Starý zákon tvoří hebrejskou část Bible a dělí se do tří hlavních skupin; první z nich zahrnuje 21 knih historických, druhá pak 7 knih naučných a třetí skupinu tvoří pokračování širšího kanonu podle Starého zákona a jejich vydání v různých historických obdobích. V nadcházejícím textu se soustředíme na knihy Jozue a Soudců a na jejich význam v rámci historicko‑literárního výkladu Starého zákona.
Struktura Starého zákona a jeho historiografická orientace
První skupinu tvoří pět knih Mojžíšových, tzv. Pentateuch, a dále následují Jozue (Joz), Soudců (Sd) a Rút (Rt). Po nich přicházejí čtyři Královské knihy, které se v hebrejských biblích pojímají jako dvě knihy Samuelovy a dvě Královské, a nakonec další dvě knihy Paralipomenon a dvě knihy Ezdrášovy (Ezd). Tato základní struktura utváří rámec pro historickou kroniku a teologii vyznání, která je v textu zřetelná skrze vyprávěcí postupy a moralizující momenty.
V kontextu detailnějšího studia starozákonních textů je důležité zmínit starozákonní překlady a jejich historické pozadí. Nejstarší řecký překlad Starého zákona se nazývá Septuaginta (LXX). Órigenova hexapla představuje kritické srovnání hebrejské a řecké verze z 3. století v šesti sloupcích. První překlad do latiny vznikl ve stejném období, což svědčí o širokém rozšíření a tlaku na jednotný text.
Historická a kulturní recepce Starého zákona v knižních edicích
Oproti četným tiskům Nového zákona, které byly úzce spojeny s liturgickým rámcem, je frekvence starozákonních edic relativně nižší. Nejstarší cenné edice obsahovaly pouze část Starého zákona, a to hebrejský žaltář (Bologna 1472). Samostatné kompletní vydání starozákonních textů vyšlo až po letech 1500, a to několikrát: první zřejmě francouzsky v Lyonu kolem 1473-1475, následovala další francouzská a holandská vydání (Delft 1477 u Jacoba Jacobszoona van der Meera).
V rámci německého tisku se první jazykově německý tisk nazýval Das Allte Testament deütsch (Augsburg 1523). Překlad učinil Martin Luther a vydání inicioval Silvan Otmar; v německy mluvících zemích bylo toto vydání do roku 1600 reeditováno zhruba devadesátkrát. Kompletní starozákonní text se v českém prostředí objevil samostatně až v letech 1947-1951, do té doby se v kustodiálním kontextu uváděl jen Starý zákon, respektive Pentateuch (Nürnberg 1541).
Nový překlad z hebrejštiny měl původně připravit jazykově nadaný pražský měšťan Jan Vartovský z Varty, který zemřel roku 1559; jeho rukopis zůstal nicméně ztracen a nepřekročil úroveň rukopisné integrity. Zdroje a bibliografický aparát ukazují na široké spektrum edičních a vydavatelských snah, které vznikaly v evropském prostředí a které umožnily rozšíření textu Starého zákona do českého jazykového prostředí až v 20. století.
Historicko‑kulturní kontext a význam pro české prostředí
Česká Norimberská bible (Nürnberg) z roku 1540 a následné edice představují důležité historické okamžiky pro šíření Starého zákona mezi českým čtenářstvem. Z hlediska ilustrací a grafických prvků se uvádějí ukázky, které souvisejí s tradičním vyobrazením biblických postav a scén, jako například detail z folia XXXVIa s kolorovaným dřevořezem Mojžíše vyhlašujícím sobotu za den odpočinku. Tyto vizuální prvky se staly památkovým svědectvím o způsobech, jakými byly texty přijímány a prezentovány.
Premonstrátská královská kanonie na Strahově a Strahovská knihovna v Praze ukazují spolupráci mezi různými kulturními a církevními institucemi při uchovávání starozákonních textů, včetně signatur a sbírek. Další významná zařízení, Národní knihovna ČR a její sbírky, ilustrují význam uchovávání starozákonních textů pro národní písemnictví a identitu. Coby konkrétní ukázky lze uvést, že sign. Starý zákon (Nürnberg, 1541) a další záznamy představují historicko‑institucionální rámec v rámci českého kulturního dědictví.
Vydavatelské řetězce a jazykové verze
Nejstarší český solitár edice Starého zákona vyšel až v polovině 20. století, avšak text byl již dříve dostupný prostřednictvím různých starozákonních textů a překladů. Díky edicím a literatuře uvedené v literatuře a bibliografickém aparátu lze sledovat genealogii a šíření textů v evropském kontextu. Ve větším rámci se zvažují i práce o šíření a ikonografii, heroických a morálních tématech a jejich vlivu na českou kulturu a literaturu.
Klíčové souvislosti s Jozuem a Soudci
Knihy Jozue a Soudců představují pro studium Starého zákona klíčové kapitoly, které odrážejí historicko‑teologickou interpretaci přechodných epoch izraelské historie. Jsou spojovány s rámcem konfrontace s kanaánskými kmeny, s procesem obsazování země a s proměnou politického uspořádání. Soudci nabízejí pohled na období po vládcích, kdy se jedinečné období vnímat jako syntezní a dynamické, a přinášejí důležité teologické motivy, které ovlivnily pozdější hermeneutiku a biblickou literaturu.
Praktické poznámky pro čtenáře a badatele
- Starý zákon se dělí na historické, naučné a prorocké texty; Jozue a Soudců patří mezi historické knihy, které mapují přechod do období královských struktur.
- Historické edice Starého zákona mají proměnlivou podobu v různých jazykových verzích a vydání, s významem pro české prostředí zejména v 15.-20. století.
- Septuaginta a Hexapla ukazují, že text byl zkoumán a překládkován v různých kulturních kontextech, což ovlivnilo i české překlady a ediční strategii.
- Vizualizace a ilustrace v historických edicích poskytují kontext pro porozumění způsobu prezentace biblických příběhů a jejich kulturního významu.
