Svatým je především Bůh. Prorok Izaiáš, popisuje v 6. kap. své vidění provázené voláním serafů: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Tento chvalozpěv je opakován v každé mši svaté jako závěr preface v modlitbě nad dary, kterou začíná eucharistická modlitba. Ústa i srdce celého společenství věřících, naplňeny chválou volají: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů.“ Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech. Svatost Boha je v takové velikosti a dokonalosti, že je v ní místo pro nás pro všechny. Pro všechny kdo vchází ve jménu Páně je připraven podíl na svatosti Nejvyššího Trojjediného Boha.
Jeho svatosti nemůže nikdo dosáhnout a přece nám všem ve třetí knize Mojžíšově říká: „Buďte svatí, jako jsem já svatý.“ (19,2) - je zde nabízena jediná cesta spásy, neboť kdo ve chvíli smrti nevolí cestu svatosti, je zavržen. Tento životní cíl někdy nebyl po dlouhou dobu znám ani těm, jejichž svatost nakonec dosáhla hrdinského stupně, pro který se jim dostalo s titulem svatosti zvláštní liturgické úcty. Svatost nemůže být jen vzdáleným cílem, ale je zapotřebí, aby se každému křesťanu stala trvalým vztahem.
O svatost obecnou neboli všedního dne se jedná v životě normálního křesťana, jenž žije bez těžkého hříchu, který je porušením přikázání a v jeho srdci ničí lásku. „Člověk, jako oduševnělý tvor, nemůže žít přátelství, kterým ho Bůh zahrnul už tím, že jej stvořil k svému obrazu, jinak, než že se svobodně Bohu podrobí.“(srov. KKC 396). A svatost hrdinská je ta, pro kterou se světcům vzdává úcta. Jejich zařazení mezi blahoslavené a svaté je přesně stanoveno určitými pravidly, viz část blahořečení a kanonizace.
V kalendářích a životopisech světců se objevovali také tzv. ctihodní a v dnešní době se mluví o služebnících Božích. Jsou to osobnosti s pověstí svatosti, u nichž se začaly objevovat předpoklady k procesu blahořečení, které se ještě neuskutečnilo. Teprve prohlášením za blahoslaveného začíná povolení k veřejnému církevnímu kultu, ale pouze s omezením na určitá místa (diecéze) nebo instituce (nejčastěji řády), v nichž blahoslavený žil. Toto omezení zaniká svatořečením neboli kanonizací.
Pohled do Nového zákona na evangelium o vinném kmeni (Jan 15, 1-8) nám názorně ukazuje potřebnost naší účasti ve společenství svatých. Do něj poprvé vstupujeme, jak bylo již naznačeno, svatým křtem, kterým se napojujeme na tajemné Kristovo tělo - Církev. Pokud žijeme ve spojení s Kristem, který je nejvýš svatý, žijeme z jeho svatosti a skrze něj ve společenství se všemi, kteří jsou na něj napojeni. Bůh nás stvořil k tomu, aby nás povýšil do svého společenství, a když jsme se hříchem vyloučili, vzal na sebe naši přirozenost se vším zlem, aby je přemohl a my mohli skrze něj, s ním a v něm prožívat věčné štěstí.
Vidíme to z toho, že na Boží lásku odpověděli láskou, i když pro tuto odpověď museli mnozí následovat Krista až na kříž. Svatí žili jeho evangelium. Jejich svatost v pozemském životě neznamenala útěk před světem. I když se někteří svatí uchylovali do samoty a trávili celý život v odloučenosti, nepřetrhávali tím svazky, které je poutaly k ostatním lidem. Jedná se o skutečné lidi, nikoli o výjimečné bytosti ve zvláštním prostředí. Nebyli uchráněni pokušení a svodů, mnozí nastoupili cestu dokonalosti až po letech hříšného, výstředního života a i pak na ně dorážela velmi silná pokušení. Hrdinství těchto hříšníků bylo v jejich úsilí, se kterým přetrhli pouta hříchu a oddali se celým srdcem Bohu.
Co nejdokonaleji se snažili připodobnit Ježíši Kristu a jemu věnovali všechny své schopnosti a síly. Bůh si je vyvolil za prostředníky a vykonavatele svých zvláštních záměrů a přispíval těm, za které se přimlouvali. Obdařil je svou milostí a vedl skrze Ducha svatého, aby dosáhli svatosti. Církev, živé společenství v apoštolské víře, je místem poznání Ducha svatého i ve svědectví svatých, v němž projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.
Církev považuje na základě nauky o společenství svatých svaté a světice Boží za naše přímluvce u Boha a dává je za vzor, aby jejich uctívání v nás budilo touhu napodobovat je v plnění vůle Boží. Dekret II. Putující církev plně uznává toto společenství celého tajemného těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství zachovávala s velkou úctou památku zemřelých a obětovala za ně i modlitby, neboť „svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za mrtvé, aby byli osvobozeni od hříchů“ (2 Mak 12,46).
Církev vždycky věřila, že jsou s námi těsně spojeni v Kristu apoštolové a mučedníci pro Krista, kteří prolitím krve vydali nejvyšší svědectví o své víře a lásce. Proto je také vždy uctívala se zvláštní důvěrou, spolu s blahoslavenou Pannou Marií a svatými anděly, a zbožně si vyprošovala pomoc její přímluvy. Když uvažujeme o životě těch, kdo věrně následovali Krista, povzbuzujeme se novými důvody, abychom vyhledávali svoji budoucí vlast (srov. Žid 13, 14; 11,10), a tím zároveň poznáváme naprosto jistou cestu, která nás v nestálosti času může dovést - způsobem odpovídajícím Stavu a životním podmínkám - ke svatosti a dokonalému spojení s Kristem.
Bůh živě zjevuje lidem svoji přítomnost a tvář v životě křesťanů, kteří jsou sice lidé jako my, přetvářejí se však dokonaleji podle obrazu Kristova (srov. 2 Kor 3,18). V nich k nám promlouvá Bůh a nabízí nám viditelné znamení svého království, ke kterému jsme mocně přitahováni, když máme tak veliký zástup jeho svědků (srov. Ef 4,1-6). Jako totiž křesťanské společenství poutníků v čase nás přivádí blíže ke Kristu, tak společenství se svatými nás spojuje s Kristem, z něhož vycházejí - jako z pramene a hlavy - všechny milosti a život Božího lidu.
Je tedy velmi vhodné, abychom milovali tyto přátele a spoludědice Ježíše Krista a naše bratry i význačné dobrodince, a skrze ně abychom též náležitě děkovali Bohu, „pokorně je vzývali a odvolávali se na jejich modlitby a mocnou přímluvu, když chceme dosáhnout nějakého dobrodiní od Boha, prostřednictvím jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který je náš jediný Vykupitel a Spasitel“. Naše spojení s nebeskou církví se velmi vznešeně uskutečňuje, když společně plesáním oslavujeme božskou důstojnost, hlavně v posvátné liturgii, kde na nás působí prostřednictvím svátostných znamení síla Ducha svatého: shromážděni v jedné církvi v jediném chvalozpěvu oslavujeme Boha trojjediného všichni vykoupení v krvi Kristově, z kteréhokoliv kmene, jazyka, lidu a národa (srov. Zjev 5,9).
Proto, když slavíme eucharistickou oběť, nejlépe se spojujeme s bohoslužbou nebeské církve, jsouce s ní ve společenství a připomínajíce si památku především slavné a ustavičné Panny Marie, ale i svatými bratry a sestrami, biblická čtení, která jsme vyslechli, odrážejí atmosféru ve a radosti, kterou církev během velikonoční doby prožívá.
Historie a struktura společenství svatých v kontextu církevního života
Text Skutků apoštolů nám vypráví o velkém růstu křesťanského společenství v Jeruzalémě, růstu, který je možný rovněž díky společenství a svornosti, jež v něm panují. Pro udržení společenství je třeba činit moudrá a uvážlivá rozhodnutí. To se děje tváří v tvář žádosti nově obrácených řecky mluvících věřících, aby nebyly opomíjeny jejich vdovy.
Přitom apoštolové jejich žádosti naslouchají a navrhují, aby sami vybrali vhodné osoby, přičemž jako kritérium uvádějí přítomnost určitých lidských vlastností - „dobré pověsti“ - a duchovních kvalit - „plných Ducha a moudrosti“. Tento aspekt je zajímavý: Dvanáct neustanovuje shora osoby podle své vlastní volby, ale žádá, aby sama komunita navrhla jména. Je tak vybráno sedm mužů - od té chvíle nazývaných „jáhni“ -, všichni s řeckými jmény, zjevně proto, že byli schopni navazovat vztahy s onou částí církve, jež používala řecký jazyk a vycházela z řecké kultury. Poté jsou představeni apoštolům, kteří je vkládáním rukou „ustanovují“ pro novou službu. Vidíme zde součinnost mezi volbou „zdola“, ze strany společenství, a potvrzením „shora“, tedy ze strany těch, kteří jsou ve společenství ustanoveni jakožto autorita.
Je to poučná událost: především nám připomíná důležitost neopomíjet potřeby a obtíže, jež vyjadřují, respektive jimž čelí různé skupiny uvnitř křesťanského společenství. Nikdo nesmí být přehlížen ani odsouván stranou. Těžkosti, kterým se nenaslouchá, se mohou časem stát příčinou nespokojenosti, ba dokonce i odchodu ze společenství. Toto naslouchání je však zakotveno v ještě větší touze zachovat společenství uvnitř církve.
Společenství má svůj kořen ve vztahu, který každý navázal s Bohem a který zároveň spojuje bratry mezi sebou. Don Giussani to vyjadřoval prostými slovy: „Duch společenství [v církvi] spočívá v tom, že tě uznávám proto, že se tě Bůh dotkl stejně, jako se dotkl mě, a ty jsi Ho uznal stejně jako já a poznáváš se stejně jako já.“ Ve druhém tedy rozpoznávám tutéž základní zkušenost Boha, která poznamenala můj život, vytváří mezi námi zvláštní duchovní soulad a nyní z nás činí bratry.
Toto společenství je nejkrásnějším darem, který Duch svatý dal Kristově církvi, a proto se apoštolové s láskou a rozvahou starají o jeho zachování. V církvi mohou existovat různé kultury, odlišné druhy citlivosti, různé „duše“ - avšak společenství v Kristu stojí nad každým kulturním rozdílem, nad každou duchovní citlivostí i nad každým subjektivním způsobem chápání křesťanské zkušenosti. Různé druhy citlivosti a odlišné myšlenkové směry se nikdy nesmějí stát příležitostí k prosazování nároků, zášti nebo mocenských zápasů, nýbrž mají být přiváděny k oné jednotě v mnohosti, jež je vlastní katolické církvi ve všech jejích rozměrech.
Tato událost nám rovněž připomíná důležitost výběru správných osob, které budou pro společenství skutečně užitečné a budou mu oporou, přičemž stanoví jasná kritéria výběru i požadované vlastnosti. Vidíme také, že hlavním cílem, který vedl všechna rozhodnutí prvotní církve, byla misie: volba sedmi jáhnů umožňuje zachovávání dvojího poslání: hlásání a služby, tedy hlásání Božího slova ze strany Dvanácti a pomoc potřebným ze strany jáhnů. Je to vždy misie, která usměrňuje rozhodnutí a činí je moudrými a plodnými, nikoli jiná kritéria nebo soukromé zájmy skupin či jednotlivců.
Naslouchání všem, touha zachovat společenství, výběr vhodných osob pro různé služby a přednostní zaměření na misii - to jsou charakteristické prvky, které se zřetelně objevují v prvotní církvi a které zůstávají inspirací a vzorem i pro nás.
Eucharistie a zjevení Boží přítomnosti ve společenství
Evangelium nám popisuje situaci učedníků na konci dne naplněného misijní činností po boku Mistra, když se pokoušejí vrátit do svých domovů v Kafarnau. Už se setmělo a zastihne je rozbouřené moře a silný vítr. V této úzkostné situaci vidí Ježíše, jak k nim přichází a kráčí po vodě, a zmocní se jich strach. Téměř se zdá, že skutečnou příčinou jejich zděšení není ani tak rozbouřené moře, jako spíše tento nečekaný a znepokojivý způsob, jakým se Ježíš zjevuje.
V něm se odhaluje mocné zjevení samotného Boha, toho Boha, kterého Písmo popisuje jako toho, jenž „sám rozestřel nebesa a šlape moři na hřbet“, jak říká kniha Job (Job 9,8). Žalmy často představují Boha jako Pána vládnoucího nad mořem (srov. Žl 107,23-25; Žl 93,4), jež v Bibli představuje sílu chaosu a zlo působící ve světě. Bůh, „vládce moře“, je nyní přítomen v Ježíši: v něm se zjevuje Bůh exodu, který svému lidu otevřel cestu spásy skrze moře. A to vzbuzuje strach.
Když se nad tím dobře zamyslíme, je to často i naše zkušenost. Obtížné okolnosti, v nichž se nacházíme, nás mnohdy znepokojují: nemoci, hospodářské obtíže, rodinné problémy, nedorozumění ve vztazích. Přesto když se nám Bůh představuje jako ten, který může utišit všechny bouře našeho života, tak se naše srdce zmocňuje paradoxně strach namísto útěchy. Naše srdce ztratilo důvěrnou blízkost k Bohu i onu nevinnou důvěru, již jsme v něj měli před hříchem. Zjeví se učedníkům božským jménem par excellence: „Já jsem ten, který jsem“ (srov. Ex 3,15). Což znamená: „Skutečně jsem Bůh! Všechno je v mých rukou!“
Na tuto scénu můžeme vztáhnout slova proroka Izaiáše: „Neboj se, vždyť jsem s tebou, nedej se zneklidnit, vždyť jsem tvůj Bůh; posílil jsem tě a pomohl jsem ti, podpořil jsem tě svou mstící pravicí“ (Iz 41,10). Právě tuto sílu chce Ježíš vlít do apoštolů a právě tuto jistotu chce darovat našemu srdci.
Tato událost končí téměř znenadání: apoštolové chtějí vzít Ježíše na loď, aby byl s nimi, ale zdá se, že to není nutné - loď téměř okamžitě přistává u břehu. Také my bychom chtěli, aby Bůh vstoupil do každého záhybu našeho života, aby byla uzdravena všechna zakřivení, nedokonalosti a rány, které si v sobě nosíme. To však není nutné. Stačí, když se Bůh zjeví „z dálky“, když pronese své autoritativní slovo: „Já jsem“, to znamená: „Stojím po tvém boku.“ A to stačí, abychom znovu vykročili na cestu a rychle dosáhli cíle.
Drazí bratři a sestry, právě tuto jistotu do nás vlévá velikonoční doba. Zmrtvýchvstalý Kristus vstupuje do bezprostřední blízkosti každého z nás a říká: „Já jsem ten, který jsem!“ A Jeho přítomnost všechno proměňuje! I když Kristus „nevstoupil na loď“, i když se zdá, že zůstal stranou, i když mnoho oblastí našeho života zůstává dosud zahaleno temnotou a mnohé problémy zůstávají nevyřešeny, s Ním se všechno mění. S Ním člověk dosáhne břehu a dojde k cíli svého života. To je jistota velikonoční zvěsti, která nám dodává odvahu a kterou jste všichni zváni přijmout - každý osobně i jako hnutí.
Společenství svatých a jeho praktické rozměry
Společenství svatých, tedy communio sanctorum, znamená společenství všech, kteří obdrželi obnovující milost Ducha, jsou Božími dětmi, spojeni s Kristem a nazývají se svatými. Někteří ještě kráčejí po zemi, jiní zemřeli a očišťují se také za pomoci našich přímluv. Jiní se již radují z patření na Boha a přimlouvají se za nás. Společenství svatých znamená, že my všichni křesťané máme společné svaté dary, v jejichž středu je eucharistie, všechny ostatní svátosti a všechny ostatní dary a charizmata (srov. Katechismus, 950).
Skrze společenství svatých nám všechny zásluhy Krista a všech svatých, kteří nás předešli na zemi, pomáhají v poslání, o jehož splnění v církvi nás prosí sám Pán. Svatí, kteří jsou v nebi, nejsou lhostejní k životu putující církve: podporují nás svou přímluvou u Božího trůnu a očekávají, až se plnost společenství svatých uskuteční s druhým příchodem Pána, soudem a vzkříšením mrtvých.
Konkrétní život putující církve a každého z jejích členů, věrnost každého pokřtěného je velmi důležitá pro uskutečnění poslání církve, pro očištění mnoha duší a pro obrácení dalších. Společenství svatých je na zemi organicky uspořádané, protože Kristus a Duch z ní učinili a činí svátost spásy, prostředek a znamení, skrze nějž Bůh nabízí lidstvu spásu. Na své pozemské cestě se církev strukturuje také vnějškově ve společenství partikulárních církví, vytvořených podle obrazu všeobecné církve a každá z nich se svým předsedajícím biskupem; v těchto partikulárních církvích existuje zvláštní společenství mezi jejími věřícími, s jejich patrony, jejich zakladateli a jejich hlavními svatými.
Analogicky toto společenství existuje také v jiných církevních zřízeních. Jsme také v jistém společenství modliteb a dalších duchovních darech - existuje dokonce jisté spojení v Duchu svatém - s křesťany, kteří nepatří do katolické církve. Církev na zemi je zároveň společenství i společnost vystavená Duchem svatým prostřednictvím Božího slova, svátostí a charizmat. Její struktura proto nemůže být oddělována od skutečnosti, že je společenstvím, nemůže být upřednostňována, ani nemůže být chápána jako způsob vlastní sebeúdržby a sebeřízení po prvotní fázi „charizmatického“ zápalu.
Skrze svátosti křtu, biřmování a svěcení se věřící podílí - různou formou - na Kristově kněžském poslání, a tudíž na jeho kněžství. Z působení Ducha svatého ve svátostech a skrze charizmata pochází tři velké dějinné pozice v církvi: věřící laici, posvěcení služebníci (kteří obdrželi svátost kněžství a tvoří hierarchii církve) a řeholníci (srov. Kompendium, 178). Pro všechny je společný stav věřících, to je „ti, kteří jsou začleněni do Krista křtem, a stali se Božím lidem. Stali se jím vlastním způsobem účastnými kněžského, prorockého a královského poslání Krista, jsou povoláni uskutečňovat poslání, které Bůh svěřil církvi. Mezi nimi existuje pravá rovnost v jejich důstojnosti Božích dětí“ (Kompendium, 177).
Kristus ustanovil církevní hierarchii s posláním zpřítomňovat ho všem věřícím prostřednictvím svátostí a skrze hlásání Božího slova s autoritou v souladu s příkazem obdrženým od Něj. Členové hierarchie také obdrželi poslání vést Boží lid (srov. Mt 28, 18-20). Hierarchie je tvořena posvěcenými vysluhovateli: biskupy, kněžími a jáhny. Služba církve má sborový rozměr, to je spojení členů církevní hierarchie slouží společenství věřících. Každý biskup vykonává svou službu jako člen biskupského sboru - který je nástupcem sboru apoštolů - a ve spojení s jeho hlavou, papežem, a podílí se s ním a s ostatními biskupy na péči o všeobecnou církev. Byla-li mu navíc svěřena partikulární církev, řídí ji ve jménu Krista s autoritou, kterou obdržel, s řádnou vlastní a bezprostřední mocí ve společenství s celou církví a pod vedením Svatého otce. Biskupská služba má také osobní charakter, protože každý biskup je odpovědný před Kristem, který ho osobně povolal a svěřil mu toto poslání udělením plnosti svátosti kněžství.
Papež je římský biskup a nástupce svatého Petra; je trvalým a viditelným principem a základem jednoty církve. Je Kristův vikář, hlava biskupského sboru a pastýř celé církve, nad níž má z Božího ustanovení plnou, svrchovanou, bezprostřední a všeobecnou moc. Biskupský sbor ve společenství s papežem a nikdy bez něj také vykonává svrchovanou a plnou moc nad církví. Biskupové obdrželi poslání hlásat jako autentičtí svědkové apoštolské víry; posvěcovat udělováním Kristovy milosti ve službě Slova a svátostí, zvláště v eucharistii; a řídit Boží lid na zemi (srov. Kompendium, 184, 186n.).
Pán slíbil, že církev vždy vytrvá ve víře (srov. Mt 16, 19), a ručí za ni svou přítomností na základě Ducha svatého. Toto vlastnictví náleží církvi v její celistvosti (ne jednotlivým členům). Proto se věřící jako celek nemýlí, když se drží trvale víry pod vedením živého učitelského úřadu církve, v němž působí Duch svatý, který všechny vede. Pomoc Ducha svatého poskytovaná celé církvi, aby se nezmýlila ve víře, je poskytována také učitelskému úřadu, aby věrně a pravdivě hlásal Boží slovo. V některých konkrétních případech tato pomoc ručí za to, že v působení učitelského úřadu nejsou omyly; proto se říká, že v takových případech se učitelský úřad podílí na té samé neomylnosti, kterou Pán přislíbil církvi. „Neomylnost se uskutečňuje, když římský velekněz v síle své autority nejvyššího pastýře církve, nebo biskupský sbor ve společenství s papežem, zvláště když je shromážděn na ekumenickém koncilu, prohlásí definitivním aktem nějaké učení, týkající se víry nebo morálky. Věřící musí přijmout takové definice poslušností víry“ (Kompendium, 185).
Laici jsou ti věřící, jejichž poslání spočívá v hledání Božího království a v osvětlování a uspořádávání časných skutečností podle Boha. Odpovídají tak na povolání ke svatosti a k apoštolátu, které je směřováno ke všem pokřtěným. Protože se laici podílejí na Kristově kněžství, připojují se také k jeho posvěcujícímu, prorockému a královskému poslání (srov. Kompendium, 189-191). Podílí se na Kristově kněžském poslání, když obětují jako osobní oběť, především v eucharistii, vlastní život a všechny své skutky. Podílí se na prorockém poslání, když přijímají s vírou Kristovo slovo a hlásají ho světu svědectvím života a slova. Podílí se na královském poslání, protože od Něj dostávají moc překonávat hřích v sobě a ve světě skrze odříkání a svatost vlastního života a vtiskují mravní hodnoty do časných lidských činností a společenských institucí.
Z věřících laiků a z hierarchie pochází věřící, kteří se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu skrze slib evangelijních rad: čistoty, chudoby a poslušnosti. Zasvěcený život je životní stav schválený církví, který se podílí na jejím poslání skrze plnou oddanost Kristu a bratřím tím, že vydává svědectví o naději na nebeské království (srov. Kompendium, 192 a násl.).
Kristus měl moc odpouštět hříchy (srov. Mk 2, 6-12). Dal ji svým učedníkům, když jim předal Ducha svatého. Dal jim „moc klíčů“ a poslal je křtít všechny lidi a odpouštět jim hříchy: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu je neodpouštěny.“ (Jan 20, 22-23). Církev zná dva způsoby, jak odpouštět hříchy. Křest je první a hlavní svátost, jíž se odpouští hříchy. Pro hříchy spáchané po křtu ustanovil Kristus svátost smíření, v níž se pokřtěný usmiřuje s Bohem a s církví. Když se odpouštějí hříchy, je to Kristus a Duch, kdo působí v církvi a skrze církev. Není vina, kterou by církev nemohla odpustit, protože Bůh může vždy odpustit a vždy tomu tak chce, pokud se člověk obrátí a prosí o odpuštění (srov. Katechismus, 982).
Církev je nástroj svatosti a posvěcení a působí, abychom byli všichni blíže Kristu. Křesťan svým bojem o svatý život a svým slovem může učinit, aby se i ostatní přiblížili Kristu a obrátili se. Miguel de Salis Amaral
tags: #spolecenstvi #ducha #svateho