Nejčastější námitkou proti doktríně o jistotě spasení je to, že údajně vybízí k představě, že křesťané mohou žít, jak chtějí, a přesto budou spaseni. Člověk, který opravdově přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele, by sice mohl žít životem, který se bude vyznačovat trvalým a vědomým hříchem, ale neudělá to. Bible zcela jasně učí, že spasení je jen skrze milost, skrze víru, a pouze v Ježíši Kristu (Jan 3:16; Efezským 2:8-9; Jan 14:6). Člověk je spasen vírou a ničím jiným.
V okamžiku, kdy někdo opravdově uvěří v Ježíše Krista, je takový člověk spasen a bezpečný ve svém spasení. Spasení nelze získat vírou a potom udržovat skutky. Apoštol Pavel se tohoto tématu dotýká v listu Galatským 3:3, když píše: „Přišli jste o rozum? Začali jste Duchem, a teď končíte tělem?“
Jsme-li vírou spaseni, pak je spasení vírou i udržováno a zajištěno. Spasení si nemůžeme nijak zasloužit. Stejně tak si nemůžeme zasloužit ani to, zda si spasení udržíme. To Bůh zachovává naše spasení (Juda v. 24). Je to Boží ruka, která nás pevně drží (Jan 10:28-29).
Popíráme-li jakkoliv jistotu spasení, říkáme tím v podstatě to, že spasení si musíme udržet vlastními dobrými skutky a vlastním úsilím. To je zcela v rozporu se spasením milostí. Naše spasení je Kristova zásluha, ne naše (Římanům 4:3-8).
Říkáme-li, že musíme poslouchat Boží Slovo nebo žít zbožně, abychom si spasení udrželi, je to jako říkat, že Ježíšova smrt nezaplatila cenu za naše hříchy dostatečně. Ježíšova smrt byla zcela dostatečnou platbou za všechny naše hříchy - minulé, současné i budoucí, ty před spasením i po něm (Římanům 5:5; 1. Korintským 15:3).
Otázka: Tohle je tedy v podstatě hypotetická, neboť Bible nás jasně učí, že opravdový křesťan si nebude „žít, jak chce“. Křesťané jsou nová stvoření (2. Korintským 5:17). Křesťané projevují ovoce Ducha (Galatským 5:22-23), a ne skutky těla (Galatským 5:19-21). První Janův 3:6-9 prohlašuje, že opravdový křesťan nemůže žít ve stálém hříchu.
V reakci na obvinění milosti záminku k hříchu Pavel říká: „Jistota spasení není povolenkou k hříchu.“ On však dodává, že poznání a pochopení Božího daru spasení vede k životu poslušnosti. Jak by mohl někdo, kdo zná cenu, kterou za nás Ježíš Kristus zaplatil, pokračovat v životě v hříchu (Římanům 6:15-23)?
Jak by mohl někdo, kdo chápe Boží bezpodmínečnou a stálou lásku k těm, kdo věří, tuto lásku vzít a hodit ji Bohu pod nohy? Takový člověk by nebyl důkazem toho, že jistota věčnosti jej opravňuje hřešit, ale toho, že spasení skrze Ježíše Krista nikdy opravdu nezažil.
V praxi se běžně setkáváme s tím, že biblické texty jsou používány k obhajování různých názorů. Bible má být vykládána Biblí a skrze kontext ostatního textu dává smysl jednotlivým pasážím. „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“
Pokud použijeme text Ef 2:8-10, zjistíme, že Duch Svatý vyhlašuje, že člověk nezíská spasení na základě skutků, ale skrze víru. Jsme stvořeni ke skutkům, které Bůh pro nás připravil. Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.
V kontextu biblické vykládací praxe je důležité uvést i souvislosti s dalšími důležitými pasážemi a výklady. Např. 2 Korintským 5:18-21 popisuje službu smíření; Ef 2:8-10 zdůrazňuje, že spasení je darem milosti, který vede k dobrým skutkům; Jakub 2:20-26 ukazuje, že víra bez skutků je mrtvá, ale Jakub a Pavel spolu nekonfrontují podstatu spásy-oba upozorňují na soulad víry a skutků v životě věřícího.
Historie a vzájemné vztahy klíčových teorií
V kapitole o spásonosném horizontu se ukazuje, že smíření (horizont „už“) probíhá na minulém horizontu skrze Kristovu oběť a jeho poslušnost v zástupné oběti. Příjemcem platby je Bůh a slituující víko symbolizuje Kristova krev. Smíření je doprovázeno poslušností víry v posvěcení; usmíření s Bohem je důsledkem odčinění hříchu vykoupením.
Existují různé teorie o mechanismu spásy: teorie výkupného, satisfakční, vladařská a zástupného potrestání. Každá z nich zdůrazňuje jiné prvky Kristovy oběti a vadí v jiných aspektech; cíl je pochopitelně vysvětlit, proč Bůh jedná se světem skrze Kristovu oběť a jaká role v tom hraje víra a skutky.
Teorie zástupného potrestání tvrdí, že Kristus nese trest za hřích dle Božího svrchovaného verdiktu; teorie výkupného klade důraz na Kristovo nepřemožitelné vyrovnání se Satanem; teorie satisfakční se soustřeďuje na Boží spravedlnost a naplnění požadavků zákona; vladařská teorie zdůrazňuje Boží autoritu a právní rámec spasení. Každá teorie má své výhody iLimitace pro pochopení spásy a motivuje k odpovědnosti k žití vírou a skutky v kontextu milosti.
Ospravedlnění probíhá na horizontu budoucím a je doprovázeno Kristovým vítězstvím. Víra je kritériem pro uplatnění tohoto verdiktu. Kristova oběť platí pro celý svět; ospravedlnění spočívá na víře a je završeno vzkříšením. Dílčí rozdíl mezi Pavlem a Jakubem lze chápat jako různý pohled na to, jak víra a skutky spolupracují, nikoli jako vzájemný rozpor; oba ukazují, že pravá víra projevuje skutky a že soulad víry a skutků je klíčovým prvkem opravdového křesťanství.
Vyžádejme si poznání a vstupujme vstříc skutkům, které Bůh pro nás připravil. Dítky, doptávejme se Boha na skutky, a poslušně do nich vstupujme!
Co je to vlastně milost? Pravda, kterou většina křesťanů přehlíží
Praktický dopad pro život věřícího
Spasení je Boží dar, a to znamená, že v lidském životě má dojít k proměně: věřící jsou nová stvoření; projevují ovoce Ducha; a jejich život je vedený vírou, která je zakořeněna v milosti a projevuje se v konkrétních skutcích lásky vůči bližním.
V kontextu exodu a novozákonní teologie je důležité pochopit, že Boží smlouva s Abrahamem a nová smlouva v Kristu tvoří jeden věčný rámec, který ukazuje, že spasení má minulý základ i budoucí aplikaci. Krev oběti a slitovnice řeší otázku smíření, zatímco víra a skutky ukazují na očekávaný život v poslušnosti a lásce, projevující se v praxi.