Založení (1347) kláštera na Slovanech jako kláštera se slovanskou liturgií musel schválit sám Papež. Vysvěcení kostela proběhlo za velké slávy v březnu roku 1372. Zničení při hustitských bouří areál předešel přijetím podobojí - část mnichů však r. 1426 odešla. Ke katolictví se klášter přihlásil opět až v 15. století. Roku 1635 byli emauzští mniši odejiti ke kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě, aby se Na Slovany mohli přestěhovat jejich kolegové z veleznámého španělského kláštera Montserrat. Tak tomu bylo až do roku 1880, kdy jej vystřídali mniši z německého kláštera Beuron. Ti odstranili bohatou barokní výzdobu, aby mohl převládat “jejich” novorománský sloh. Roku 1941 byl klášter přepaden gestapem - opat A. Vykoukal zemřel v koncentračním táboře Dachau. Ke konci války byl areál těžce poškozen spojeneckým bombardováním - utrpěly zejména jedinečné gotické fresky. Po opravě v padesátých letech se zde usídlila Československá akademie věd, někteří mniši odešli do exilu (Norcie v Itálii). Dvojici betonových věží klášter získal na základě veřejné soutěže až r. 1964. Návrat mnichů do objektu přišel až po rekonstrukci v r. 1995.
Historie a původní záměr svatého slovanství
Klášter na Slovanech byl založen jako sídlo s liturgií ve slovanském jazyce, což vyžadovalo schválení papeže a vyzdvihovalo význam slovanské duchovní tradice. Před 14. stoletím nebyla podobná autonomie liturgie běžná, a proto šlo o významný krok pro rozvíjení liturgie a kultury slovanských národů. Vysvěcení kostela v roce 1372 prokázalo trvalý zájem o důstojnou službu božího kultu v lokální komunitě a propojení se širším evropským církevním rámcem.
Hlavní období a změny ve správě kláštera
V průběhu staletí klášter zažíval proměny v důsledku politických turbulencí a náboženských změn. Zničení při hustitských bouřích klášteru částečně předešlo přijetím podobojí, což naznačuje snahu o zachování kontinuity obřadů i poškození. Ke katolictví se klášter opět přihlásil v 15. století, čímž se upevnila jeho identita v rámci římskokatolické církve. Roku 1635 došlo k přesunu emauzských mnichů ke kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě, aby se mohli opět do Slovansk vrátit jejich kolegové z Montserrat, slavného španělského kláštera.
Navzdory změnám si klášter udržel důležitou roli, až do roku 1880, kdy jej nahradili mniši z německého kláštera Beuron. Beuronská garnitura změnila původní výzdobu a prosadila novorománský sloh, čímž došlo k výrazné vizuální transformaci areálu. Pro řadu časových období zůstal klášter symbolem překlenutí kulturních a náboženských vlivů, avšak dochované památky svědčí o bohaté minulosti a architektonické hodnotě místa.
Temné kapitoly 20. století a následná obnova
Roku 1941 klášter prožil dramatickou etapu, když byl přepaden gestapem; opat A. Vykoukal zemřel v koncentračním táboře Dachau. Ke konci druhé světové války byl areál silně poškozen bombardováním, což zasáhlo i jedinečné gotické fresky. Po opravách v padesátých letech se zde usídlila Československá akademie věd; někteří mnichové odešli do exilu, například do Norcie v Itálii. Dvojici betonových věží klášter získal až na základě veřejné soutěže v roce 1964, což symbolicky odráží proměnu a hledání nové identity pro sídlo.
Návrat mnichů do objektu přišel až po rekonstrukci v roce 1995, která umožnila znovu oživit duchovní i kulturní význam místa. Dnes klášter představuje spojení historické tradice a moderní vědecké a duchovní práce, které vycházejí z otevřenosti k současným nárokům společnosti a zachování dědictví slovanských liturgických a duchovních tradic.
Text: historie21.8.