Středověký klášter prevor a jeho úloha v mnišství

Mnišství, jakožto způsob zvláštního přiblížení se Bohu na zemi, se objevilo již ve starověku. Od počátku se dělilo na poustevnictví a tzv. cenobitství, neboli život ve společenství. V podmínkách Evropy a českých zemích se prosadila zejména druhá forma, jíž dal v 6. století podobu svou řeholí Benedikt z Nursie. Tím hlavním, co činilo mnicha mnichem, byla služba Bohu prostřednictvím práce a modlitby. To vyjadřovalo známé benediktinské heslo „Modli se a pracuj!“ Popularita Benediktovy řehole byla obrovská. Zásadního rozšíření se jí dostalo ve středověku a dodnes představuje základní kánon mnišského života.

Řádů však středověk poznal celou řadu. Zjednodušeně můžeme říct, že Benediktovou řeholí se řídily řády označované jako mnišské, k nimž se počítají benediktini, cisterciáci či kartuziáni. Život příslušníků těchto řádů se vyznačoval celoživotním připoutáním ke klášteru, prací a meditací v ústraní. Ve středověku dále vznikaly řády tzv. řeholních kanovníků, mezi něž patřili premonstráti a augustiniáni. Oproti mnichům se zabývali kněžskou službou v rámci svěřených farností, a proto museli klášter (zvaný kanonie) často opouštět. Pro ně byla oporou jiná řehole, sepsaná sv. Augustinem, stejně jako pro řády rytířské či špitální, které se věnovaly péči o nemocné a chudé.

Středověký svět klášterů doplňovaly řády žebravé. Jejich zaměření na kázání a pastorační činnost je nutilo pobývat většinu času mimo klášter. Osazenstvo klášterů nebývalo většinou zvlášť početné, v českých zemích jej tvořilo obvykle kolem dvaceti nebo třiceti bratrů. Číslo nesmělo být příliš vysoké, jinak by se mniši nezvládli z výnosu klášterních statků uživit. Za minimální stav konventu bylo považováno dvanáct bratrů plus opat a tento počet symbolicky odkazoval ke Kristu a apoštolům.

Nebyl vždy jen mnich; vedle zasvěcených osob žili v některých kláštech, zejména cisterciáckých, také laičtí bratři, tzv. konvršové. Ti se na rozdíl od mnichů pocházejících z urozenějších vrstev rekrutovali mezi venkovskými obyvateli, zůstávali negramotní a jejich úkolem bylo starat se o klášterní hospodářství. Do kláštera také pravidelně mířily nejrůznější návštěvy, od prostých lidí, žebráků a poutníků až po osoby urozené, a to včetně žen. Některé kláštery měly pro hosty zvláštní budovy, kde mohli strávit noc.

Hlavní myšlenkou bylo přijmout každého, jako by to byl sám Kristus. Na Bibli odkazoval zvyk mýt příchozím ruce a nohy. V klášteře také nacházeli útočiště nemocní z nejbližšího okolí. Mniši bývali jedni z mála, kdo měli jisté medicínské znalosti; v zahradě za tímto účelem pěstovali léčivé bylinky, ve kterých se vyznali. V určité dny se klášter otevíral chudým, kteří se tu mohli najíst, vykoupat, případně získat nějaký kus oblečení.

S duchovní stránkou souvisela i hygiena: sami mniši dodržovali hygienu střídmě. Řehole povolovala koupele pouze výjimečně, několikrát denně se však myly ruce a jednou týdně nohy. Mniši se pravidelně holili a obnovovali si tonzuru, znak mnišství. Řeholníci a klérus byli dlouhou dobu jedinými členy společnosti, kteří uměli číst a psát, proto existovaly školy, kde se vzdělávali budoucí adepti mnišství.

Kontakt mnichů s vnějším světem byl omezený. Klášter směli opustit pouze v nutných případech na přesně určenou dobu se svolením opata. Kázeň, poslušnost a pokora byly pro středověkého mnicha naprosto nepostradatelné. Jen s nimi mohl naplnit mnišský ideál. Do kláštera byly posílány v případě benediktinů často již malé děti, které tak dostaly patřičnou klášterní výchovu. U cisterciáků bylo možné do kláštera vstoupit až od 18 let; mělo se tedy jednat o osoby uvědomělé, které ví, co řeholní život obnáší.

Den v klášteře byl rozvržen do nejmenších detailů; páteří dne byla oficia, kanonické hodinky, tedy modlitby a bohoslužby v přesně stanovenou dobu. Rytmus dne řídil žalm a sedm oficií provázejících mnichy od rána až do večera. Každou modlitbu ohlásil klášterní zvon. Poprvé zvon zazněl ještě hluboko v noci, aby mnichy svolal do chrámu na vigilii. Na kapitule se řešily hlavně praktické věci související s novým dnem.

Poledne následoval jednoduchý oběd a odpoledne čas vymezený pro práci, ať již v hospodářství kláštera, nebo ve skriptoriu, kde mniši opisovali a zdobili knihy. Pamatovalo se i na soukromé studium. Po obědě a krátkém odpočinku následoval další čas hodinek, nonám. Posledními modlitbami byly nešpory a kompletář, po nichž se mniši ukládali ke spánku. V létě byl den delší a čas spánku nastával kolem osmé hodiny večer, v zimě kolem čtyř hodin odpoledne; den končil se soumrakem.

Klášterní život v Čechách a na Moravě se promítl do historie i hospodářských i kulturních projektů. Historie břevnovského pivovaru a jeho propojení s benediktinským klášterem v Břevnově ilustruje konkrétní hospodářskou činnost klášterů. Založení kláštera v Břevnově se váže k druhému pražskému biskupovi sv. Vojtěchovi a knížeti Boleslavu II., a to nejpozději v roce 993. Nejstarší historie kláštera je však zahalena mlhou falšovaných dokumentů, tzv. břevnovských falz.

Poznámka: Z historie kláštera vyplývá, že pivovar nebyl vždy provozován přímo klášterem; spíše byl pronajímán pachtýrům a sládkům a kapacita se vyvíjela v čase. Pivovar měl kapacitu 3000 hl piva ročně a vyráběl klasické i speciální druhy píva; pivo se prodávalo pod značkou Břevnovský Benedict.

Informace o jednotlivých obdobích a osobnostech ilustrují, jak náboženský život souvisel s administrací klášterů a s jejich dlouhodobou stabilitou. Převor, jako druhý nejvyšší hodnostář kláštera, stál v čele konventu a dohlížel na hospodářské záležitosti, dodržování řehole a kázeň. Jmenování vyžadovalo, aby byl mnich, a Převor byl zodpovědný za spásu svěřených duší i za trestání provinění. Opat či převor tak tvořili hlavní autoritu kláštera.

V článku o Břevnovském klášteře a jeho arciopatu Petru Prokopu Siostrzonekovi je patrná proměna od občanských a politických epoch k modernímu hospodářství a správě majetku. Po komunistické perzekuci se mnišská komunita znovu sjednotila a započala obnovu kláštera; v roce 1993 byl klášter povýšen na arciopatství a navštívil ho papež Jan Pavel II. Dnes v areálu žije 11 řeholníků, klášter provozuje hotel, restauraci s pivovarem a část budov je pronajímána. Do osudu kláštera zasáhl komunismus, který zasáhl i opata Anastáze Opaska, a klášter prošel restauracemi a rekonstrukcemi po roce 1989.

Činnost klášterů, jejich řeholní života a historických hospodářských projektů ukazuje, jak mnišství formovalo nejen duchovní, ale i materiální a kulturní krajinu středověké Evropy a České země.

tags: #stredoveky #klaster #prevor