4. 10. Zdravý selský rozum. Kdo ho opravdu má, zná i jeho hranice. Vstoupili jsme do období adorace zdravého selského rozumu. Ohání se jím kdekdo, oblibu našel především ve světě politiky. "Zvítězil zdravý rozum," zvolal poslanec Jaroslav Foldyna, když neprošla ústavní žaloba na Miloše Zemana. "Prohrál zdravý rozum," vykřikl naopak Tomio Okamura, když v prezidentských volbách ve Francii zvítězil Emmanuel Macron. No a Václav Klaus mladší si na obranu toho, co označuje za zdravý rozum, dokonce založil celou politickou stranu. Zdravého rozumu je najednou všude plno, dovolává se ho každý. Copak se to děje? Je to výraz kolektivního příklonu k racionalitě? Myslím, že ne. Je to naopak symptom polarizace společnosti, neochoty skutečně myslet a neschopnosti vést normální debatu.
Názory Žena jménem Václava Klaus? Debata o přechylování příjmení je sen každého spindoktora. Je to skvělé téma, protože mu každý "rozumí", každý na něj má silný názor, tudíž se o...
Další prostor k urovnání sporů? Spojené státy se rozhodly odložit na 15. říjen plánované navýšení cla na čínské zboží, jehož roční hodnota dovozu do USA činí 250 miliard USD...
Rádio Svobodná Evropa chce obnovit vysílání do Maďarska. Americká rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda (RFE/RL), sídlící v Praze, možná obnoví své vysílání do Maďarska, které...
V pro mě podnětném článku použitý výraz „zdravý selský rozum“ považuji za kuriózní jak gramaticky, tak logicky. Z gramatického hlediska je asi jedno, zdali adjektiva zdravý selský jsou v článku chápána jako několikanásobný, anebo postupně se rozvíjející přívlastek, ač někomu by se mohl zdát např. výraz „selský rozum zdravý“ poněkud zvláštní. Z logického hlediska pojem zdravý selský rozum tak, jak vystupuje v článku, v němž jsou pojmy zdravý rozum a selský rozum zaměnitelné, implikuje pojmy nezdravý selský rozum, zdravý neselský rozum a nezdravý neselský rozum. První dva pojmy jsou rozporné, a tedy prázdné pojmy. V logice je pojem, který implikuje rozporný pojem, nepoužitelný. To vše by mělo platit pro odborný text, ne však pro běžný jazyk nebo beletrii, kde mají podobné výrazy a pojmy svá oprávnění a kde se jistě najde spolu s autory článku dostatek šprýmařů nebo básníků, kteří si s nimi dokážou hravě poradit.
Co se politické diskuse zdravého rozumu týče, v níž autoři brání zdravý rozum ve prospěch demokracie, lze zastávat jak demokratické stanovisko, podle něhož „zdravý rozum je věc ze všeho na světě nejlépe rozdělená … od přirozenosti u všech lidí rovná“ (Descartes), tak stanovisko antidemokratické, podle něhož „lze se setkat všude jen s duchy špatnými, kteří nemají téměř žádnou soudnost pravdy“, a proto je milost Boží nutná (Pascal). Problém je, že demokratické režimy hájící zdravý rozum jsou na rozdíl od nedemokratických režimů z historického hlediska anomálie, zatímco zdravý rozum, jak se autoři článku snaží dokázat, takovou anomálií není. Odpověď autorů: Děkujeme pozornému čtenáři za podnětnou reakci. Souhlasíme s argumentem, že termín „zdravý selský rozum“ je gramaticky i logicky rozporný. Někdy se termíny zdravý rozum a selský rozum používají jako synonyma (odtud zdravý selský rozum), jindy se jimi míní odlišné sféry zkušeností a autority. Uvedených rozporů je ve skutečnosti ale daleko více.
Náš článek ale nebyl pouze či především o diskurzivní či argumentační dimenzi zdravého selského rozumu. Ve skutečnosti jsme chtěli apelovat na větší badatelský i politický zájem o každodenní vědění, jeho potenciál, jeho slabiny a vnitřní rozpory i limity. Jakkoliv jej v Česku či v jiných zemích nazveme. Zdravý selský rozum totiž není kategorií analýzy (tj. vědeckým termínem), nýbrž kategorií praxe (tj. koncept užívaný samotnými sociálními aktéry k vysvětlení či ospravedlnění svého či cizího jednání).
Takzvaného zdravého rozumu se často dovolávají profesionální i amatérští komentátoři a glosátoři dění doma i ve světě, ale nezřídka i běžní lidé při řešení svých všedních problémů a sporů. Co je však pod pojmem „zdravý rozum“ vlastně míněno? Každý si snadno najde, že zdravý rozum či prostý rozum se v češtině užívá jako ekvivalent latinského „sensus communis“, tedy obecného smýšlení (anglicky common sense). Označuje se tak filozofický princip počítající se smýšlením, které vychází z praktických soudů a hodnocení, postavených na empirických zkušenostech, bez vlivu vědomostí a znalostí získaných studiem či školním vzděláním. Takový rozum je přirozený všem lidem.
U nás doprovází termín zdravý rozum ještě druhý atribut „selský“. To proto, že smýšlení tohoto druhu bylo charakteristické pro dobré sedláky. Dobří sedláci totiž věděli, kdy zasít a kdy sklidit, rozuměli rostlinám, zvířatům, a vůbec přírodě a konečně i lidem, neboť každý v sobě nosil zkušenosti a moudra, které nabyl od svého otce, ten zas od svého a tak dál po nesčíslná pokolení. No jo, tak to mohlo fungovat, pokud byl svět ještě v pořádku, věci na svých místech, lidé plnili své role a čas ubíhal zvolna jako voda pod mostem v Avignonu.
Osobně si myslím, že taková doba nikdy nebyla a svět se nikdy v minulosti nenalézal ve stavu pořádku. Odněkud však ti filozofové a glosátoři světa, počínaje Aristotelem, museli sakra vzít tu báchorku o zdravém selském rozumu. Mějme tedy zato, že kdysi v dávných dobách byl svět takový, jaký má být a tehdy někdy se narodil i zdravý selský rozum.
Kdybychom totiž chodili pro rozumy k dnešním sedlákům u nás či v Evropě, byl by prostý rozum ekvivalentem hořekování nad počasím, nepřízní trhu komodit a dožadování se státních dotací. Nehynoucí slávu prostému zdravému selskému rozumu vydobyly zástupy filozofů a rovněž skvělých umělců. Třeba filozofové skotské školy v čele s Thomasem Reidem dovozovali v opozici k racionalismu například Réné Descarta, že co se příčí zdravému rozumu, vede na scestí a k chybným závěrům.
Jenže tihle pánové nezažili nápor imigrantů do Evropy, diktát Evropské unie, multikulturalismus, hyperkorektnost, green deal, genderovou rovnoprávnost, Me Too, Black lives matter, ani panikáře, kteří vším tím straší, putinovské Rusko, natož Miloše Zemana, Andreje Babiše, obecně české politicky, Vratislava Mynáře, Jiřího Ovčáčka, pražskou kavárnu, sluníčkáře, neonácky, xenofoby, neznámý jim byl i Václav Klaus starší.
Kdyby tyto lidi, jevy a okolnosti znali, asi by soudili o zdravém rozumu jinak. To jsem se ale dostal od sedláků daleko. Konečně ani sedláci neodmítali knižní vědomosti úplně. To, že po staletí většinou nestudovali a pokud ano, odrodili se hroudě, bylo dáno charakterem jejich obživy. Dnešní zemědělství se neobejde bez zemědělských inženýrů, a tudíž jíme všelijaké hnusy a zdravý rozum, aby člověk pohledal. No ale žijeme (zatím) a je nás stále víc (míněno globálně).
Teď ale vážně. Zdravý selský rozum je potřebná věc. Tak, jak o něm psali zrovna Karel Čapek nebo nově třeba Robert Fulghum (viz Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce), získal zdravý rozum správný rozměr a pozici jako předpoklad poznání. Tak se ale dostáváme zpět k filozofovi zdravého rozumu Thomasi Reidovi. Není to důkazem, že se vše točí v kruzích?
Ostatně Země je kulatá, a to, že má ve skutečnosti tvar nepravidelného elipsoidu se šesti osami a podle ještě novějších poznatků tvar hrušky, není pro tuto chvíli podstatné, a nekonečný vesmír je také koule, protože jak si lépe představit nekonečno než jako kouli, ač je to dle zdravého rozumu blbost. A to je právě ta hrůza. Kdo ví, co znamená zdravý rozum v jaderné fyzice, chemii, ve vyšší matematice, ve světě částic, v astronomii, v počítačových programech a elektronických systémech, v ekologii a ve snaze zachránit planetu před globálním oteplováním, znečišťováním, ničením ekosystémů a vymíráním druhů? Člověk musí hodně studovat, poznat a vědět, aby se v těchto oborech vyznal a aby pochopil, že o tom ví stejně houby.
Určit pak, co je zdravé, rozumné a selsky zemité ve vztazích mezi muži a ženami a mezi dospělými a dětmi, nejde už vůbec a v politice je to zhola nemožné. Ve světle nastíněných skutečností se jeví coby směšné, když někdo takový jako já nebo jiný blbec požaduje, aby druzí užívali zdravého selského rozumu. Vydlužitel, vypuditel, výprosa a pacht. Tak takové archaismy se vyskytují v novém občanském zákoníku. Tušíte, odkud tyto pojmy pocházejí a kdo je v zákoníku zavedl? A věděli jste také, že u banálního označení věřitel a dlužník mnohdy nevíme, která strana se pod tímto označením skrývá?
Nový zákoník nyní podle něj opouští právnický formalismus, kličkování a paragrafy, které mají často za následek neplatnost. Zároveň přináší celou řadu zásad. „Dobrá víra, poctivost, spravedlnost, hlavně to jsou zásady, které mají ovlivňovat výklad práva. Spolu s uvolněním některých pravidel však roste zodpovědnost lidí, tedy účastníků obou smluvních stran. Původně nesprávné označení „občanské sdružení“ se nyní mění na „spolky“. Změnu pocítí i někteří zahrádkáři. Ti budou muset sázet stromy, které vyrostou více než tři metry, alespoň tři metry od hranice společného pozemku.
O změnách, které přináší nový občanský zákoník, jste mohli slyšet mezi 10. a 11. Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu. Ve veřejném prostoru bývá zvykem stát především kritizovat. A přiznejme si, česká legislativa k tomu často dává dostatek důvodů. O to poctivější je však pochválit vládu, když se jí podaří připravit návrh zákona, který není jen další sbírkou zbytečných nových povinností, ale pokusem odstranit některé dlouholeté problémy.
Právě tak na mě působí poslední vládní novela zákona o obcích. Pro pořádek: mám na mysli novelu zákona o obcích, kterou připravilo ministerstvo vnitra a kterou schválila vláda dne 27. července 2026. Jak by zaveršoval rozverný středoslovenský básník - Aj v lete sa maká, doba je už taká.
Větší než malé množství obcí ČR je evropským unikátem. Více než šest tisíc obcí představuje obrovské bohatství místní samosprávy. Je to důkaz, že rozhodování má být co nejblíže občanům. Jenže stejná skutečnost s sebou přináší i nemalé praktické potíže. Malé obce dnes musí plnit stále více zákonných povinností, přestože často disponují jedním či dvěma zaměstnanci a tzv. neuvolněným starostou, který svou funkci vykonává vedle běžného zaměstnání.
Není divu, že řada starostů dnes tráví více času administrativou než samotnou správou obce. Přitom občana příliš nezajímá, kolik úředníků obec zaměstnává. Očekává, že veřejné služby budou fungovat.
Právě proto považuji za správný krok aktuální posílení spolupráce mezi obcemi. Sdílení odborných kapacit není útokem na samosprávu, ale naopak prostředkem, jak ji zachovat. Není přece žádnou ostudou, pokud si několik menších obcí společně zajistí právníka, projektového manažera nebo specialistu na veřejné zakázky. Naopak. Je to projev zdravého rozumu.
V české politice se často zaměňuje centralizace za efektivitu. Jenže větší úřad automaticky neznamená lepší správu. Novela zákona o obcích naštěstí nabízí jinou cestu. Neslučuje obce proti jejich vůli, ale vytváří podmínky, aby spolupracovaly tam, kde je to výhodné. To je podstatný rozdíl. Dobrovolná spolupráce je vždy lepší než nucené slučování.
Stejně pozitivně hodnotím pokračující digitalizaci. Digitalizace není módní slogan, ale nástroj, který může ušetřit čas i veřejné peníze. Každý formulář, který nebude nutné tisknout, archivovat a několikrát přepisovat, představuje malý krok k modernějšímu státu. Je až s podivem, jak dlouho jsme si na některé samozřejmosti museli počkat.
Pozornost si zaslouží také úprava pravidel odměňování zastupitelů. Toto téma bývá vděčným terčem populistických výpadů. Veřejná debata často sklouzává k jednoduchému heslu, že politikům je třeba hlavně ubrat. Jenže komunální politika není výnosný byznys. Ve většině obcí jde o službu veřejnosti, která znamená stovky hodin práce, odpovědnost za milionové rozpočty a často i značnou osobní odvahu. Jasná a předvídatelná pravidla odměňování proto nejsou privilegiem politiků, nýbrž součástí právní jistoty.
Nesamozřejmost v české legislativě. Na celé vládní komunální novele oceňuji ještě jednu věc. Niejde o legislativní exhibici. Nevznikla proto, aby si někdo mohl odškrtnout další počet schválených zákonů. Snaží se řešit konkrétní problémy, které starostové a zastupitelé dlouhodobě popisují. Přesně tak má podle mého názoru vznikat dobrá legislativa - zdola, z praktických zkušeností, nikoliv shora podle momentální politické poptávky.
Samozřejmě, ani tato novela nebude bezchybná. Žádný zákon není bez vady. O její skutečné kvalitě rozhodne až praxe. Přesto se domnívám, že tentokrát převážil zdravý rozum nad ideologií a zkušenost nad politickým marketingem. To není v české legislativě samozřejmost.
Římský řečník Marcus Tullius Cicero napsal, že „Salus populi suprema lex esto“ - blaho lidu nechť je nejvyšším zákonem. V případě českých a moravských obcí bych si dovolil drobnou parafrázi: blaho obcí je blahem celé republiky. Když budou dobře fungovat naše města a vesnice, bude lépe fungovat i stát. A právě proto si tato novela zaslouží spíše uznání než hledání laciných politických výhrad.
Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd).
Tabulka: klíčové body novely a praktické dopady
| Aspekt | Popis | Dopad na praxi |
|---|---|---|
| Dobrá víra a spravedlnost | Pravní výklad bude více orientován na základní principy | Větší jasnost výkladů a předvídatelnost |
| Název sdružení | „občanské sdružení“ se mění na „spolky“ | Změna terminologie a administrativních postupů |
| Podmínky pro zahrádkáře | Stanovení výškových odstupů stromů od hranic | Zajištění bezpečnosti a jasných pravidel užívání pozemků |
| Digitalizace | Pokračující digitalizace veřejných služeb | Úspora času a veřejných prostředků |
| Odměňování zastupitelů | Jasná a předvídatelná pravidla | Právní jistota a motivace k výkonu služby veřejnosti |
Veřejné služby a místní samospráva jsou motorem, na kterém záleží, aby stát fungoval. Vztah mezi teorií zdravého rozumu a praxí novely ukazuje, že civilizovaná debata vyžaduje nejen slova, ale i konkrétní kroky, které posilují spolupráci obcí, digitalizaci a jasnější pravidla pro zastupitele a občany.