Jakýma očima číst biblická vyprávění? Čteme např. novozákonní spisy jako historii, posvátné sdělení nebo jako samostatnou literární tvorbu? V době, kdy se objevují nové vlny fundamentalismu a dochází k barbarizaci čtení, je třeba se s takovými otázkami opět vyrovnávat - a také prostě číst. Abychom upozornili, jak biblické texty číst a čeho si při četbě všímat, zveřejňujeme přednášku Jiřího Mrázka o knize Skutky apoštolů. Autor ji proslovil původně pro ty, kdo příběhy Skutků předávali v uplynulém školním roce dětem. Aktuálně ji můžete číst mj. jako pohled, jak určití novozákonní svědkové rozumějí předávání pravomoci zvěstovat Kristovo evangelium, kterému se později začalo říkat apoštolská posloupnost.
Jedno z novozákonních evangelií, a sice Lukášovo, začíná věnováním jistému Teofilovi. Skutky apoštolské začínají také věnováním Teofilovi, odkazují v tom věnování na první knihu, která mu byla napsána, a skutečně na to Lukášovo evangelium dějově navazují. Z toho se všeobecně usuzuje, že Lukášovo evangelium i Skutky apoštolů napsal stejný autor. Jde o to, že každý autor má nějaké své přesvědčení, svůj pohled na věc, na události, svou teologii; a ta by měla zůstávat přibližně stejná. Teologie Skutků apoštolských by měla být přibližně stejná jako teologie Lukášova evangelia. Ostatní evangelisté na to šli jinak.
Různé literární a teologické linie v Evangeliích a Skutcích
Marek začíná i končí velice nečekaně, „useknutě“. Začne docela bez přípravy tím, že dospělý Ježíš zajde za Janem Křtitelem a od té chvíle je na scéně. A stejně náhle a nečekaně končí: Ježíšův hrob je prázdný, ženy mají cosi vyřídit učedníkům; už se ani nedozvíme, zda to vyřídily… Skončí se jakousi dvojtečkou, po níž už jsme my. Matouš zase nejdřív využije toho, že má židovské čtenáře (židokřesťany). A tak mu na začátku stačí mezi řádky nadhodit v narážkách nějaké souvislosti a na konci za tu dvojtečku přidá výslovně: a teď už je řada na vás. Jděte a získávejte učedníky ve všech národech. Lukáš nemůže jen tak něco naznačit, protože Teofil, kterému píše, je původem pohan jako poleno a o nějakém starozákonním myšlení toho moc neví. Lukáš by mu potřeboval převyprávět celou cestu Vyvoleného lidu, která odněkud vede, došla až k Ježíšovi, a nějak a někam bude pokračovat dál. Ale to by musel napsat ještě nějakou třetí (nebo spíš nultou) knihu o starozákonní teologii (zatímco Matoušovi stačí říct mezi řečí Abraham a David, a jeho posluchačům už je jasno). Lukáš hledá, na co by mohl navázat, co by jeho Teofil pochopil, a zjistí, že Řekové sice nevědí nic o nějakém zaslíbení a naplnění, ale znají dějiny. Světové dějiny jako jakýsi lineární děj, který odněkud někam spěje. Tak si pomůže tím, že zařadí Ježíše do těch dějin. A to jednak doslovně, formálně (řekne nám, jak v 15. roce vlády císaře Tiberia zašel Ježíš za Janem Křtitelem, zatímco když se narodil, to bylo za Augusta a Syrii spravoval Quirinius), ale především významově. Lukáš to ovšem neřekne tak, jak bychom si to mohli odvodit z Matouše nebo Marka: dějiny jsou až do Ježíše a za tou dvojtečkou jsme my. Domyslí to jinak. Dějiny tu byly před námi - a budou i po nás. Byly tu před Ježíšem a budou i po něm. Jednak to vyjádří v evangeliu, a Ježíšovo vystoupení mu z toho vyjde jako výjimečná doba, neopakovatelné období v dějinách lidstva. Ale pak ještě musí ukázat, v čem jsou ty dějiny po Kristu jiné než ty předtím. A tak vypráví Skutky apoštolské, aby ukázal, jak se ty dějiny změnily, jak je Ježíš ovlivnil. Korektně řečeno, v evangeliu je hlavní postavou Ježíš, ve Skutcích je hlavní postavou Duch svatý.
Ale tady jsme u prvního problému: některé věci se prostě vyprávět nedají. Lukáš je přitom skvělý vypravěč, a nevypráví jen tak z hlavy, shromáždil si spoustu podkladů a materiálů. A není to jenom historik, má teologicky jasno. Ale přesto, některé věci se prostě vyprávět nedají. A k nim patří i to, že Duch svatý je ze své podstaty příliš nezachytitelný, než aby ze sebe nechal udělat klasickou literární postavu. Dá se vyprávět o Ježíši. Dá se mluvit o Bohu jako Otci. Ale Duch svatý je (teď ať mě systematici berou trochu s rezervou) je přesně to vyjádření, že se Bůh nevejde do našich škatulek, že to vždycky nějak „přetéká“ a přesahuje naše definice. Že nějak působí v nás a na nás a mezi námi - ale popsat to je dost těžké. Lukáš nejspíš měl ve věci jasno, ale když chce dostat Ducha svatého na scénu jako postavu, končí jeho pokusy spíše tristně. Duch svatý občas někoho na scéně někam postrčí, řekne Pavlovi, kam teď jít nemá a kam zase jo, ale to je zhruba všechno.
Čím víc se Lukáš snaží ukázat, jak už jsou teď ty dějiny jiné, tím víc mluví o apoštolech - a tím víc mu z toho apoštolé vycházejí jako takové dokonalé, bezchybné idoly. Lukášova teologický záměr je, že Ježíšovo působení v dějinách byly takové hvězdné hodiny lidstva - a teď to má pořád ještě dopad na další dějiny. Ale literárně mu z toho vyšel Ježíš jako ty hvězdné hodiny - a apoštolé jako plynulé pokračování těch hvězdných hodin. Tady už první církev vytušila nebezpečí. A vyřešila to s geniální jednoduchostí - tak, že tu dvojdílnou knihu rozdělila. Evangelium strčila mezi ostatní evangelia, zatímco Skutky mezi epištoly. Degradovala je tím na takové „dobové pozadí“ epištol.
Naprosto klíčový je verš 1,8: „ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Souvislostí těch slov je nanebevstoupení Ježíšovo. Učedníci se ještě na poslední chvíli ptají: Kdy se zas vrátíš? Tohle je program první církve. Přesněji řečeno program církve až dodnes. A tohle je také zároveň osnova celé knihy. Lukáš je velmi zajímavý vypravěč. Na jednu stranu podává ideální, skoro až idealizovaný obraz první církve, jaká má být a kde všechno šlape jako na drátkách. Na druhou stranu dokáže mezi řádky říci i něco docela jiného. Začnu právě veršem, který je osnovou knihy. Budete mi svědky v Jeruzalémě, Judsku, Samaří a až na sám konec země, řekne jim Ježíš, a my čekáme, jak půjdou a budou mu svědky. A oni místo toho stojí a civí za ním do nebe; a pořád ještě stojí… Až musí přijít nějaký anděl a říct jim: Mužové Galilejští, co tady ještě stojíte, civíce do nebe? Pak se tedy hnou, odejdou domů, dostanou Ducha svatého a jsou mu svědky v Jeruzalémě.
Postup církve a rozdělení rolí
Podle Lukášova líčení velmi úspěšnými svědky. Sbor roste; synedrium se je znepokojeno, pokouší o nějaké represe, ale potom na radu Gamaliela vlastně rezignuje. Sympatie jeruzalémských jsou spíš na jejich straně. Jenže pak přijde další kapitola, a oni jsou všichni stále svědky v Jeruzalémě. Přijde další kapitola a pořád ještě nikoho nenapadne se z toho Jeruzaléma hnout. A abych to nezdržoval: s výjimkou několika nesmělých pokusů Petra se z toho Jeruzaléma až do konce nepohne nikdo z těch apoštolů, co měli jít svědčit až na sám konec světa. A má-li se děj pohnout kupředu, musí na jejich místo nastoupit úplně někdo jiný. Štěpán, Filip, a nakonec Pavel.
A jsme u další věci, o kterou Lukáš mluví mezi řádky: první roztržka v církvi (Sk 6). Na jedné straně jsou původní apoštolé (dvanáct) a s nimi ti „starousedlíci“ nebo „konzervativci“, kteří mluví aramejsky a myslí hebrejským myšlením. Na druhé straně také ještě žido-křesťané, kteří ale mluví a myslí řecky. Spojeni s diasporou, mnohem víc otevření řeckému prostředí. Mezi těmito skupinami roste napětí, které se musí týkat teologie. Ale Lukáš to líčí tak, že se ty spory promítají do rozdělování peněz. Jeruzalémští se starají o své vdovy a sirotky, o své chudé, a ti řecky mluvící prý mají pocit, že ty druhé vdovy a sirotci jsou víc protežováni, a vdovy mluvící řecky mají smůlu. Dvanáct apoštolů na to řekne: my se tím zabývat nemůžeme. Zvolte sedmičlennou komisi, která bude dohlížet na spravedlivé přerozdělování. My si ve své kompetenci necháme teologii, kázání, modlitby, zvěstování - a ta komise bude řešit a spravedlivé přerozdělování.
Jasné rozdělení kompetencí. Jenže kdyby to bylo podle Lukášova oficiálního líčení, čekali bychom, že ta komise bude mít paritní zastoupení aramejských a řeckých diakonů. A ona jsou tam najednou jen řecká jména. Už na první pohled to vypadá ne jako komise, nýbrž jako paralelní orgán vedle těch dvanácti. A jen se dozvíme jména těch sedmi diakonů, co oficiálně nemají fušovat apoštolům do teologie, čteme, že jeden z nich, jistý Štěpán, je nejaktivnější v kázání po synagogách a káže nejenom řecky, ale také velice radikálně. A o chvíli později další z těch diakonů, Filip, už nejen káže, ale i vysluhuje svátost křtu, křtí etiopského dvořana. Potom je Štěpán ukamenován, stane se prvním mučedníkem; a jeho ukamenováním začne pronásledování všech. Utečou z Jeruzaléma - a paradoxně až tímto pronásledováním a útěkem začne misie mimo Jeruzalém. Ovšem tu misii dělají především ti „řečtí“.
Ale teď pozor: Filip a ostatní ze strany těch „řeckých“ působí v Samařsku; mají úspěch. Přispěchá tedy Petr, aby tomu jaksi požehnal a posvětil to i ze strany těch „aramejských“. Ale pozor: Petr přispěchá z Jeruzaléma. Jinými slovy: po smrti Štěpána (který patřil mezi ty „řecké“) nastalo pronásledování těch „řeckých“ - zatímco Petr a Dvanáct si klidně dál sedí v Jeruzalémě a mají sympatie lidu. Sympatie přesně těch, kteří kamenovali Štěpána. Lukáš mistrně vyjádří jakési pomyslné předání pochodně. Diakon Štěpán má jakousi novou koncepci, určenou už i pro diasporu a otevřenou pro misii pohanům. Štěpán je ovšem umlčen, ukamenován. Při tom kamenování už ovšem asistuje Pavel. A sice tak akorát. Lukáš ho ještě nenechá, aby měl na rukou krev. Je u toho, ale dělá jakousi „šatnářku“, hlídá ostatním pláště. Fakticky se do toho nenamočí, ale s tím kamenováním souhlasí. Štěpán mu pomyslně předá pochodeň: o dvě kapitoly dál (Sk 9,28) bude Pavel pokračovat přesně tam, kde byl Štěpán umlčen.
Apoštolský koncil a misijní trajektorie
Dostáváme se k dalšímu kritickému bodu: Pavel je v misii pohanům velmi radikální a musí to obhájit v Jeruzalémě. Ve Sk 15 proběhne takzvaný apoštolský koncil. Oficiálně vymalováno končí dojemnou shodou. Mezi řádky (a podle Pavlových epištol, kde o tom píše) ta shoda vypadá tak, že se nedohodli, a tak si jenom půjdou z cesty. Apoštolové si ponechají kompetenci v tzv. „židovských“ nebo tradičně židovských oblastech, což byl z „jejich“ pohledu jakýsi starý kontinent, kde žijí diasporní židé už dávno. Od Palestiny na východ až někam k Babylonu. Pavel si vezme to, co je na západ. Není to tak, že jedni by měli židy a druzí pohany, Pavlovi připadne i ta diaspora, ale ne v „tradičních zemích“.
Proto Pavel z Antiochie na Orontu vyráží na západ - ačkoli Antiochie je východiskem právě pro cesty na východ. Proto je třeba 1. Petrova adresována sice do Malé Asie, ale do míst, která patří k tomu židovskému „starému světu“. Přijdou Pavlovy cesty, jeho uvěznění, odvolání k císaři a cesta na lodi do Říma, kam putuje jako vězeň. Napínavě líčené ztroskotání. A teď to vypadá, že na sám konec světa se naplnilo tím, že Pavel doputuje do centra, do Říma. Člověk by čekal, že sám konec světa budou nějaké ty antické Horní Kotěhůlky - a ono sám Řím. Vyznívá to ironicky, i když se to dá vysvětlit. Druhá věc je, že Pavel sice doputuje do Říma, sledujeme, jak tam s ním přichází křesťanství - ale pak se dozvíme na plná ústa, že tou dobou už tam křesťané dávno byli.
V Lukášově pojetí apoštolské působení zahrnuje vztah k politice a světu kolem. Apoštolé nejsou psanci, ale sebevědomí občané, kteří jednají s pozoruhodnou důvěrou. Pavel využívá výhod římského občanství a jedná s úřady jako rovnocenný partner, zatímco Petr vystupuje v Jeruzalémě. Římská vrchnost je líčena jako rozumná a křesťanství není považováno za nepatřičné.
Petra, Štěpána i Pavla řeči obsahují archaické christologie a ukazují vývoj teologie v rámci prvotní církve. Seslání Ducha Svatého o Letnicích a zjevování darů ukazují, jak Spasitel pokračuje v působení skrze své následovníky a kongregace. Slova „oblečeni mocí s výsosti“ mohou znamenat zvláštní známosti a požehnání přenášené v chrámu a mezi věřícími.
Skutky apoštolů slouží jako most mezi evangeliemi a listy, ukazují, jak Spasitel dál vedl svou Církev skrze inspiraci Ducha Svatého danou těm, kteří drželi klíče kněžství. Duch Svatý zjevoval pravdu apoštolům, kteří následně vedli a učili Církev. Apoštolové také konali zázraky ve jménu Ježíše Krista. Studenti objevují, jak se Církev Ježíše Krista začala šířit z Jeruzaléma až do posledních končin země (Skutkové 1:8).
Lukáš Skutky apoštolů popisuje jako „druhou knihu ve dvoudílném spisu“. Napsány byly po Lukášově evangeliu, a Teofil je cílovou osobou. Skutky zaznamenávají období asi 30 let (30-62 po Kr.) a zaměřují se hlavně na působení Petra a Pavla. Bez něj by naše poznání rané historie bylo omezené. Skutky také udávají časové a prostorové souvislosti, jako Letnice, misie, a rozšiřování církve až do Říma, včetně koncilů a obsahových zvratů v diasporním světě.
Události popisované v této knize se odehrály v průběhu kolem tři desítek let a odrážejí dynamiku rané církve, která se probouzela k misii mezi Židy i pohany. Celá kniha vyvažuje historické detaily s teologickou interpretací dějin spásy a ukazuje, jak Ducha Svatý působí v jednotlivcích i v komunitě.
