Judaismus (vznik 21. Islám (6. Křesťanství (1. Ježíš Kristus založil církev jako společenství bratrské a sesterské lásky mezi lidmi. Všichni máme společného Otce, Boha Stvořitele. Katolická a pravoslavná církev uznává 74 knih Písma Svatého (Starý a Nový Zákon): 47 knih Starého Zákona - 39 kanonických (*) a 8 deuterokanonických (**), 27 knih Nového Zákona. 8 deuterokanonických knih Starého Zákona považují za apokryfy (***). (*) kánon = pravidlo, norma. Prvotně posvátné (protokanonické) knihy. (**) deuterokanonické = druhotně posvátné knihy. (***) apokryf = skrytý. Na celém světě je evidováno asi 500 různých oficiálních církví. V evidenci není dalších 500 církví a sekt s malým počtem členů. Některé křesťanské církve jsou presbyterní (presbyter = starší, kazatel) a jsou řízeny staršími laiky. Církve episkopální (episkop = biskup), jsou řízeny vysvěcenými duchovními: kazatelé, jáhni, kněží, biskupové. Sekty: Armáda spásy, Křesťanské sbory, Křesťanské společenství, Unitáři, Svědkové Jehovovi (Jehovisté - Russelliáni), Bahá´í, Církev sjednocení (Moonisté - Asociace Svatého Ducha pro sjednocení světového křesťanstva), Hnutí Grálu, New age (nový věk), Haré Kršna, Scientologická církev, Transcendentální meditace, Reinkarnace.
Pomazání nemocných: Mk 6,13; Jak 5,14 - 15. Křesťané západního (latinského ritu) obřadu uznávají papeže za Kristova zástupce a viditelnou hlavu Církve. Katolická (katholikos - všeobecný) církev věří, že její Zakladatel Ježíš Kristus předal pravomoci apoštolům. Ti po jeho Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého hovořili a kázali o Kristově vzkříšení a ostatních událostech z Ježíšova života. Rozšiřovali „radostnou zvěst“ - evangelium (eu angelion = radostné poselství, zpráva). Církev je teokratická, není demokratická = hlavou církve je Bůh, zastoupený na zemi papežem. Rozhodnutí papeže ve věcech víry a mravů (ex cathedra) je závazné pro všechny katolíky. Platí dogma papežovy neomylnosti. Po papeži v hierarchii církve stojí biskupové, kněží a lid.
Katolická církev prošla mnoha otřesy, ale stále zůstává „svatá“, protože má svatého zakladatele, „všeobecná“, tj. V roce 1985 založil římskokatolický dakarský arcibiskup Marcel Lefebvre (Francouz, *1905, +25.3.1991) bratrstvo (lefebristé-tradicionalisté), v r.1987 přejmenované na Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX) a začal sloužit mše svaté, zvané tridentské, pouze v latině, podle vydání misálu sv. Jana XXIII. z r. 1959. Marcel Lefebre neuznal 14 závěrečných dokumentů II. vatikánského koncilu v r. 1969 a světce kanonizované po roce 1969. V r. 1976 ho papež Pavel VI. suspendoval, protože nedovoleně vysvětil nové kněze. 30.6.1988 vysvětil arcibiskup Marcel Lefebvre 4 nové biskupy bez souhlasu Svatého Stolce. Po vysvěcení čtyř biskupů byl arcibiskup Lefebvre i biskupové exkomunikováni papežem sv. Janem Pavlem II. 29.8.2005 papež Benedikt XVI. nabídl biskupu Bernardu Fellayovi jednání o zrovnoprávnění v církvi. V r. 2006 byli tradicionalisté uznáni jako jedno z hnutí v katolické církvi a papež Benedikt XVI. vydal Motu proprio 29.6.2007, kterým povolil širší uplatnění tridentské mše (platnost od svátku Povýšení Svatého Kříže 14.9.2007).
Podle předsedy Papežské komise Ecclesia Dei arcibiskupa Daría Castrillóna kardinála Hoyose není návrat k tridentské mši krokem zpět, ale znamením, aby papež „zpřístupnil církvi všechny poklady latinské liturgie“; na žádost biskupů FSSPX z 24.1.2009 zrušil papež Benedikt XVI. 12.3.2009 exkomunikaci 4 biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem. Ústředí Kněžského bratrstva FSSPX je ve Švýcarsku, hlásí se k němu 200.000 římských katolíků ze 40 zemí.
Křesťané východního obřadu (byzantského ritu), zvaní Uniaté (lat. unio = sjednocení, nezaměňovat s unitáři). Křesťané sjednoceni s Římem, východní (pravoslavní/ortodoxní), kteří uznali papeže za Kristova zástupce a viditelnou hlavu Církve. Církve působí od r. 1546 a 1596. Mají vlastní mešní řád, nepoužívají latinské názvy, varhany, ani sochy. Církev si ponechala z pravoslaví ikony (obrazy s tenkou zlatou fólií s reliéfem na ikoně), roucha, výzdobu a bohoslužebný jazyk. Při bohoslužbách je sloužena východní liturgie sv. Jana Zlatoústého. Liturgie sv. Jakuba apoštola a prvního biskupa Jeruzaléma se slouží pouze 22.10. Velký půst a postní období se liší od římskokatolické tradice.
Ruténští katolíci v ČR, na Slovensku a v Polsku jsou jurisdikčně podřízeni místním biskupům; v Mukačevu je samostatná eparchie. Apoštolský exarchát v Praze (Česká republika, 1996). Maronitská katolická církev a syrsko-malankarská katolická církev (Mar Thoma) sdružují katolíky antiochijského a západosyrského obřadu v různých regionech.
Chaldejská katolická církev (Asyrsko-chaldejská) do r. 2001 oficiálně Starobylá církev východu, nesprávně označovaná jako nestoriánská. Vrchní představitel je chaldejský patriarcha se sídlem v Kurdistánu (sever Iráku). Podpisem smlouvy mezi papežem sv. Janem Pavlem II. a chaldejským patriarchou Mar Dinkhou IV. bylo 11.11.1994 ukončeno po 1500 letech rozdělení církví. V r. 2002 uznala papeže za hlavu církve.
Melchitská řeckokatolická církev slouží v byzantském obřadu a vznikla v kontextu byzantské vlády po Chalcedonském koncilu. V čele církve je patriarcha Antiochie a celého Východu; titul zahrnuje Jeruzalém, Alexandrii a další regiony. Syrsko-malankarská katolická církev v Indii má kořeny u apoštola Tomáše a vznikla v 19. století; původně šlo o katolíky syrsko- a západosyrského obřadu v Malabaru.
Latinská církev, nazývaná sedisvakantisté (sedes vacante = prázdný stolec). Za posledního právoplatného papeže uznali ct. Pia XII. (+1958). 29.6.1994 byl zvolen novým papežem Latinské církve Victor von Pentz (Linus II.). V ČR má Latinská církev název Společnost Karla IV. a její nejvyšší představitel je biskup Lohelius (Emanuel Koráb, (*1961) ze Svitav). 26.6.1994 byl přesvěcen v Assisi biskupem José Ramon Lopéz-Gastónem na kněze; 1999 byl údajně přesvěcen sub conditione ve Vatikánu biskupem Pavlem Hnilicou. Společnost se přiklání k tradiční latinské katolické věrouce.
Starokatolická církev patří mezi standardní křesťanské církve a její členové nejsou v plném církevním společenství s katolíky. Původ názvu a její postavení je dobře popsané v Utrechtském prohlášení starokatolických biskupů z roku 1889: zachováváme starokřesťanskou zásadu, charakterizovanou sv. Vincencem Lerinským: „Držíme se toho, co vždy, všude a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické.“ Starokatolická církev vznikla ze společenství katolíků, kteří nesouhlasili s dogmatem o neomylnosti papeže schváleným na 1. vatikánském koncilu. Může rozhodovat jen ve věcech víry a mravů a musí jít o učení, které má oporu v tradici církve, resp. Bibli. Prohlášení dogmatu o neomylnosti papeže může působit jako výkřik do tmy Pia IX.; výklady dogmatu se vyvíjejí, a tak Vatican II zahájil diskusi o roli papeže a jeho primátu pro ekumenické kruhy.
Starokatolická církev uznává plný význam eucharistiky, avšak vnímá jednotu jako viditelně sdílenou; často bývá výchozí otázkou, zda katolíci a starokatolíci mohou přijímat svátosti ve vzájemné plnosti. Tady je důležitá přítomnost rozlišujících faktorů v otázce přijímání. V praxi se zdržíme unifikovaného tvrzení: „nelze být současně katolíkem a starokatolíkem“; postoje se liší podle místních podmínek a teologických interpretací. Přestože starokatolická církev sdílí značnou část katolické víry a liturgie, Tridentská mše a některé liturgické prvky se v ní liší. Výsledek vyžaduje dialog a vzájemné pochopení mezi komunitami a rozlišování místní kanonické pravidelnosti.
V českém prostředí existují kontakty mezi starokatolíky a husitskou tradicí; na základě Bonnské dohody jsou od roku 1931 ve stavu plného společenství s anglikánskou církví a probíhají snahy o vzájemné porozumění. Hovoří se o znovuzískání starokatolické identity jako součásti západní katolické tradice, která však respektuje minulé rozdíly a hledá společný základ pro jednotu církví. Diskuse o starokatolické službě a posloupnosti svěcení ukazují na výjimečné momenty, kdy církve hledají kompromisy a respekt k historickému dědictví prvních tří století křesťanství.
tags: #starobylost #katolicke #cirkve