Svatý Václav (asi 907 - 28. září 935, příp. 929) byl český kníže a světec, který je hlavním patronem českého národa a symbolem české státnosti.
Podle pověsti byl vychováván svou babičkou sv. Ludmilou a vzdělával se na Budči.
Jako kníže dokázal Zachovat suverenitu českého státu a založil rotundu svatého Víta, hlavní kostel knížectví.
Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost a posmrtné zázraky.
Jelikož sehrál důležitou úlohu při koncepci české státnosti, stal se symbolem českého státu.
Základem jsou legendy, které však nebyly sepsány za účelem věrně zachytit historického knížete.
Z nepísemných pramenů jsou to archeologie a paleoantropologické výzkumy ostatků Přemyslovců prováděné zejména Emanuelem Vlčkem.
Svatý Václav a jeho babička Ludmila v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci představují idealizovaný obraz v legendách.
Podle tradice se mu na Budči dostalo vzdělání, které spočívalo ve studiu latinského žaltáře a později i slovanských knih.
Václav byl synem knížete Vratislava a Drahomíry ze Stodor; měl bratry Boleslava a další potomky Zbraslavi.
Po smrti Vratislava se Václav ujímal vlády nejpozději po roce 925, v době, kdy Přemyslovské knížectví zahrnovalo střední Čechy kolem pražského hradiště.
V konfliktu s Ludmilou a Drahomírou byly mocenské skupiny rozděleny a Ludmila Václava vychovávala.
Václav si udržel určitou samostatnost a v legendách se uvádí, že nechal převézt ostatky Ludmily do Prahy a vyhnal Drahomíru.
Ve Staré Boleslavi byl Václav zavražděn, když ho jeho bratr Boleslav pozval na hostinu a poté zaútočil mečem; Václav odmítl prolít krev sourozence.
Důležitý je motiv, že Václav se nechtěl bránit mečem a raději vstoupil do chrámu, kde byl zabit.
Podle legendy byl zavražděn po ranní modlitbě a zapsána data 28. září 929 nebo 935; historici často preferují rok 935.
Po smrti Václav nabyl kultu kulisou zbožnosti a posmrtných zázraků, a jeho kult se rychle rozšířil po Čechách i v zahraničí.
První dochované legendy a translaci jeho těla do Pražského hradu vyvolaly vznik biskupství a rozvíjely úctu ke svatému Václavu.
V době prvních legend byl Václav považován za člověka, který položil život za víru a stal se ochráncem českého národa.
Jako symbol státu se stal svatováclavský kult spojený s Českou zemí a Prahou, který vyvažoval politické a náboženské motivy.
V časech 10. století se projevovala dvojí role Václava: světce s křesťanskými ctnostmi a vládce spojujícího lid český stát.
Václavovo působení na území Čech zahrnovalo obranu vůči saským tlakům, rozvíjení církevních a kulturních projektů a stavbu rotundy sv. Víta.
Rotunda svatého Víta byla postavena na pražském hradišti jako součást posvátného místa správního centra státu.
Podle legend se Václav zasloužil o rozšíření křesťanské víry, péči o chudé a nevinné, a o zřizování kostelů po celé zemi.
Znaky a atributy svatého Václava zahrnují knížecí korunu, kopí s praporem, černou plamennou orlici a palmu.
Patronátem byl hlavní patron českého národa, Prahy a dalších regionů, a spolu s Ludmilou je chápan jako symbol morálních kvalit státnosti.
Podle některých výkladů lze jeho život interpretovat různě: jako mírového knížete, spravedlivého soudce, nebo téměř mníše.
Historické prameny však zůstávají neúplné a legendy často odpovídají potřebám publika v různých historických epochách.
Václavův kult byl posílen translací těla v královské Praze a jeho pohřbením v rotundě sv. Víta a sv. Ludmily.
Slavného milénia svatého Václava bylo slaveno v roce 1929 během prvorepublikové České republiky a vyvrcholilo slavnostmi a veřejnými cvičeními.
V průběhu století byla svatováclavská tradice propojena s národní identitou a státními a kulturními procesy, a tato kontinuita pokračuje až do současnosti.
Podle současných historiků je nutné rozlišovat mezi historickou realitou a legendárními obrazy, a uvádět, že některé detaily života Václava jsou uvedeny jen v pověstech.
Jméno svatého Václava se dodnes spojuje se Starou Boleslaví, Prahou a křesťanskými tradicemi, které definovaly ranou českou státnost.
