař cítil spíše jako sochař než malíř. Poprvé vylezl na lešení 10. května 1508 a začal s přípravnými kresbami, které zřejmě obsahovaly i plány na skici architektury a rámy. Za jeho spolupracovníka si zvolil Pietra Roselliho, zednického mistra, jenž mu pomáhal s omítkou stropní klenby a staral se o vlhkou omítku, na které se malba prováděla.
První polovina stropu byla odhalena v srpnu 1511 a kompletní dokončení proběhlo 31. října 1512. Michelangelo tvořil ve vedru i v chladných dnech a jeho tahy štětcem pokryly plochu přesahující pětset čtverečních metrů. Lešení, které navrhl Bramante, bylo odstraněno a následně nahrazeno dřevěnou plošinou podporovanou konzolemi v kapli, aby se minimalizoval dopad na bohoslužby. Tímto způsobem mohl malíř pracovat v bezmála dvacetimetrové výšce, často v nepřirozených polohách, a zachovat kontinuitu provozu kaple.
Michelangelo pracoval převážně sám, přičemž mu jen několik pomocníků připravovalo zeď a třelo barvy. Při malbě stropu bylo důležité dodržet biblickou chronologii: začíná Stvořením, následuje Pád člověka a Noe a jeho příběhy. Děj je rozvržen na devět polí, kde se střídají scény s dekorativními pásy a medailony. Umělec zamýšlel vyobrazením stropu a architektonických pasů vytvořit iluzi skutečné architektury a plastických rámy s atlanty, i když šlo jen o malbu.
Průběh prací, překážky a osobní námaha
Do roku 1508 pracoval Michelangelo sedm let na přípravách a kartonech; poté pokračoval v lešení, které si vybral pro pohodlí a bezpečí. Příprava a realizace stropu byla mimořádně náročná fyzicky, a to tak, že Vasari uvádí jeho zkušenost s malováním na výšce a s komplikovanou technikou. Lešení vyžadovalo časté úpravy a Michelangelo ho přemísťoval podle potřeby, aby mohl pracovat na konkrétních scénách. Po dokončení stropu se malíř potýkal s plesnivěním malby a culminoval tlak papeže na rychlejší dokončení.
Julius II. často kontroloval postup prací a sám se občas vykláněl na lešení, aby si prohlédl dílo a vyžadoval zviditelnění postupu. Když se Michelangelovi podařilo dokončit strop, papež jej vyzval k dokončení a sdílení výsledku s Římem. Plynulé dokončení stropu vyvolalo pocit triumfu, i když Julius II. později vyžadoval i zlatý detail na plátně. Strop byl dokončen v roce 1512 a oficiálně odhalen 31. října 1512 za přítomnosti celého Říma.
Poslední soud a pokračující vlivy díla
O téměř dvacet let později - v roce 1536 - Michelangelo namaloval Poslední soud na oltářní stěně kaple, tentokrát již jako služebník papeže Pavla III. a ve zcela jiné poloze než na stropě. Freska zabír plochu téměř 165 čtverečních metrů a obsahuje 390 postav. Kritika se soustředila na nahotu a mladistvost Krista, což vyvolalo široké diskuse a byl proveden restaurovací zásah v roce 1565; některé postavy byly zakryty hábity nebo fíkovými listy. Po zahlédnutí díla Pavel III. a další koncilní autority diskutovali o vhodnosti a náboženské důstojnosti scény.
Michelangelova práce na Posledním soudu byla prezentována jako osobní i teologické vyrovnání, kde se odráží jeho vlastní reflexe o vině, trestu a vykoupení. Později byly kapli provázely i další restaurování a doplňky, ačkoli nejvýraznější zásah byl proveden již v 16. století. Sixtinská kaple dnes zůstává jedním z nejvýznamnějších renesančních děl a zároveň místem konkláve pro volbu papeže.
Návštěva a význam pro veřejnost
Sixtinská kaple je pro mnoho návštěvníků hlavním důvodem k návštěvě Vatikánských muzeí. Kaple je světově proslulá díky Michelangelovým freskám a interiéru, který zobrazuje odlišné epochy a motivy spásy. Návštěva zahrnuje prohlídku Vatikánských muzeí, kde je kaple umístěna na konci muzejní trasy; je nutné rezervovat vstupenky s dostatečným předstihem a využít možnosti dopředu zakoupené dražší vstupenky, která bývá dostupnější. Zvláštní doplňky a tipy zahrnují i možné volné vstupy poslední neděli v měsíci.
Mějte na paměti, že strop namaloval Michelangelo vleže a Poslední soud je považován za vyvrcholení jeho díla. Kaple je také místem konání konkláve pro volbu papeže, a její atmosféra je nesmírně nabita historií i náboženskou symbolikou. Sixtinská kaple a kaple Cappella Paolina, kde Michelangelo vytvořil fresky ze života svatého Petra, potvrzují, že dílo obráží celé období a rozměr renesančního umění.
Současná interpretace a poznámky k návštěvě
Michelangelovo dílo spolu s Peruginovými a dalšími renesančními díly tvoří jedinečnou syntézu technik a tematických vrstev. Kaple je otevřena pro veřejnost jako součást prohlídky Vatikánských muzeí; její návštěva vyžaduje čas a pečlivé plánování.
