Kolonialismus od 16. století z tradičně periferní Evropy učinil bohatý a mocný region světa. Třebaže v současnosti se může zdát, že evropské éře definitivně odzvonilo, tak staletí kořistění přírodních a lidských zdrojů stále ekonomicky, sociálně a kulturně zvýhodňuje Evropany. Hluboké kořeny apartheidu tedy leží v kolonialismu, jejž charakterizovalo majetkové vyvlastňování, rasová segregace či násilná christianizace. Kromě Búrů, většinou nizozemských, vlámských či německých luteránů hovořících afrikánsky, na strategický a klimaticky příhodný jih Afriky připlouvali všeteční Britové, kteří proti vzdorujícím černošským státům a říším používali strategii spálené země. Bělochů se zde však nikdy neusadilo dost, aby vznikla další osadnická kolonie, respektive něco jako další Austrálie.
Ale právě v těchto afrických koloniích s dominancí původního obyvatelstva, jako byly Alžírsko nebo právě Jižní Afrika, se vyvinula panská mentalita silně rasistického ražení. Objev diamantů (1867) a hlavně největšího ložiska zlata na světě v Transvaalu (1886) poptávku po levné pracovní síle zmnohonásobil. Zlatá horečka rozvrátila již tak rozkolísaný region. Johannesburg, založený roku 1886 pod zlatonosným pohořím Witwatersrand jako osada skládající se ze stanů a hornických chatrčí, se během jednoho desetiletí změnil v aglomeraci čítající milion obyvatel! Pro majitele bylo klíčové udržet nízké mzdy, což řešili náborem černošských dělníků z široka daleka.
Situaci statisíců smluvních dělníků, ale ve skutečnosti spíše nevolníků (otroctví bylo zakázáno roku 1834), se snažil zlepšit jistý mladý právník jménem Gándhí, který připlul do Jižní Afriky v roce 1891. Po búrských válkách (1880-1881 a 1899-1902) mezi búrskými osadníky a Britským impériem Londýn přiměl britské a poražené búrské osadníky k jednání o společném svazu, a roku 1910 byla založena Jihoafrická unie, která podobně jako Kanada získala samosprávné postavení.
Posílení běloši bez dozoru shora rasové zákonodárství ještě zpřísnili. Například roku 1913 bylo nabývání pozemkového vlastnictví v případě černochů (67 % obyvatelstva) omezeno jen na rezervace (7 % celkového území). Jihoafrická unie tedy vstoupila do 20. století jako etnicky velmi různá a pro bělochy, kteří se vnímali jako drsní šiřitelé civilizace ztracení mezi přírodními a „negerskými“ živly, celkem perspektivní země.
Mezi Búry se v meziválečné éře rozvíjela ideologie afrikánského nacionalismu, namířená i proti Angličanům a míšencům. Roky 1948-1954, kdy Malan předsedal čistě afrikánské vládě, lze označit za zakladatelské období apartheidu, který Búrové prosadili bez ohledu na domácí i zahraniční opozici, a to i ve svévolně připojené Jihozápadní Africe (Namibii).
Běžní Afrikánci v apartheidu, vymyšleném mezi válkami jejich akademickými elitami v Jihoafrické lize pro rasová studia, viděli spásu. S obavami sledovali, jak se jejich početní podíl v zemi stále snižuje a jak ekonomicky rostou Angličané. Rezervace už neměly stačit, nebílé obyvatelstvo mělo být podle kmenové či národní příslušnosti drženo v takzvaných bantustanech neboli domovinách, kterým by postupně unie udělila „nezávislost“. Tím by se černoši na územích mimo bantustany stali cizinci a současně vznikala iluze, že vláda jim dává plnou možnost vyžití dle vlastních tradic.
Šlo o variantu protektorátu nebo ghetta, kdy nacisté také ukazovali Červenému kříži, že židé mají samosprávu, pěstují vlastní kulturu, děti chodí do školy, a podobně. Černošská většina nezůstala pasivně přihlížet. Ty aktivní zastupovali v první řadě příslušníci a příslušnice Afrického národního kongresu (ANK) složeného z různých politických křídel včetně silných komunistů. V jeho Lize mladých začínal být vidět Nelson Mandela.
Vedle indického kongresu pak s bojem proti apartheidu sympatizovala i řada bělochů, v první řadě literátů včetně pozdější nositelky Nobelovy ceny za literaturu Nadine Gordimerové. Klíčovým však zůstával ANK, který dlouho trval na gándhiovském nenásilném odporu v podobě bojkotu či stávky. Malanova vláda na nepokoje kromě jiného reagovala zákazem rasové nenávisti, rozuměj jakékoliv kritiky bělochů a jejich institucí. Skvěle navíc využívala geopolitiku studené války, když veškeré aktivity opozice označila za komunistické. Strach ze sovětského vlivu, který s narůstajícím angažmá SSSR a jeho satelitů v takzvaném třetím světě spíše sílil, pak pomáhal vládě v hlavním městě Jihoafrické unie Pretorii udržovat klíčovou podporu Washingtonu.
K odborům bylo přistupováno jako k dalšímu hnízdu „rudé neposlušnosti“, byly infiltrovány bílými i černými vládním agenty a jejich předáci zatýkáni. Vodou na mlýn antikomunistické rétorice se stala Charta svobody, kterou v roce 1955 přijalo 320 Indů, 230 míšenců, 112 bílých a cca dva tisíce černochů na kongresu v Kliptownu nedaleko Johannesburgu. Ta prohlašovala, že „všichni obyvatelé Jihoafrické unie bez rozdílu etnické příslušnosti si jsou rovni“ a jedním dechem požadovala znárodnění některých průmyslových odvětví.
Vůči dokumentu se ovšem vymezil nově založený Panafrický kongres (PK), jehož programem se stalo heslo „Afrika Afričanům“. Oproti předpokladům Nelsona Mandely popularita PK rychle stoupala hlavně u mladých černochů, a tak se také ANK počátkem šedesátých let zčásti odkláněl od tradice nenásilných akcí. Oba kongresy spojovala myšlenka, že jejich vůdci musejí jít příkladem, a proto třeba Nelson Mandela spálil v roce 1960 demonstrativně svůj pas. Pálení nenáviděných pasů, které nebílé obyvatele znevolňovaly, se pak stalo častým aktem emancipace od apartheidu. Pasy odporovaly i kmenovým tradicím.
Když se měla například žena dát vyfotografovat na doklad, musela si sejmout doek, šál obtočený kolem hlavy. Když na černošském sídlišti Sharpeville u Johannesburgu v březnu 1960 policie zastřelila 69 demonstrantů a 180 jich vážně zranila, vláda hledala řešení jen v represi. Aby zabránila dalším protestům, vyhlásila stanné právo a během nové vlny zatýkání skončilo za mřížemi přes 18 tisíc lidí. ANK i PK byly zakázány, jejich vůdcové pozatýkáni. Předseda ANK Alberto Lutuli byl za propagování nenásilného odporu sice oceněn Nobelovou cenou míru, ale aktivisté se museli stáhnout do podzemí či emigrovat.
Začali se militarizovat, protože vyjednávání vedlo maximálně k planým slibům. ANK dokonce založil ozbrojenou složku Kopí národa, která měla provádět sabotážní akce proti vojenským a státním cílům. Obě organizace získaly zastoupení v postkoloniální Organizaci africké jednoty, ale měly odlišné názory na spolupráci se Sověty. ANK navazoval těsnější styky se Sovětským svazem a jeho satelity i africkými osvobozeneckými silami Angoly, Mosambiku a Jižní Rhodesie.
Zavedení úplného apartheidu nešlo snadno a rychle. Kromě odporu černých Afričanů a liberálně-levicové opozice musela vláda brát ohledy na Britské společenství, kterého byla unie členem. Vedle zdviženého obočí Londýna, jehož politické elity začaly opouštět svou koloniálně-rasistickou minulost, se ozývaly hlasy členských států z Asie i Afriky, které nechtěly sdílet společenství s otevřeně rasistickým státem. Politické a ekonomické sankce se celkem míjely účinkem, jiné byly už v OSN vetovány západními spojenci.
První „samosprávná“ domovina v Transkei byla vyhlášena roku 1963 a do jejího čela byl instalován vládě loajální kmenový náčelník Kaiser Matanzima. Mezitím zemřel „otec zakladatel“ Malan a do čela nacionalistů se postavil Johannes G. Strijdom, který bílé dělníkům slíbil reálný apartheid. Ten v praxi znamenal, že centra měst, vzdělání, bohatství a úspěch patřily bílým, ostatní byli trpěni jako levná pracovní síla, která se může vyžít v domovinách.
Tak například majitelé pozemků v Sophiatownu v Johannesburgu byli vystěhováni mnoho kilometrů za město, čtvrť srovnána se zemí a provokativně přejmenována na Triumph. Bez potřebných dokladů a zajištěné práce se musel dotyčný do tří dnů vrátit do bantustanu. Veřejný prostor od laviček po místa v některých kostelech ovládla pravidla segregace. Národní strana ale vyhrávala všechny volby, protože zemi se ekonomicky dařilo.
Výkonnost hospodářství závisela v JAR hlavně na světových cenách zlata a dalších surovin a také na výnosech kukuřice a plodin na export. Zisky plynuly do financování policie, armády, ale i elitní vědy. Ačkoliv byla levná černošská pracovní síla základem hospodářské prosperity, Afrikánce znepokojoval stále se zvyšující demografický rozdíl v jejich neprospěch, a tak chtěli realizaci úplného apartheidu uspíšit. Vznikaly nové bantustany, přičemž území některých z nich byla složena z mnoha nespojitých částí. Každý se ubíral svéráznou cestou od rodinných autokracií po pokus vytvořit nadkmenovou federalistickou domovinu KwaZulu, ale žádný se nestal skutečně nezávislým.
Rozpad Jižní Afriky na bílu JAR a domorodé bantustáty nebyl vzhledem k silnému ekonomickému propojení možný. Černí Afričané z JAR se inspirovali ve zbytku kontinentu i v USA a vzniklo Hnutí za sebeuvědomění černochů. Protestní pochod proti afrikánštině ve školách v Sowetu zastavila policie střelbou do zástupu studentů. Svět obletěla fotka zabitého Hectora Pietersona. Studenti odmítli chodit do školy pod heslem „Napřed svobodu, potom vzdělání!“.
Vláda odpověděla zvyšováním pravomocí policie i když byl vyhlášen výjimečný stav. Přes protesty lidskoprávních organizací mohli zatčení sedět v celách i roky bez obvinění, soudy končily vysokými tresty. O policejní brutalitě, nezvěstných a popravách oficiální tisk nesměl psát. Bída, kumulovaná frustrace a mládež bez perspektivy vedly k atentátům, sabotážím, ale i rabování a krutým „uličním soudům“.
Na opačném pólu vznikaly extremistické organizace s rasistickým i antisemitským programem zachování čistoty bílé rasy. Ačkoliv nový premiér Pieter Willem Botha mluvil o postupné demontáži apartheidu, doktrína ještě nebyla mrtvá. Pomalé a nejednoznačné oslabování apartheidu urychlila globální ekonomika, klima a sucho.
V únoru 1990 mohly obnovit činnost ANK, PK a další osvobozenecká hnutí, a dokonce i komunistická strana. Dne 11. února 1990 opustil po 27 letech vězení Nelson Mandela. Mandela symbolizoval utrpení politických vězňů i smírné řešení soužití v mnohorasovém státě. Mandela zajistil pro ta jednání půdu, účastnil se jich a vedl zemi první čtyři roky. Vše tedy bylo připraveno pro reformu.
První demokratické volby do Národního shromáždění se konaly až v dubnu 1994. ANK v nich získal 63 % hlasů, Národní strana 20 %. O měsíc později pak nový parlament zvolil Nelsona Mandelu prezidentem a de Klerk se stal jedním z jeho viceprezidentů. Klíčovou institucí pro hledání smíru a vyrovnání se s minulostí se stala Komise pro pravdu a usmíření, kterou vedl Desmond Tutu.
Apartheid v JAR sice formálně skončil, mottem země je „Jednota v různorodosti“, ale majetkové a příjmové rozdíly mezi bílými a černými Afričany zůstávají ve středně bohatém státu s více než 60 miliony obyvatel propastné. Ačkoli je země nyní demokratickým státem a jednou z největších ekonomik Afriky, přetrvávají zde systémové nerovnosti, zejména v oblasti rozdělování bohatství, vzdělávání a přístupu k příležitostem. Mírový přechod k demokracii je uváděn jako příklad, který má inspirovat svět a ukazovat, že usmíření je možné i tváří v tvář hlubokým rozporům.
Na druhou stranu však zemi i desetiletí po pádu apartheidu sužují vysoká kriminalita, nezaměstnanost a chudoba. Apartheid je označení pro politiku rasové segregace zejména v kontextu bývalého uspořádání na jihu Afriky. Výraz pochází z afrikánštiny a znamená „oddělení“ či odloučení“. V právním smyslu označuje pojem apartheid zločin definovaný v roce 2002 Římským statusem Mezinárodního trestního soudu. Dne 21. března 1960 se shromáždilo 20 000 černošských demonstrantů v Sharpeville, aby vyjádřili nesouhlas s novým zákonem nařizujícím černochům nosit dompas.
V souvislosti s diskusemi o půdě, kterou na konci apartheidu vlastnili běloši, se setkávám s argumenty, že běloši byli na některých místech Jižní Afriky jako první. A to ještě před černošským obyvatelstvem, které postupovalo ze severu. Někteří Afrikánci tím oponují snahám vlády nyní půdu přerozdělit. Ti první obyvatelé, o nichž víme, byli Křováci. Ano, ostatní černoši přišli z jiných oblastí, což je podle mě přirozená lidská vlastnost - migrovat z místa na místo.
Kolonialisté tu vytvořili hranice, za které člověk nemohl. Vytlačili je z jejich půdy, pobili jejich dobytek a podobně. Jak život pod ním vypadal? Lepší časy nebyly. Nic není lepšího na tom, být klasifikován jako určitá rasa a na základě toho mít odepřeny výsady života v Jižní Africe. Hlavním cílem bylo zbavit zejména černé Jihoafričany jakékoliv možnosti ekonomického zapojení. Zajistit, aby zůstali jen na pozicích levné pracovní síly, a udržet jednotlivé skupiny od sebe navzájem.
Ale strůjci apartheidu předurčili, do jaké školy můžete chodit, jakého vzdělání se vám tedy dostane, kde budete moci žít, do koho se budete moci zamilovat, koho si budete moci vzít. Bylo to naprosto směšné. Lidé proti tomu systému protestovali, což se projevovalo zejména skrz aktivity subjektů jako Africký národní kongres. Nejprve proti apartheidu protestovali nenásilně například formou bojkotů. Nakonec byli ale dohnáni do ozbrojeného boje.
Nepřetrvávalo jen tvrdé znovuobnovení represí; změny přišly i z mezinárodních tlaků a vnitřního tlaku. Dnešní Jihoafrická republika se potýká s pokračujícími dopady nerovnosti, k níž došlo během desetiletí apartheidu, a s výzvami, které vyplývají z transformace ekonomiky a společnosti. Je však důležité sledovat, že stát se z transformace skutečně učí a hledá cesty, jak výrazně snížit historické disparity.
