Pojem anděl pochází z řeckého slova angelos, což znamená posel. V původním hebrejském významu byl anděl také prostě posel, mal'ach. V překladu zvaném Septuaginta byl do řečtiny přeložen jako angelos, posel. Andělé se vyskytují téměř ve všech náboženstvích a jejich role jako Boží poslové či prostředníci mezi nebem a zemí je klíčová v židovství, křesťanství i islámu.
Hebrejská Bible a Starý zákon považují existenci andělů za prostý fakt; boží poslové (mal'achim) jsou výslovně pojmenováni v Tóře a dalších knihách. Někdy se andělé skrývají za jinými výrazy, např. za muž (íš), a při anonymních postavách bývá často řečeno, že to byl právě anděl či andělé. Vedle tradičního významu jako posel mohou andělé reprezentovat i rozličné formy božího působení v historii lidstva a v mystických či esoterických naukách mimo křesťanství.
Ve Starém zákoně není jednoznačné, zda andělé mají vlastní inteligenci a vůli, či slouží jako tlumočníci mezi Bohem a člověkem; jejich postavení vůči člověku bývá diskutabilní. V midraších bývají andělé často skryti za dalsimi výrazy, jako např. muž. Středověká teologie dále rozvíjí hierarchii andělů: Maimonidova Mišne Tora uvádí deset vzestupných tříd a popisuje archanděly a vyšší chóry. V novozákonní době jsou andělé častěji uváděni jako prostředníci Božího plánu spásy a jako božské posly v událostech života Ježíše Krista.
V novém zákoně a starozákonní tradici hraje roli archanděl Michael, Gabriel a Rafael; v některých tradicích je uznáváno i dalších osm archandělů, včetně Uriel. Andělé jsou často zobrazováni jako chvála a uctívání Boha, nástroje Božího soudu a prostředníci při zvestování důležitých událostí, jako narození Krista či Ježíšovo zmrtvýchvstání. Křesťanská tradice dále rozvíjí myšlenku strážného anděla, který má chránit a vést každého člověka, jak uvádí i raná církev a některé biblické pasáže.
V křesťanství se andělé chápou jako duchovní bytosti obdařené rozumem a vůlí, které slouží Bohu jako posly a sloužící bytosti. Podle Pseudo-Dionysia Areopagity existuje devět andělských chórů rozdělených do tří sfér; tuto hierarchii převzal Tomáš Akvinský a doplnil o takzvané postavení - láska, vědění, poznání; řízení, zázraky, zahánění; vedoucí, vyslanci, poslové. Většina křesťanských tradic uznává archandely Michaela, Gabriela a Rafaela a v některých tradicích také další jména, a to včetně jejich specifických rolí.
Islám vnímá andělé jako bytosti plně poslušné Bohu; zaznamenávají činy lidí, vedou k poslednímu soudu a jsou strážci pekla. Gabriel je v islámu poslem Boha, Michael pobožným strážcem Židů a Israfel třetí trouicí na den soudu; Azrael je anděl smrti vytahující duše. Naopak v některých esoterických a new-age autorech se objevují snahy rozšířit jména andělů a přiřadit jim astrologické významy, planetární konotace či různé epochy, nicméně tradiční biblická a křesťanská nauka zůstává u vymezené sady archandělů a jejich chórů.
Hlubší duchovní vyrovnání s anděly zahrnuje i otázku jejich vzhledu: klasická ikonografie představuje anděly jako bezpohlavní bytosti v bílém rouše s křídly, někdy i s duhovými odstíny křídel. Tato podoba je kulturotvorná stylizace, která vychází z historických a uměleckých tradic, nikoliv z jednoznačné biblické popisnosti. V moderních zprávách a svědectvích se objevují i popisy andělských světelných postav a „andělských bytostí“ s různými rysy, avšak tyto výpovědi patří do oblasti zkušeností a subjektivních názorů, ne k pevným dogmatům.
Jakožto duchovní bytosti andělé slouží Božímu lidskému i nebeskému světu; jejich úloha zahrnuje chválu a uctívání Boha, radování z Božího díla, službu Bohu a předstupování před Boha. Andělé mohou být nástrojem Božího soudu, odpovídat na modlitby (Skutky 12:5-10) a pomáhat při přivádění lidí ke Kristu (Skutky 8:26; 10:3). Jsou rovněž prostředníky v zákulisí eschatologických událostí skrze zjevení a poznamenání života církevních společenství. V raně křesťanské tradici se také objevují svědectví o ochranné roli archandělů a jejich důvěryhodná přítomnost v časech nebezpečí.
Z hlediska etiky a spirituality bývá zdůrazňováno, že pravá spirituality spočívá v poznání Boží vůle a v suverénní svobodě člověka naslouchat vlastnímu vnitřnímu vedení. V kontextu zjevení Panny Marie ve Fatimě je význam andělů jako strážných a prostředníků náboženské oddanosti a poutníků, kteří hledají útěchu a pomoc v modlitbě. Z historie se také vykládá, že fake či zneužívání autority či náboženské dogmatiky mohou otevřít cestu Temnotě; skutečná spiritualita naopak povzbudí svobodu, laskavost a odvahu následovat světlo pravdy.
V závěru je důležité uvědomit si, že ačkoliv lidé často vyprávějí o zázracích a zjeveních andělů, poznání o jejich existenci a působení vychází především z Bible a tradiční teologie. Andělé jsou tedy Boží poslové a služebníci, kteří mohou působit v různých kontextech - od přímých zjevení až po inspiraci a posilující přítomnost v těžkých chvílích. Při studiu zjevení a úloh andělů je vhodné rozlišovat mezi biblickým učením a autonomní, osobní mystickou zkušeností, která však může obohacovat víru a osobní cestu k Světlu.
