Nejen ve světle nedávných událostí ve Francii se islám opět dostává do médií po celé Evropě. V současnosti je celkem oblíbené označovat islám za homogenní náboženství, které má „pouze“ dvě hlavní větve - sunnity a šíity. Realita je ve skutečnosti mnohem složitější. Rozdělení na sunnity a šíity představuje především politické rozdělení, nikoliv a priori náboženské. Ve skutečnosti existuje mnoho dalších menších politických větví islámu, například Ibádovci v Ománu.
V islámu ve skrze existují dva „problémy“. Prvním z nich je, že Korán je Boží zjevení, které tím pádem nemůže být měněno. V islámu existuje celá právní věda, která se zabývá výklady hadísů. Zkoumá, zda jsou v souladu s Koránem a zda ti, kdo je zaznamenali a přenášeli dál, byli věrohodnými muži. Existují čtyři právní školy islámu, které se liší ve výkladu mnoha praktických dopadů islámu na život. Hadísy jsou dělené právními vědami do několika stupňů podle věrohodnosti a je na zodpovědnosti každého muslima, aby posoudil, zda se jimi má řídit, či nikoliv. Hadísy přitom mohou zásadně měnit pohled muslima na svět, ať už se bavíme například o přístupu k LGBT, k ženám nebo například k otázce demokracie.
Pokud si člověk přečte Korán, zjistí, že ve skutečnosti islám dává ženám mnohem více práv a rovnosti, než by člověk hledal například v Bibli nebo v dalších svatých textech abrahámovských náboženství. Jedním z problémů islámu je, že Korán nemůže být měněn - je jedním z jeho základních kamenů. Může být pouze vykládán, čímž se zásadně liší od křesťanství a judaismu. To mu dává ohromnou flexibilitu, jelikož může být zakomponován do mnoha kultur - proto se také jedná o nejrychleji rostoucí náboženství, které je rozšířeno do všech koutů světa.
Většinově muslimské státy na Blízkém východě mají nesmírnou kulturní moc nad islámem, především Saúdská Arábie, Írán a další bohaté a vlivné státy jako Egypt či Spojené arabské Emiráty. Ty sponzorují náboženské aktivity po celém světě, stavějí mešity a v jejich zemích se nachází nejdůležitější islámské právní školy. Dané státy do výkladu islámu reflektují nejen svou silně autoritářskou politiku, ale také svou kulturu.
V Koránu například není jediná zmínka o tom, že žena má být pouze poslušnou manželkou, která musí porodit děti a kterou mohou ovládat její mužští poručníci. V Koránu a ani ve většině věrohodných hadísů není napsané, že muž má nad ženou moc, že nemůže studovat, že nemůže být vlivnou političkou, že se zkrátka nemůže svobodně rozhodovat. Mnoho muslimek po celém světě je vlivnými ženami ve společnosti, v politice a samy se rozhodují, jakým způsobem se svým životem nakládají. Většina praktik, které jsou z islámem spojené a které považujeme jako západní společnost za špatné, vychází především ze silně patriarchální a misogynní kultury a tradic, které dnešní autoritářské státy často zneužívají pro mocenské cíle.
Muslimové samozřejmě mohou vést války proti nevěřícím, ale pod přísnými pravidly. Nemělo by se útočit například na ženy a děti a celkově lidi neschopné boje. Je také důležité si uvědomit, že mnoho veršů v Koránu se přímo týká jednotlivých částí Mohamedovy cesty jako Proroka. Často citovaná část verše: „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“ (Súra 9, část verše 5) vznikla pod specifickým kontextem. V této době Mohamed a jeho následovníci vládli v Medíně, když Mekkánci zaútočili na Medínu a po devět let s nimi vedli válku. Tento verš je nutné brát v kontextu válečného vyjednávání mezi oběma stranami, kdy mekkánská strana působila medínské (muslimské) straně velké utrpení a ztráty. Všechny verše, stejně jako hadísy je nutné brát v historickém kontextu jejich doby.
Toliko skloňovaný džihád také označuje podle tradice především boj za svou víru. Existují dva typy džihádu - malý a velký. Velký džihád - ten nejváženější - představuje boj muslima uvnitř sebe sama a proti svým tužbám, aby se mohl stát co nejlepším věřícím. Malý džihád, který skutečně upravuje boj věřících s nevěřícími, ale i s dalšími věřícími, má mnoho pravidel. Důležité je především zmínit jazykovou stránku slova „džihád“. Džihád znamená v arabštině „úsilí“. Násilný boj vedoucí k zabíjení se v arabštině nazývá „qitál“ - „džihád“ tedy rozhodně automaticky neznamená ozbrojený boj za víru.
Islám aktivně vyzývá k boji proti nespravedlnosti ve světě a proti nespravedlnosti, která je prováděna vůči muslimům. Důvodem je, že muslimové sami sebe považují za jednu velkou „Boží vesnici“ (ummá) a v Koránu se několikrát zdůrazňuje, že muslimové si musí vzájemně pomáhat za všech okolností. Když se proto podíváme, jaká situace vznikla na Blízkém východě a například v Africe, nelze se divit, že si někteří muslimové vyloží boj proti nespravedlnosti vůči muslimům v těchto regionech jako svou povinnost a použijí všechny dostupné prostředky včetně terorismu proti těm, koho vidí jako největšího viníka - Západ a západní mocnosti.
A jaká je tedy odpověď na hlavní otázku tohoto článku? Islám je obětí především mnoha kulturních interpretací sebe sama, západních médií, která islám neskutečně zjednodušují, současné situace v Africe a na Blízkém východě a v neposlední řadě i autoritativních režimů, jež islám využívají pro svou mocenskou politiku. V dnešní situaci je dobré si uvědomit a stále připomínat: hlavním cílem sekty, která si říká Islámský stát, je něco ještě daleko nebezpečnějšího než jejich vražedné útoky a zabíjení nevinných, to jsou jen prostředky. Jde jim o vyvolání války mezi islámem a Západem.
Všichni ti na Západě, kdo nevidí zásadní rozdíl mezi extremisty a islámem, jsou vítanými spojenci islamistických extremistů a ti se z nich radují ještě více než z evropských pomatenců, kteří vstupují do jejich řad. Válka proti extremistům by byla beznadějná, kdyby se arabským extremistům podařilo skutečně vehnat islámský svět do náruče extremismu, totiž přesvědčit je, že Západ muslimy a islámskou kulturu jako celek nenávidí. Pak by nás čekala válka nikoli mezi extremistickou sektou a civilizovaným světem, nýbrž mezi dvěma mocnými civilizacemi, světová válka, jakou dějiny ještě nepoznaly.
Nejdůležitějším zdrojem naděje je fakt, že zatím většina muslimů a všechny významné náboženské autority islámu souhlasí, že máme-li s muslimy „stejného Boha“, odpověď je jednoznačná: We should approach interreligious dialogue and mutual understanding as foundational for peace. Mezináboženský dialog není jen intelektuální hra, ale směřuje k revolučnímu obratu ve vzájemném nahlížení bez těchto nebezpečně druhé degradujících schémat.
Je třeba zdůraznit, že žádný jedinec či minoritní skupina nezastupuje celé náboženství. Předsudky se daří šířit skrze zjednodušení a stereotypy, a proto je důležité rozlišovat mezi extremistickou interpretací a samotnou vírou.
Věda, historie a praxe jako mosty k porozumění
Nebudeme-li zapomínat na historický kontext, můžeme lépe pochopit, proč Korán a hadísy vyžadují kritické, historicko-kritické čtení. Mezináboženský dialog a kritické zkoumání vedou k hlubšímu porozumění a k boji proti zneužívání náboženství k politickým cílům.
- Hadísy a jejich vliv na výklad práva a každodenního života muslima.
- Spravedlnost a omezení množenství v Koránu s důrazem na etiku a ochranu žen.
- Historický kontext veršů o boji a míru v době Proroka Muhammada.
V dnešních debatách je klíčové rozlišovat mezi násilím a vírou, mezi extremisty a většinou muslimů, a mezi kulturními tradicemi a samotnými posvátnými texty. Demokracie vyžaduje kritické myšlení a odvahu k sebereflexi, aby se zabránilo šíření nenávisti a polarizaci společnosti.