Starý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Rozsah kánonu se mezi těmi, kdo Starý zákon užívají, liší. Židé uznávají 39 knih. Protestanté přejali židovský kánon, jak se ustálil okolo roku 100. Katolíci uznávají kánon rozšířený o deuterokanonické knihy, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje tak za závazných 46 spisů. Nejvíce knih má v kánonu Etiopská ortodoxní církev - 54.
Označení Starý zákon je křesťanské a starý stojí jako doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Toto pojmenování je částečně problematické, jelikož svádí, aby bylo označení chápáno jako zastaralý zákon. Podle klasického židovského dělení má Starý zákon 3 části: Tóra, Proroci a Spisy. Starý zákon vznikal v průběhu 1000 let. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. před rokem 1000 př. n. l. (Někteří posunují počátky Bible až do roku 2000 př. n. l.).
Zápisy historie pořizovali praotcové na hliněné tabulky, které se dostaly až do rukou Mojžíšových. Ten z nich udělal soubor, opatřil vysvětlivkami, převedl jednotky, místní názvy a Boží jména do podoby obecně známé a doplnil soupis vyprávěním o Josefovi. Nejmladší texty byly sepsány v posledních staletí př. n. l. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a pokračuje sledováním dějin židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až do 2. století př. n. l. (makabejské povstání).
Knihy jsou výpravné, historické, výroky, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé spisy aramejsky a v případě deuterokanonických knih řecky. Cílem většiny textu nebylo objektivně vylíčit historii, ale spíše ji interpretovat. Teprve po uchopení záměru textu je tedy možné přiblížit se skutečnému průběhu událostí. Starý zákon je mnohdy jediným pramenem židovských dějin. Mnohé knihy nebyly určeny pro literární užití, ale k určité příležitosti (liturgie, běžný život). Texty procházely dlouhým vývojem a ze začátku byly předávány ústně. Postupně vznikala potřeba texty zapisovat - zmínky o tom obsahuje i Starý zákon. Zároveň byl text ucelován - redakce, probíhající v 2. pol. 1. tis. př. n. l., textu dala konečnou podobu.
Někdy též První kniha Mojžíšova, je první knihou židovské i křesťanské bible. Kromě úvodního prologu (stvoření nebe a země) lze zbytek rozdělit do deseti oddílů, z nichž každý je uveden rodokmenem. Každý mluví spíše o potomcích daného uvedeného člověka. Prvních 11 kapitol tvoří po obsahové stránce zvláštní oddíl, neboť pojednává o pradějinách. Vypráví o stvoření světa (Bůh stvořil svět za šest dní a sedmý den odpočíval), o stvoření člověka, o lidském pádu a o jeho vyhnání ze zahrady v Edenu. Další kapitoly vypráví příběhy patriarchů.
Za patriarchy čili praotce Izraelského národa jsou považováni Abrahám, jeho syn Izák, vnuk Jákob a dvanáct Jákobových synů. Rozlišují se různé cykly: Abrahámův cyklus; Izákův cyklus; Jákobův cyklus; vyprávění o Josefovi. Jednotlivé příběhy tvoří ucelený rámec. Bůh povolává Abraháma z Uru a posílá ho do kanaánské země, kterou mu zaslíbil. Abrahám se vydává na cestu a v zemi se usazuje. Jeho synové pak v této zemi žijí jako kočovníci. Vyprávění o Josefovi popisuje, jak ho jeho bratři prodali do egyptského otroctví. Josef se zprvu dostane do vězení, potom však díky svému daru vykládat sny vejde ve faraonovu milost a stane se správcem země, kterou zachrání od sedmiletého hladu.
Byli první lidé. O nich se hovoří v části věnované stvoření světa a prvotnímu hříchu. Adam není původně vlastní jméno, nýbrž obecné označení. Dle Bible spadá stvoření Adama a Evy do období před 6000 roky. Když Bůh stvořil Adama, chtěl pro něj vhodného pomocníka, a tak před něj přivedl všechna zvířata, ale ta mu nebyla rovná. Bůh usadil Adama a Evu do zahrady v Edenu, kde žili s Bohem. Avšak Adam s Evou se dopustili hříchu a byli ze zahrady vyhnáni. Jedli totiž z plodů stromu poznání dobra a zla, ze kterého jako jediného bylo zakázáno jíst.
V gnostickém učení se příběh o prvotním hříchu interpretuje odlišně. Jelikož je stvořitel chápán jako zlý, jeho příkazy mají člověka uvěznit a zahalit mu pravdu o něm samém. Had tedy, pokud Adamovi a Evě říká, že „budou jako Bůh“, pak je nenabádá ke zlému, ale pouze jim vyjevuje, kým skutečně jsou. Proto je v těchto systémech had často symbolem tajného, spásného poznání.
Kain byl nejstarší syn prvních lidí Adama a Evy. Narodil se po vyhnání ze zahrady Edenu. Ábel je postava z biblické Genesis a koránu, druhý syn Adama a Evy. Kain se stal rolníkem. Přinesl Hospodinu obětní dar z plodů země. I Ábel přinesl oběť. Hospodin shlédl na Ábela a jeho obětní dar, ale na Kaina a jeho obětní dar nikoli. Kain vzplál hněvem.
Hospodin se Kaina ptá po důvodech hněvu. Ubezpečuje Kaina, že i on bude pozdvižen, bude li jednat správně. Hospodin dále vysvětluje informace o hříchu. Hřích číhá ve dveřích. Když byl Kain se s Ábelem na poli, zabil ho. Poprvé v historii člověk viděl, že je možno ukončit život člověka. Hospodin se Kaina ptal, kde je Ábel? Kain odpověděl, že neví, že není strážcem svého bratra. Potom vyslovil Hospodin kletbu, že bude Kain proklet ze země, která otevřela svá ústa, aby z Kainovy ruky přijala krev jeho bratra. Kain odešel od Hospodina a pobýval v zemi Nódu na východ Edenu. Nestal se z něj ateista, stal se z něj člověk, který Hospodina zná, ale odešel od něj.
Po nějakém čase poznal svou ženu. Ta mu porodila Enocha. Noe postavil loď o rozměrech 300 × 50 × 30 loket, tj. 135 × 22,5 × 13,7 m (poměr délky a šířky byl 6:1, což se používá i dnes). Uvnitř byla archa rozdělena do tří podlaží. Do jednoho lokte pod okrajem střechy sahalo okno nebo světlík pro zajištění světla a větrání a v boku archy byly dveře pro naložení a vyložení nákladu. Archa byla postavena z dřeva stromu gofer a potřena dehtem, aby nepropouštěla vodu. Strom gofer bývá považován za cypřiš, který je vhodný ke stavbě lodí, protože je odolný vůči vodě a hnilobě. Noe měl přivést do archy ze všech živočišných druhů po dvou jedincích (samec a samice), z některých druhů (pro pozdější obětní použití) po sedmi.
Byla ohromná budova, která měla sahat až do nebe. Měla být postavena na místě nazvaném posléze Bábel, což je hebrejské jméno pro Babylón. Všichni lidé byli po potopě světa jednotní a mluvili společným jazykem. Rozhodli se postavit město a věž až do nebe, aby sebe oslavili a nikoli Boha. Celkový smysl knihy je třeba chápat v rámci celé pětice Mojžíšových knih. V tomto kontextu pojednává o dějinách světa a o počátcích dějin vyvoleného lidu Izraele; o tom, jak lidstvo padlo a jak je Bůh začal vykupovat. To vše se naplňuje na konci Deuteronomia a v knize Jozue.
V prvních 11 kapitolách jsou obsažena klíčová témata pro porozumění Pentateuchu, jako je hřích člověka, boží potrestání hříchu, pokračující Boží milost navzdory hříchu člověka, boží smlouva s člověkem. Navzdory neposlušnosti a hříchu člověka Bůh nadále usiluje o vztah s člověkem. Konec knihy se už nezaměřuje na celý svět, ale na rodinu Abrahámovu a na souvislosti národa Izrael se sousedícími národy. Ovšem vyvolení národa Izrael není samoúčelné, Bůh jedná s jedním národem, aby z toho měly užitek všechny národy.
To je vidět např. Někdy též 2. Obsahuje popis konstitutivních událostí izraelského národa. Zde si Bůh z izraelského lidu učinil „svůj lid“ a začal plnit přísliby patriarchům. Spadají sem příběhy o Mojžíšově narození, o tom, jak byl vložen do rákosového košíku a vyloven faraonovou dcerou, o snaze Mojžíše přesvědčit faraona, aby propustil izraelský lid, o deseti egyptských ranách, kterými Bůh Egypt stíhal za držení izraelitů v otroctví, o pesachové večeři, pobití všech prvorozených v zemi a vyjití z Egypta, o přechodu Rudého moře suchou nohou. Stěžejními událostmi druhé části Exodu je příchod k hoře Sínaj a darování Tóry. Mojžíš vystupuje k Bohu na horu, kde dostává desky zákona, které obsahují první verzi desatera. Vyprávění o událostech pod horou Sínaj obsahuje také epizodu o nevěře Izraelitů, kdy si Izraelité pod vedením Áróna ulili zlaté tele a klaněli se mu jako Bohu. Po tomto porušení smlouvy Mojžíš rozbíjí desky zákona. Lid je potrestán, Mojžíš znovu vystupuje na horu, dostává nový opis zákona a smlouva mezi Bohem a Izraelem je obnovena.
V Exodu existují dvě stěžejní události: vyjití z Egypta a smlouva na Sínaji. Vyjití se koncentruje do vyprávění o pesachové večeři, které je popisováno tak, aby zdůraznilo boží milost a moc, jeho zásah ve prospěch svého lidu a také aby osvětlilo stávající slavení velikonočního svátku, který se od té doby slaví. Pesach a vyvedení Izraele z Egypta, se pro židovství stalo jednou ze stěžejních událostí dějin. Jeho každoroční památka má připomínat velké boží skutky, které vykonal pro svůj lid, a vlít naději, že se Bůh bude nadále o svůj lid starat. Smlouva na hoře Sínaj a dar zákona je cílem vyjití z Egypta. Je to zde, kde pod dojmem velkých božích zásahů lid přijímá Hospodinovu svrchovanost a zavazuje se jej ctít jako svého jediného Boha.
Někdy též nazývána 3. Jak samotné praktické příkazy regulující obětní a kultovní řád v chrámu, tak celková teologie knihy odpovídají Kněžskému kodexu. Jedná se o zdůraznění stvoření a kultu coby účasti na něm, obřízky a slavení Velikonoc. Veškerý obsah je promítnut do doby putování Izraele pouští z Egypta do země zaslíbené. Někdy též nazývána 4. Kniha navazuje na události Exodu, právní kodexy též na Leviticus. Teologicky představuje Izrael ideální komunitu, kterou stmelují jasně definované náboženské a sociální struktury. Na knihu měli vliv kněží, neboť zdůrazňuje teokratické principy - Boží zásahy do života společenství, kterou Boží přítomnost provází, hierarchické uspořádání, v jehož čele jsou kněží jako členové Áronova domu. Izrael jako komunita je prezentován jako kultovní společenství seskupené kolem Božího stánku, který zastupuje chrám. Vůdci lidu jsou kněží vedení Mojžíšem a Áronem, kteří jsou výhradními prostředníky mezi Bohem a národem.
Po cestě se lid musí vypořádat s nepřátelstvím okolních národů a s pouští (hlad a žízeň) - obojí se stává pokušením vrátit se do Egypta. Tato pochybnost Izraele je příčinou, že odmítne vstoupit do zaslíbené země, když už stojí na hranicích, a dovede k pochybnosti i Mojžíše, který je potrestán tím, že mu nebude dovoleno vstoupit do zaslíbené země. Velkou část kapitol 15 - 19 zabírá polemika o náležité a právoplatné vedení lidu a prostřednictví mezi ním a Bohem. Postupně je některými rebely zpochybňováno vedení Mojžíše a velekněžství Áronovo. Bůh se staví na stranu Mojžíše a Árona a dokazuje, že si je vyvolil.
Někdy též nazývána 5. kniha Mojžíšova. Vypráví o východu Izraelitů z Egypta, o jejich putování pouští do zaslíbené země a o obdržení Zákona od Boha na hoře Sinaj. V Deuteronomiu se Izrael nachází v moabské pláni, kde k němu má Mojžíš poslední proslov těsně předtím, než zdálky spatří zaslíbenou zemi a zemře a na hoře Nebo. Kniha tedy nemá děj, jejím obsahem je „opakování“ Zákona. Mojžíš lidu opakuje, co se událo na jejich cestě od hory Choreb až na moabskou pláň a připomíná jim znovu celý Zákon, který tam tehdy dostali od Boha. Uzavření smlouvy s Bohem, která je oboustranně podmíněná. Bůh si vyvolil Izrael za svůj lid a dal mu zákon; úkolem lidu je zůstat tomuto zákonu, a tedy Bohu, věrný. Pokud lid zákonu nedostojí, Bůh jej opustí. Zdůrazňování Božího daru a iniciativy. Opakuje, že země, úroda, blahobyt, to vše je nezasloužený dar Boha Izraelitům, na který by jinak neměli nárok. A připomíná, že Bůh vyvedl Izraelity z Egyptského otroctví a dal jim svobodu a zemi. Úkolem Izraele je na to odpovědět a milovat Boha tak, jak Bůh miluje svůj lid.
Snadný způsob, jak si vizualizovat a porozumět Starému zákonu | Jednoduchá časová osa
Odpověď se odráží v zachovávání zákona, který však není kultický, jak tomu bude později, ale sociální. Kniha klade zákoník a celý text do Mojžíšových úst, ale ve skutečnosti se obrací na Izraelity 7. století př. n. l., aby je přiměla k obnově náboženské věrnosti svému Bohu a tím odvrátila hrozící katastrofu. Je zde popsána doba 14.-12. stol. př. n. l. Popisuje vyslání dvou zvědů do Jericha a zázračné přejití řeky Jordán. Bůh vody zastavil jako hráz proti proudu a dolní vody odtekly do moře. Izraelský národ přešel přes řeku po suché zemi. Prvním městem, které Izraelité dobývají, je Jericho. Jozue dostal od Boha pokyny k jeho dobytí. Měl s vojskem 6 dní pochodovat jednou denně okolo města s průvodem kněží, kteří troubí na beraní rohy a nesou truhlu smlouvy. Sedmý den mají obejít město sedmkrát a nakonec mají všichni válečníci křičet válečný pokřik. Přitom se zdi Jericha zhroutí a vojáci vtrhnou do města. Další město je Aj.
První tažení končí neúspěchem. Ajští muži obrátí na útěk 3000 izraelských vojáků. Izraelité ztratili Boží vedení, protože se mezi nimi našel zloděj. Teprve, když byl odhalen a potrestán, Bůh Izraelitům opět žehná a zjevuje jim novou strategii, která vede k dobytí města. Zprávy o vpádu Izraelitů do Kanaánu se rozšíří a řada kananejských království se spojí proti Jozuovi. Jen Gibeonité uzavrou s Jozuem mír. Město Gibeon je chráněno Božím zázrakem, když z nebe začnou na nepřátele padat veliké kroupy a zabijí víc nepřátel než vojáci. Aby byli zničeni všichni nepřátelé, Bůh zastaví Slunce. Země je rozdělována losem. Levité slouží pro Izrael jako kněží a učitelé. Levitům je vyhrazeno 48 sídelních měst. Šest z nich je označeno jako útočištná města a může v nich najít ochranu ten, kdo neúmyslně zabije člověka. Jozue připisuje zásluhu za vítězství Bohu. Vybízí Izraelity, aby dodržovali zákon, který dostali od Mojžíše. Varuje před falešnými bohy a před modlářstvím.
Izraelité dostali od Boha příkaz vyhladit původní pohanské obyvatele Země zaslíbené. Kananejci uctívali boha Baala, který byl krutý a nemravný. U Kananejců tkvělo uctívání v tom, že se bezuzdně oddávali nemravnosti v přítomnosti svých bohů, což bylo náboženským rituálem, a dále v tom, že zabíjeli své prvorozené děti, aby je obětovali bohům. Měla civilizace tak odporně zvrácená a brutální právo na existenci? Popisuje tu část dějin Izraele, kdy se Izrael usídlil v zaslíbené zemi Kanaánu, ale ještě neměl krále. V této době se řídil každý rod sám, jen v případě nouze, kdy na některý z izraelských kmenů dolehl nepřítel, se objevili soudci, lidé, kteří se stali vůdci kmenů a vedli je do boje proti nepříteli. Mezi soudce se řadí i ti, kdo lid spravovali v době míru, a to i ženy. Tato doba spadá do konce 2. tisíciletí př. n. l.
Schéma většiny příběhů je stejné: Bůh dal lidu zemi a vyžaduje za to jeho věrnost. Ale lid od Boha odpadl a začal sloužit jiným bohům. Proto jej Bůh vydal do moci okolních národů. Když tyto národy začaly lid utiskovat, volal k Bohu o pomoc. Bůh mu tedy... U řek babylonských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón, stojí ve starozákonním žalmu, jehož text si do svého názvu vypůjčila nejnovější výstava v jeruzalémském Muzeu biblických zemí.
Do Babylonu byli Židé z judského království odvlečeni za vlády krále Nebukadnesara II. Odhady počtu odvlečených se pohybují od několika tisíc až po čtvrtinu obyvatelstva. Žili sice ve vyhnanství, ale měli své obchody, pomáhali v administrativě. Podrobný záznam o tehdejším životě skýtají hliněné destičky o velikosti lidské dlaně. Před nálezem těchto hliněných tabulek toho odborníci o životě židovských vyhnanců v Babyloně věděli velmi málo. Židé v babylonském vyhnanství měli značnou svobodu pohybu. Nežili „jenom v Al-Jahudu, ale v mnoha dalších městech,“ říká Filip Vukosavović. Někteří se naučili různá řemesla, což později využili při obnově Jeruzaléma. (Nehemjáš 3:8, 31, 32)
Hliněné tabulky také potvrdily, že mnoho Židů se rozhodlo zůstat v Babyloně i potom, co dostali možnost vrátit se zpátky. deuterokanonických knih). anonymní. od některého známého proroka. Např. řecké tradici podle svého obsahu. by popisoval události kolem své vlastni smrti. knih (Ex-Dt). Samuel už dávno nežil. kolem r. 700 př. Kr., ale od kap. zajeti, tedy kolem r. 550 př. Kr. Mluvíme tu o tzv. spása. chrám a královský dvůr. podrobnostmi anebo upadala v zapomenuti. lékařem a soudcem byl sám Bůh. tradice. svatyně, jeruzalémského chrámu. dál. Jen tak vysvětlíme rozdíly např. Paralipomenon. Při zničeni chrámu Babyloňany r. verze vedle sebe, než aby se vystavili nebezpečí, že o něco přijdou. tu u otázky tzv. dublet (např. 22 = Ž 18 aj.).
Snadný způsob, jak si vizualizovat a porozumět Starému zákonu | Jednoduchá časová osa
SLOVO BOŽÍ A LIDSKÉ. smlouvy z nich slyšel hlas svého nebeského Otce. jako o slovu Božím. (sr Žd 1,1) a byli to lidé, kteří přijatou zvěst zachycovali písemně. jen řečí své doby. mytologické. době nové tlumočit. jejichž znalost zůstává omezena jen na malý okruh odborníků. je též nutno vylepšovat a vykládat. biblickou zvěst chápou jen "z částky" (sr IK 13,12). však platí pro všechny doby a všechny poměry. uslyší zaslíbení, jindy soud. mu dříve neříkal nic. by byl hluchý. kdyby oslovený zůstal osamocen a druzí jej nechápali. cesty ve všech zmatcích doby. rozložitý. Omezíme se na tomto místě jen na Starý zákon. problematika bude samostatně vyložena níže. zmíněnou v Joz 10,13 a 2S 1,18 aj.). platnost. sboru učitelů Zákona, a to v Jabně (Jamnii) asi r. 2. stol. př. židovstva. Proroci - Spisy. r. 70 po Kr. a chrámové předsíni tzv. Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Paralipomenon). Od 3. stol. př. Kr. Septuaginta. spisy, které do palestinského kánonu nebyly přijaty. naučné a prorocké. Kristu. ba napětí mezi křesťany a židy. Židé si proto ve 2. Theodotionův, Aquilův a Symmachův. Tak vznikla v první polovině 3. stol. tzv. Hexapla. septuagintního textu srovnáním s hebrejským a s ostatními řeckými. asi od poloviny 2. Vetus latina. typy, v tzv. Italu a Africanu. mnicha Hieronyma (Jeronýma) jejich revizí. nový překlad přímo z hebrejštiny. Tak se zrodila kolem r. Vulgáta. která časem zatlačila Vetus latinu a byla nakonec v 16. podnět k novým překladům bible z původních jazyků. i spisy, které do palestinského kánonu nebyly přijaty. vedl zápas. žil a překládal, spíše klonil k židovskému stanovisku. vydaných' jako ,lidské' či apokryfní. až do r. bible bez apokryfů. Už r. inspirovanost a upřela jim i jakoukoli závaznost pro církev. překladu z r. se, že je "užitečné a dobré je číst'. r. nedílnou součást kánonu. jejich závazný počet. Jak se Bóg dívá na dnešní Židy, kteří věří v Hospodina SZ způsobem? Věřím, že je miluje, On je přece sám ve svém plánu spásy národů (dle Ř 9-11, kde ap. Pavel vysvětluje vyvolení a zatvrzení Izraele) „uzavřel pod neposlušnost", vylomil jako ušlechtilé větve z olivy, abychom mohli vejít do Božího království také my z pohanských národů. Věřím, že s nimi počítá, že je respektuje a používá i vyslýchá jejich modlitby, tak jako to dělal vždycky v minulosti, protože oni v něj přece věří jako v pravého Boha, i když mají zatím dočasně zastřenou cestu ke spasení skrze Ježíše. Myslím, že tajemství vztahu Boha Izraele k jeho vlastnímu vyvolenému lidu nemáme moc šanci rozumově pochopit, nevysvětlíme ho logikou a je potřeba si vyprosit zjevení Božího srdce ve vztahu k Izraeli. Je to stále jeho služebník a zřítelnice jeho očí, zaslíbený prvorozený syn a dědic Božího království, a my jen žijeme z milosti z toho, co je jeho původním duchovním dědictvím a co mu dodnes patří, protože smlouvy, které s ním Bůh uzavřel, jsou věčně platné a Boží povolání je nezrušitelné.
Ortodoxní židé stále očekávají Mesiáše. Pán působí i mezi nimi, řada rabínů, ale i jiných SZ věřících lidí uvěřila v historii i dnes na základě četby NZ a studia 53. kap. v Ježíše. Je o tom napsaná pěkná kniha Moudrost volá. Většinou museli opustit časem ortodoxně věřící komunitu, protože se pro ni stali odpadlíky a sektáři, tak jako jsme jimi dnes i my, křesťané, vnímáni jako modláři, protože vyznáváme podle jejich porozumění tři bohy. Jiní zůstali a vedou komunitu z Božího povolání jako tajně věřící v Mesiáše Ježíše.
Bůh s nimi stále komunikuje, ale mají Bohem položený závoj na svém duchovním zraku, takže zatím ve své většině nerozpoznávají Ježíše jako svého Mesiáše. Jejich čas přichází, jakmile vejde plnost pohanů. Pak bude spasen podle Písma všechen Izrael. Bůh s ním jednal v historii jako s jediným z národů vždy jako s celkem. Tak tomu bude i v závěru dějin, co se týká jeho spasení. Nemám o tom mnoho dokladů, ale z opakované osobní návštěvy při šabatovém obědě v ortodoxní židovské komunitě mohu dosvědčit z jejich osobních svědectví, že s nimi komunikuje. Ta svědectví byla stejná nebo podobná jako od křesťanů, svědectví živé víry, ale mluvili o Otci.
Mají živou víru v Boha Izraele a osobní vztah k němu jako k Otci. Rozumím tomu tak, že není jiná cesta spasení pro současné byť starozákonně věřící židy než prostřednictvím Ježíše. On je cesta, pravda a život a nikdo nemůže vejít k Otci nežli skrze něj. Myslím tím, co se týká přebývání ve věčnosti. Jak to Bůh udělá se SZ židy, kteří tady byli před příchodem Ježíše, se mě neptejte. Pro křesťany z pohanů je snazší nejprve přijmout NZ a později „tráví" SZ. U mesiánských Židů je to patrně naopak - jak se tedy formuje jejich vztah k NZ?
Mesiánští židé, kteří přišli ke Kristu jako nevěřící ze sekulárního světa, se obrátili stejně jako každý z nás na základě zjevení z NZ o spasení v Kristu. Od ortodoxních židů ohledně jejich obrácení ke Kristu vím spíše jen z četby a studia, ale většinou k tomu došli hloubkovým studiem SZ a Talmudu na základě zjevení Božího Ducha poté, co se setkali s obsahem Nového zákona a s úžasem zjistili např. že Ježíš byl židovský rabi, že neměl řecké, ale židovské jméno, že jeho matka byla židovská žena jménem Marie, že pocházel z rodu jejich krále Davida atd. Myslím, že to je klíčové při styku s realitou NZ, židovství všeho, o čem je tam řeč. My si to tak silně neuvědomujeme, máme pořečtělá jména a vlastní teologii, ale pro žida je setkání s židovstvím v NZ šokující, nevyhnutelně ho zastaví a začne se tím hlouběji zabývat.
Musíme si uvědomit, že součástí našeho duchovního dědictví jako církve v Evropě je dvoutisícileté pronásledování, vyhánění, násilné a potupné obracení židů na křesťanskou víru pod hrozbou vězení nebo smrti, jejich zabíjení v pogromech s konečným vyvrcholením v holocaustu, kdy bylo vyvražděno šest milionů lidí jen proto, že byli židé. Většina z toho se děla ve jménu Ježíše, také Hitlerovi vojáci měli na opascích napsáno: Bůh je s námi. Hitler sám prohlásil, že jen dokončuje dílo katolické církve, která ho konala po staletí. Kdyby církev v historii sama nepoložila základy k tomuto jednání se židy prostřednictvím tzv. teologie náhrady, holocaust by nemohl proběhnout. Církev měla vážný důvod, proč mlčela k Hitlerovu vyvražďování Božího vyvoleného národa.
Jiní zůstali a vedou komunitu z Božího povolání jako tajně věřící v Mesiáše Ježíše. Bůh s nimi stále komunikuje, ale mají Bohem položený závoj na svém duchovním zraku, takže zatím ve své většině nerozpoznávají Ježíše jako svého Mesiáše. Jejich čas přichází, jakmile vejde plnost pohanů. Pak bude spasen podle Písma všechen Izrael. Většina z toho je od Krista.