Postní doba. Jaká je její náplň? Název "postní" necharakterizuje vlastně vše - dnes je skutečný půst jeden den z celého čtyřicetidení - na Popeleční středu (a pak o Velikonočním triduu na Velký pátek). Ale co s těmi zbývajícími dny, které postem v plném slova smyslu nejsou? Někdo si v té době ledacos odřekne, ukázní se.
Začněme od konce postní doby - od Velikonoc, na něž je postní doba přípravou. Ty jsou to ústředními svátky liturgického roku. Ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista spočívá jádro celého křesťanství. A křesťanské velikonoce jsou vlastně formou určitého dramatu, hry v nejvznešenějším slova smyslu, kterou je liturgie. Slavení velikonoc tak vede k prožití podstatných zastavení na cestě Boží záchrany, podstatné body dějin spásy, totiž vyvedení z Egypta, záchranu beránkem, jehož krví byly pomazány veřeje, soud, utrpení, smrt a vzkříšení pravého velikonočního beránka - Krista. A liturgie je dramatem, do něhož má být "divák", tedy křesťan, vtažen: má se ho zúčastnit, aby měl podíl nejen na plodech této "hry", tedy liturgie, ale i na plodech skutečné původní události - vykupitelského díla Ježíše Krista. Křesťan ovšem už jednou byl zásadně "vzat do hry", a to svým křtem. Není potom divné, že jedním z hlavních úkolů postní doby je právě příprava katechumenů (čekatelů) na křest, lépe řečeno vrchol této dlouhodobé přípravy.
Ale vraťme se ještě k chápání velikonoc jako liturgie - hry. Křesťan byl jednou provždy "pronesen" koupelí znovuzrození. Ale tento fakt, navěky platný, má pronikat do jeho vědomí, které je stále zanášeno vším možným i nemožným, Božím i hříšným. Musí se tedy k této základní skutečnosti vracet, aby měl jako svobodný, rozumný, jednající tvor ze své vůle účast na tajemství Kristovy smrti a vzkříšení - jinými slovy, aby vědomě uchopil skutečnost svého křtu a aby jej uskutečňoval. K tomu mu má pomoci každoroční prožití Velikonoc. Účast křesťana na velikonoční slavnosti má totiž pro něj vyvrcholit obnovou křestního slibu v liturgii velikonoční noci. Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení se totiž stalo pro nás plně platným právě naším křtem - tím se v nás uskutečnilo tajemství vykoupení. Obnovou křestního slibu si tento nejzávaznější fakt i závazek svého života chceme uvědomit a znovu jej prožít.
To ovšem nejde ve dvou nebo třech minutách, v čase, v němž obnova při liturgii velikonoční noci proběhne. Popeleční středou vstupují věřící do čtyřicetidenního postního období, které je přípravou na oslavu Velikonoc. Tyto věty vyjadřují, že Popeleční středa je dnem začátku postní doby v liturgickém roce. Datum Popeleční středy je tedy pohyblivé jako i Velikonoce (datum Popeleční středy i Velikonoc naleznete zde - v dynamickém liturgickém kalendáři). Začátek postní doby byl v průběhu dějin přesunut ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, aby se z postní doby vyčlenily jednotlivé neděle, které nejsou chápány jako postní den.
Popelec znamená: "Jsi a budeš prach" Na Popeleční středu se věřícím na čelo uděluje znamení kříže popelem (= popelec) s formulí: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“ (srov. Gn 3,19), nebo „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Přijetí popelce je znamením pomíjivosti člověka a odhodlání zříci se zlého jednání (hříchu). Tento symbol je převzatý z biblické tradice. Symbolicky se tak naznačuje stav člověka, který vyznává před Bohem svůj mnohdy špatný život, své nepravosti, své zlé jednání (hřích) a vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit s nadějí, že mu Bůh odpustí. Popel, symbol smrti a nicotnosti, se získává ze spálených palmových a olivových ratolestí (ev. "kočiček" - v našich krajích) posvěcených v předešlém roce na Květnou neděli.
"Jak důležité je slyšet a přijmout tyto výzvu právě v této naší době! Jsme omezenými tvory, hříšníky, kteří ustavičně potřebují pokání a obrácení. Soudobý člověk, který deklaruje svou totální nezávislost na Bohu, se stává otrokem sebe samého a často se ocitá v neutěšené izolaci. Výzva k obrácení je proto pobídkou k návratu do náruče Boha, něžného a milosrdného Otce, k důvěrnému odevzdání se Mu." (Benedikt XVI.)
Popeleční středa je v katolické církvi dnem přísného postu (půst od zdrženlivosti masa a půst „újmy“ - jen jednou za den úplné nasycení). Texty k tématu půst naleznete zde Výzva k obrácení a pokání Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, která zaznívá na Popeleční středu, nemíří především na vnější skutky, "žíněné roucho a popel", posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by vnější kající skutky zůstaly neplodné a lživé.
Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což znamená odvrácení se od zla a naopak nové zaměření celého života k Bohu. Toto obrácení ovšem není výsledkem jen jakési "duchovní gymnastiky", ale je především působením samého Boha v životě člověka. Bůh nám dává sílu a možnost začít znovu. Když objevíme velikost Boha a jeho pozitivní vztah k nám, snažíme se odpovídat adekvátním způsobem.
Rozmanité projevy a prostředky postní doby Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy, které se vhodně modifikují podle potřeb doby. Tradičními a staletími osvědčenými prostředky pokání jsou: 1/ modlitba, 2/ odříkání - „půst“ a 3/ „almužna“ - tedy dobrodiní činěné ve prospěch těch, kdo jsou na tom hůře než my. Vedle klasických forem se současné době se v řadě zemí rozšiřuje např. "ekologický půst" - omezení zbytečných jízd autem, půst od věcí, které nám zabírají (zbyzečně) mnoho času - jako např. půst od počítače, sociálních sítí apod.
Vždy ovšem půst vychází z biblické a církevní tradice a je zaměřen na zkvalitnění vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě samému, a tím může ve svých důsledcích vést i ke zlepšení života a atmosféry v celé společnosti. Popele se dříve užívalo i jako čisticího prostředku Na Popeleční středu se po evangeliu žehná popel a přítomným se jím dělá na čele znamení kříže. Popel symbolizuje obrácení. Má nám připomínat, že jsme prach a v prach se obrátíme, jak zní stará formule při udělování popelce.
Toto znamení nás tedy vybízí, abychom vstoupili do postní doby vědomě a prožívali ji jako čas vnitřního očišťování. Máme zapotřebí důkladně pročistit všechno, co se za celý rok proplížilo do našeho srdce a poskvrnilo je. Na počátku postní doby vždy vedu postní obnovu. Jsem zvyklý zahajovat ji mší svatou, při které uděluji zúčastněným znamení popelce. Cítím, jak je pro lidi důležité, aby dostali názorné znamení, které jim připomene jejich pomíjivou přirozenost, jež se jednou promění v prach, a které je vyzve k obrácení.
Když se zeptám těch, kteří přijali popelec, co to s nimi udělalo, stěží to dokážou přiblížit slovy. Shodují se ale většinou na tom, že se jich to hluboce dotklo. Požehnaný popel tak zjevně proniká do jejich podvědomé touhy po novém začátku a po tom, aby bylo z jejich nitra vypáleno všechno, co jim brání skutečně žít. Je to smysluplné znamení jejich touhy obrátit se od cest, které nevedou dál, změnit smýšlení a vidět věci takové, jaké skutečně jsou.
Postní doba trvá čtyřicet dní. Než v neděli po prvním jarním úplňku přijdou Velikonoce, chtějí se křesťané dobře připravit. Mívají mezi sebou i někoho, kdo teprve nedávno poznal Ježíše a bude o Velikonocích pokřtěn, a pomáhají mu. Všichni společně hledají, co je v životě opravdu důležité: přátelství s Ježíšem a také s druhými lidmi.
Víš čím takové přátelství roste? Aby měli nesobecké a poctivé srdce a aby je nic nerozptylovalo, žijí těch čtyřicet dní střídmě. Ledacos načas odkládají: třeba zábavu u televize a kino, vyvařování dobrého jídla nebo kávu a cigarety, různé oslavy, výpravy za nakupováním. Říká se tomu půst. Vrací lidským srdcím prostotu a radost.
Také Ježíš se postil. Evangelia popisují, jak žil ve veliké skromnosti čtyřicet dní na poušti. Také nevíte co si počít s postní dobou ? "V čem pro nás může být smysl postní doby? Čím můžeme naplnit následujících čtyřicet dní? Postní doba je zaměřena k přípravě na slavení Velikonoc. V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního Tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním.
Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. (...) Pokání postní doby nemá být jen vnitřní a individuální, ale také zevní a společenské. Doba postní trvá od Popeleční středy až do začátku mše na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek. Od začátku postní doby až do velikonoční vigilie se neříká Aleluja.
Středa, kterou začíná postní doba, je všude dnem postu (podle Kodexu kanonického práva se jedná o půst zdrženlivosti masa, kterým je vázán každý křesťan starší 14 let a půst újmy, kterým jsou vázání všichni ve věku 18-60 let); v ten den jsou věřící označováni popelem. Neděle této doby se nazývají: 1., 2., 3., 4., 5. neděle postní. Šestou Nedělí začíná Svatý týden, říká se jí "Květná (pašijová) neděle". Svatý týden je zaměřen na Kristovo utrpení po jeho mesiánském vjezdu do Jeruzaléma.
(Dokumenty Sacrosanctum concilium, čl. 109-110; Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, č. Používá se fialová liturgická barva. O čtvrté neděli postní se může použít růžová barva...)
Na Západ tento zvyk pronikl postupně v 7.-10. století. Během procesí se zpívají královské žalmy a hymnus ke Kristu králi, složený na poč. 9. stol. Gloria, laus et honor tibi sit, Rex Christe, Redemptor: Cui puerile decus prompsit Hosanna pium. Svatý týden nese také označení hebdomada maior (větší týden), nebo hebdomada authentica (pravý týden).
Na základě prvních slov vstupních antifon ke mši svaté (Invocabit, Reminiscere, Oculi, Laetare, Judica) se tvůrčí způsob postní liturgie odráží v perikopách a v průběhu neděl. Nedělní evangelia jsou rozdělena takto: Pro první a druhou neděli jsou zachována vyprávění o pokušení a proměnění Páně, pro další tři neděle texty o Samařské ženě, uzdravení slepého od narození a vzkříšení Lazara.
V průběhu postní doby vyprávění a čtení reagují na postní katechezi, a to zejména v cyklu A, B, C podle ročního cyklu. Ve Svatém týdnu se čtou Izaiášova Píseň o trpícím služebníku a perikopy o pašijích. Na počátku Svatého týdne se připomíná tajemství Kristova utrpení a záchrany.
Na závěr lze říci, že postní doba je čas milosti, čas otevření se Bohu a času proměny života prostřednictvím radikálního obrácení, modlitby, půstu a almužny, který vede k novému začátku a hlubším vztahům s Bohem, s druhými lidmi a sám se sebou.
