Josef Flavius píše, že se to stalo v tvrzi Machaerus, kde měl Herodes Antipas královský palác. Podle staré tradice přenesli Janovi učedníci jeho mrtvé tělo do samařského města Sebaste a uložili ho na místě, kde byla v 1. polovině 4. století zbudována bazilika. Zdá se, že památka Předchůdce Páně, slavená v Jeruzalémě už v 5. století kromě slavnosti Narození také dnešního dne, byla výročím posvěcení této baziliky. Během 6. a 7. století se rozšířilo slavení této památky na Východě i na Západě s názvem Umučení nebo Stětí sv. Svatý Předchůdce narození, kázání i smrti Páně ukázal při svém zápase sílu hodnou toho, aby na něj hledělo nebe.
Platí o něm, co říká Písmo: I když se lidem zdálo, že je trestán, jeho naděje byla plná nesmrtelnosti. Právem slavíme den, který je pro nás posvěcen Janovým utrpením, ozdoben zářícím purpurem jeho krve. Nelze pochybovat, že svatý Jan trpěl ve vězení a v okovech pro našeho Vykupitele. Jemu předem vydával svědectví a za něj položil také svůj život. Pronásledovatel sice od něho nežádal zapření Krista, ale zamlčení pravdy; to však znamená, že zemřel kvůli Kristu. Vždyť přece Kristus říká: Já jsem pravda. A proto zajisté prolil svou krev kvůli Kristu, když ji prolil kvůli pravdě. Takový a tak veliký muž uzavřel tedy svůj pozemský život, po dlouhém utrpení v okovech, prolitím krve.
Toho, který hlásal svobodu nebeského pokoje, spoutali bezbožníci do okovů. Do temného vězení byl uvržen ten, který přišel, aby vydal svědectví o světle, a o němž samo světlo, jímž je Kristus, vydalo svědectví, že byl lampou hořící a zářící. A svou vlastní krví byl pokřtěn ten, jemuž bylo dáno pokřtít Vykupitele světa, uslyšet hlas Otcův, který se ozval Kristu z nebe, a uvidět milost Ducha svatého sestupujícího na něj. Mučedníci si přáli přijmout smrt, která tak jako tak nevyhnutelně hrozila, pro vyznání Kristova jména s palmou věčného života.
Správně říká apoštol: Vám se přece dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět. (Hom. Stětí hlavy sv. Jana, Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně) památka podle církevního kalendáře 29. srpna. Podle světského to je 11. září. Mučednické smrti Jana Křtitele nám vyprávějí evangelisté Matouš a Marek. Po pokřtění Páně byl svatý Jan Křtitel uvržen do vězení Herodem Antipou (před r. 20 př. n. l. - po r. 39 n. l.).
Stalo se pak, že Herodes v den svých narozenin vystrojil slavnostní hostinu pro velmože, stařešiny a velitele vojska. Dcera Herodiady Salome tam pro potěšení Heroda tancovala před všemi hosty. Hříšná tanečnice po radě se svou proradnou matkou Herodiadou si od Heroda vyprosila hlavu Jana Křtitele, která měla být přinesena na míse. Herodes se, slyše, co se od něj žádá, zarmoutil, neboť se bál Božího hněvu za zabití proroka, kterého předtím sám poslouchal. Bál se však také lidu, který Jana Křtitele miloval a ctil.
Podle tradice se ústa mrtvé hlavy kazatele pokání, sv. Jana, ještě jednou otevřela a pronesla tato slova: Herode, nesluší se, abys měl manželku bratra svého Filipa. Salome pak vzala mísu s hlavou svatého Jana a odnesla ji své matce, a Herodiada, plna zlosti, propíchla jazyk proroka jehlicí a nechala jeho svatou hlavu zakopat na místě špíny a nečistot. Avšak zbožná Jana (Luk 8,3), manželka Chuzi, Herodova správce domu, hlavu Jana Křtitele vykopala a znovu poté pohřbila v hliněném džbánu, na Olivové hoře, kde měl Herodes svůj pozemek.
Po zabití svatého Jana Křtitele král Herodes ještě nějakou dobu vládl. Pilát Pontský k němu dal poslat svázaného Ježíše Krista, kterému se ale Herodes vysmál. Boží soud nad Herodem, Herodiadou a Salome je však nakonec, ještě za jejich pozemního života, neminul. Arabský král Aretha vyslal roku 38 své vojsko proti Herodovi jako pomstu za zneuctění své dcery. Když Salome, dcera Herodiady, v zimě přecházela řeku Sikoris, pod ní se prolomil led a hlava zůstala nad vodou.
Smrt svatého Jana se udála před Paschou, a památka připadající na 29. srpna byla ustanovena proto, že toho dne byl vysvěcen chrám svatého Jana na místě jeho hrobu v Sebastě císařem Konstantinem a císařovnou Lisovou Helenou. Jak uvádí olomoucko-brněnská eparchie, oslava má v našich končinách dlouhou tradici a podle jedné hypotézy od hlavy sv. Jana Křtitele odvozuje svůj název město Jihlava. Tamní pravoslavná farnost získala částečku svatých ostatků Předchůdce Páně. Otec Jan Baudiš na Ambonu připomíná, že slavnost má hlubokou inspiraci pro prožívání víry.
29. srpna katolická církev připomíná mučednickou smrt svatého Jana Křtitele, povzbudivě: „Já jsem hlas volajícího na poušti: Vyrovnejte cestu Pánu“ (Izaiáš 40). Jan byl odsouzen k smrti za hlásání pravdy o Mesiáši a za kritiku izraelského lidu, který urážel Boha. Svatý Jan Křtitel je jediným svatým, jehož narození i mučednická smrt se slaví samostatně. Papež Benedikt XVI. připomněl, že památka sahá k zasvěcení krypty v Sebestě a k šíření kultu do Jeruzaléma, východní církve i do Říma.
Zprávu o umučení Jana Křtitele hledáme v Markově evangeliu: Hlavu Jana vyprosil Herodův host sám Herodes. Po hostině před hosty byla hlava přinesena na míse a byla dána dívce, která ji potom odvedla matce. Učedníci pak tělo pohřbili. Jan Křtitel byl starší než Ježíš o šest měsíců, narození slavené 24. června; Stětí svatého Jana se připomíná 29. srpna.
