V posledních měsících se na papežských univerzitách v Římě konalo několik konferencí o Nicejském koncilu, jehož 1700 výročí zahájení si připomínáme právě dnes.
RW: Nicejský koncil byl opravdu důležitý, ale nebyl zcela ekumenický. Velmi jasně víme, že mu dominovali biskupové z východního Středomoří a téměř nikdo nebyl ze západní Evropy. Jejich počet byl poměrně malý, mezi dvěma a třemi stovkami biskupů. Stává se ekumenickým v procesu přijímání, uznávaný v celém křesťanském světě té doby jako představitel víry, která držela lidi dohromady.
GT: Přijelo dvě stě padesát nebo více biskupů, z toho devadesát procent z nich byli řečtí mluvčí z východní poloviny Římské říše, jen asi pět procent byli latinsky mluvící lidé ze západní říše a podunajských provincií na severu a možná pět procent syrsky mluvících ze Středního východu. Téměř polovina účastníků pocházela z dnešního Turecka a dalších 25 % ze Sýrie, Svaté země, takže 75 % jich bylo z velmi úzké oblasti, ale koncil zahrnoval také biskupy ze severní Afriky, z Francie až po Mezopotámii a Persii.
RW: Je to velmi jasné a nezaměnitelné. Císař se chtěl ujistit, že církev, právě osvobozena od pronásledování, bude pro něj spojencem při udržování římského sjednoceného světa. Měl velmi silnou agendu v zajištění jednoty církve, ale je podivné, že vyznání, které koncil vytvořil, bylo méně nakloněno myšlenkám imperiální autority, než si někteří lidé přáli. Bylo potvrzeno, že Bůh, Syn Boží, Slovo Boží jsou věčné, rovnocenné, nerozlučně spojené a všechno ostatní včetně císaře bylo na druhé straně bariéry. To je docela důležitý moment.
GT: Jsem přesvědčen, že Konstantin v té době byl křesťan a považoval za svou povinnost sloužit svému lidu a celé říši. To mohl nejlépe udělat jako dobrý křesťanský císař, což znamenalo snažit se udržet církev a impérium jednotnými. A tak pozval biskupy, aby přišli, nabídl bezplatnou dopravu pomocí císařského systému, dal dary účastníkům po příjezdu, takže zcela jist stál za koncilem a v jeho prospěch, ať už to byl jeho nápad nebo ne, nejsme si jisti. Takže teď svolal větší koncil. Jeho rádcem byl biskup Hosius z Cordoby ve Španělsku, který byl jakýmsi jeho osobním kaplanem a cestoval s ním. Měl čestné místo mezi biskupy na koncilu. Hosius ovlivňoval Konstantina nebo Konstantin ovlivňoval Hosia? Dochoval se dopis, ve kterém Konstantin píše, že to byl úspěch. Na koncilu byly diskutovány tři hlavní problémy: Ariánská hereze a také slavení Velikonoc. Třetím problémem byla rozdělení, která vznikala v severní Africe, Římě a Egyptě během pronásledování. Někteří lidé se kvůli tomu vzdali své víry a pak se chtěli vrátit do církve. Ale jiní jim to nechtěli dovolit, takže došlo k rozdělení a imperátor chtěl tato schismata uzdravit. Myslel si, že na konci koncilu byly vyřešeny.
RW: Ano, mnoho stejných problémů přetrvává. Velikonoce se stále v pravoslavné církvi slaví jinak než ve zbytku křesťanství, ale dnes se to nepovažuje za důležitý problém. Téma Kristova božství čekalo další dvě generace, aby se prodiskutovalo a postoj byl jasnější. Toto řešení pak přijaly všechny pravoslavné církve, katolická, řecká a protestantské církve, které mají všechny velmi podobné vysvětlení role Ježíše Krista. RW: Ano, až do roku 381. Domnívám se, že biskupové byli tak vyčerpaní debatami, diskusemi a rozhodnutími týkající se postavení Slova, Syna Božího, že neměli energii zabývat se otázkou Ducha svatého. Byla to chyba v tom smyslu, že řekli: Ano, věříme v Ducha svatého, jako by chtěli říct - každý ví, co míníme Duchem svatým. A už nás víc neobtěžujte. Ale pak o 10-15 let později lidé začínají říkat: Měli bychom mluvit více o Svatém Duchu, abychom se ujistili, že neuděláme více chyb? A to je způsob, jakým se ortodoxie v rané církvi vyvíjí. Není zde řada závěrečných prohlášení. Nemyslím si, že biskupové se domnívali, že píší vyznání víry pro všechny časy. GT: Neřekl bych, že bylo neúplné, když nevyřešilo všechny problémy. Stále se pracovalo na tom, jak nejlépe diskutovat o nejvhodnějších termínech, které by se měly používat. Další koncil, druhý ekumenický v Konstantinopoli v roce 381, vzal nicejské vyznání víry, trochu ho změnil, ale stále se nazývalo nicejské vyznání víry - řekli: Toto je víra nicejská. I když změnili některé věci, udělali je konkrétnější a vypustili jiné věci. Cítili, že vše, co dělají, je objasňování víry, která byla vyjádřena v Niceji. GT: Pokud jde o načasování, koncil se nemohl konat před rokem 325, protože Konstantin neovládal celou říši. Císař Licinius původně uzavřel dohodu o svobodě pro křesťanské náboženství, ale pak od ní odstoupil a nedovolil církevní, biskupská setkání na východě, takže problémy přetrvávaly.
GT: Konstantin se považoval za služebníka církve, ale když mluvil s ostatními biskupy, nazýval se spolu-služebníkem církve, a tak prostě cítil, že ho Bůh postavil do této pozice a potřebuje využít svého postavení, aby jí pomohl. A to bylo to nejlepší, co mohl udělat. RW: V prvních šesti měsících ano, v následujících 60 letech ne. Okamžitým důsledkem bylo, že Arius a jeho stoupenci byli exkomunikováni, ale pak dokonce i v posledních letech konstantinovské éry dochází ke změně politického klimatu. Po smrti Konstantina se dokonce podporují odpůrci Nicey a až v roce 389 císařská autorita nakonec řekne: Ano, revidované nicejské vyznání víry z roku 381 je standard pro impérium.
RW: Co jsme se naučili ze čtvrtého století, je, že ortodoxní učení nepadá z nebe v malé krabici. Pravé vyznání víry ukazuje cestu k Trojici. Především proto, že začíná tím, že věříme v jednoho Boha. Existuje jeden zdroj smyslu, pravdy, a tímto zdrojem je Bůh, který je věčný, nutně milující, tvořící druhého k lásce. Jak vyznání víry pokračuje a vyvíjí se, stává se zcela zřejmé, že způsob, jakým jediný Bůh působí, je v životě Ježíšovy smrti a vzkříšení. Pro nás a pro naši spásu, pro naše uzdravení, aby se všechen ten věčný život ve vztazích a lásce stal dostupným pro nás.
GT: Je to základní víra v Trojici a v to, že osoba Ježíše a Ducha svatého, který je zdůrazňován na druhém koncilu v Konstantinopoli, a Duch nebyl na prvním koncilu skutečným problémem, jsou rovnocennými členy Trojice. Jsou součástí základní křesťanské trojiční víry. Existují jiné skupiny, svědkové Jehovovi, mormoni a další, kteří popírají toto učení Písma, a dokonce i některé křesťanské církve, které v tom nemají příliš jasno. A tak je nicejské vyznání víry stále velmi relevantní. Všichni jsme součástí jednoho těla Kristova, katolíci, luteráni, metodisté, anglikáni, letniční… ať jsme kdekoli na světě. Je to důležité také pro místa, kde je stále perzekuce. Pracoval jsem v Číně, na Blízkém východě a v dalších zemích, kde je křesťanství stále v mnoha ohledech pronásledováno. Lidé se musí scházet tajně, setkávat se v malých skupinách, a ne v pěkných budovách. GT: Je to jeden z jednoduchých způsobů, jak ukázat, že jste křesťan. Mohli byste použít jiné vyznání: apoštolské nebo Atanasiovo vyznání víry. Některé církve prostě nechtějí používat žádné. Ale je to užitečný nástroj. Když se zeptám: Věříte nicejskému vyznání? Pokud řeknete: Ne, nevěřím v nicejské vyznání víry, pak mohu říci, že vy a já pravděpodobně nejsme stejní.
Mezi nejvýraznější odpůrce ariánství patřil mladý jáhen Athanasius, tehdejší teologický poradce alexandrijského patriarchy Alexandra. Ačkoli ještě nebyl biskupem, sehrál na koncilu důležitou roli a později se stal jedním z nejvýznamnějších obránců víry v Kristovo božství. Ve svých spisech opakovaně zdůrazňuje biblické důkazy Kristovy věčnosti, zejména slova z Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh.“
Koncil svolal císař Konstantin - křesťanský konvertita - krátce poté, co křesťané získali náboženskou svobodu díky Milánskému ediktu z roku 313. Tím oficiálně skončilo období perzekucí, které vyvrcholilo za vlády císaře Diokleciána, jenž nechal křesťany krutě pronásledovat za odmítání pohanských kultů. Konstantin si uvědomoval, že k upevnění jednoty říše je zapotřebí také náboženský soulad. V době ostrých teologických sporů o podstatu Krista, nejasností ohledně slavení Velikonoc a konfliktů mezi jednotlivými biskupy považoval svolání všeobecného koncilu za nejlepší řešení.
Nicméně měl koncil podporu císaře, jeho závěry nebyly ihned všeobecně přijaty. Spor o Kristovo božství pokračoval ještě desetiletí a někteří pozdější císaři znovu ariány podporovali. Teprve v roce 380 prohlásil císař Theodosius I. křesťanství za státní náboženství Římské říše. O rok později, na prvním koncilu v Konstantinopoli, bylo nicejské vyznání víry potvrzeno a doplněno o články týkající se Ducha Svatého a církve.
Nicejský koncil nepřijal žádné rozhodnutí o biblickém kánonu ani nezaložil papežství, jak se někdy mylně tvrdí. Biskupský úřad i úřad římského biskupa existovaly dávno před rokem 325. Nicea však upevnila společné jádro víry, které spojuje církve dodnes.
