Mezi pozoruhodné osobnosti 12. století patří Hildegarda z Bingenu, benediktinská abatyše, mystička, léčitelka a skladatelka. Dorty z dětství, dlouhá období vizí a rozsáhlé teologické a přírodovědné spisy ji činí jednou z nejzajímavějších žen své doby a zároveň důležitou postavou pro chápání propojení spirituality a vědy.
Prameny a vznik jejího obrazu
Dochovaly se dva prameny hovořící o dětství Hildegardy, Život sv. Hildegardy od kronikáře Theodericha z Echternachu a nedokončená biografie, kterou na sklonku jejího života napsal mnich Guibert z Gembloux. Hildegarda se narodila někdy mezi červencem a zářím roku 1098 matce Machtildě a otci Hildebertovi na panském dvoře Bermersheim (Vermersheim) v jihozápadním Německu. Sama píše o tom, že ji rodiče jako desáté dítě zasvětili Bohu, což nebylo nic neobvyklého, protože existoval židovsko-křesťanský zvyk obětovat dítě jako desátek bohu.
Od dětství byla často nemocná a slabá. V tomto raném období dětství Hildegarda poprvé setkává s Juttou se Sponheimu, která do velké míry ovlivnila její život. Jutta byla přesně taková, jakou Hildegarda viděla sebe sama ve svých snech - sebevědomá, rozumná, přesvědčená, že Bůh ji povolal k zvláštní službě. Juttina biografie říká, že v dvacátém roce jejího života, kdy Hildegardě bylo čtrnáct let, přišla do benediktinského kláštera v Disibodenbergu se dvěma dalšími dívkami, aby se spolu s nimi stala jeptiškou.
V následujících letech vedla Jutta s oficiálním titulem magistra v klášteře skupinu asi dvanácti dívek a žen. Hildegarda byla její věrnou žačkou a Jutta k ní chovala mimořádnou náklonnost. Žily spolu po celých 24 let jako učitelka a učednice a Hildegarda v Juttě jistě našla inspiraci pro své další roky života. Jutta byla vzdělaná a pro lidi měla stále otevřené srdce i slova útěchy. Poskytovala rady jak v duchovních, tak ve světských otázkách. Všichni si jí velice vážili pro její moudrost a laskavost. Byla uctívána mnichy i laiky jako světice. Vedla však velmi asketický způsob života, její askeze jí pravděpodobně přivodila těžkou nemoc a v listopadu 1136 ve věku 44 let zemřela.
Hildegarda a její první kroky jako duchovní vůdčí osobnosti
Hildegarda se tak ve věku 38 let stala druhou magistrou na Disibodenbergu. V klášteře převzala dědictví, jemuž Jutta jako zbožná, vzdělaná žena, která měla vynikající pověst široko daleko, položila výborné základy. To, co všichni očekávali od Hildegardy, bylo obrovské, podnětné a tíživé zároveň. Měla několik možností, mohla následovat příklad své předchůdkyně a jít v jejích šlépějích, nebo jít svou vlastní cestou. Sama Hildegarda o tomto rozhodujícím období říká, že se na dva roky zahalila do mlčení a na čas zklamala všechny, kteří od ní očekávali okamžité aktivity v Juttině duchu.
V roce 1141 dochází v životě Hildegardy k obrovské změně. Jak sama píše: … a pak mě bič Boží srazil na lůžko nemocných. Uviděla světlou záři, ze které k ní promlouval hlas: Ty, slabý člověk, popel z popela, hniloba z hniloby, popiš, co vidíš a slyšíš … Nepiš to podle svého vlastního uvažování ani podle mínění jiného člověka, ale tak, jak to odpovídá vůli toho, který všechno vidí a všechno v skrytosti svých tajemství řídí. Hildegarda se ale zdráhala, neodvažovala se sepsat své vize, ale její bolesti se jen zhoršovaly. Jeho kladný soud, když byly první vize napsány, spustil historickou řetězovou reakci.
Její životopisec uvádí, že opat rozpoznal neslýchanou novost této věci. Stejným způsobem začala psát i manuskript, kterému dala název Scito vias Domini - Poznej cesty Páně. Je to veřejné svědectví o dvaceti šesti pravých zjeveních, která pocházejí od Boha. Zvěst o mimořádně obdařené ženě se samozřejmě rozšířila. Volmar informoval opata a později i arcibiskupa. Papeži Evženu III. se části tohoto díla líbily a vyslal na Disibodenberg církevní hodnostáře pod vedením biskupa z Verdunu. Po přečtení úryvků její knihy a zpráv, které se mu vrátily, dal Hildegardě povolení zveřejnit vše, co se od Ducha Svatého dozvěděla, a povzbudil ji ke psaní. Knihu psala deset let a za jejího života to bylo její nejznámější dílo.
Převzetí odkazu Juty a osudy kláštera
Hildegarda tímto způsobem převzala dědictví po Juttě, začala duchovně přitahovat lidi ze širokého okolí. V průběhu roku 1148 ji postihly prudké bolesti. Sama to odůvodňuje tím, že jedno prorocké poselství nevyslyšela. V něm jí bylo řečeno, že má opustit Disibodenberg a založit vlastní klášter. Složila však slib benediktinské jeptišky, a proto nemohla bez svolení opata opustit klášter. Hildegarda však ani na lůžku nebyla nečinná a obrátila se na mohučského arcibiskupa a na další vlivné lidi. Nakonec se jí podařilo odstranit všechny překážky a námitky.
K opatovi v Disibodenbergu dorazila výzva, aby ji a její jeptišky nechal odejít. Hildegarda se jakoby zázrakem uzdravila. Místo, kde měl být založen budoucí klášter, jí bylo ukázáno ve vizi. Byl to pahorek sv. Ruperta, v místech, kde řeka Nahe ústí do Rýna. Byla nucena čelit i vnitřním rozporům, protože některé jeptišky nezvládly přechod z pohodlného kláštera do nových a zpočátku i horších podmínek. Spolehla se na to, že naslouchá své vizi, a překonala všechny překážky s vnitřním přesvědčením, že Bůh jí pomůže.
Hildegarda vedla klášter podle svého přesvědčení i přes řadu námitek. Na rozdíl od většiny představených kláštera, kteří říkali, že to, co není uvedeno v řeholi, je zakázáno, ona tvrdila, že to, co není v řeholi uvedeno, to se nechává na vůli opata. Byla přesvědčena, že vše se má dít s mírou a že pro jeptišky je lepší dávat si raději skromné úkoly, než na ctižádostivých ztroskotat.
Korespondence, dílo a etika Hildegardy
Další aktivitou Hildegardy byla bohatá korespondence s významnými lidmi. K adresátům jejích listů patřil císař Fridrich I. Barbarossa, král Konrád III., byzantská císařovna a další významné osobnosti její doby. Jeden z opatů píše: Hildegarda je obdařena výjimečnou genialitou a překonává bystrost rozumu filozofů a obratných diskutérů. Její přátelé oceňovali její schopnost „pronikat do srdcí“ a vnímat ji jako prostředníka mezi lidmi a tím nejvyšším, jako most do nebe. Nezřídka se stávalo, že když napomínala a pomáhala ústně, písemně ji prosili, aby své rady dala na papír, aby na ně nezapomínali.
V listech se často vyskytuje ostrá kritika, ale následuje vždy rada a slova útěchy. Hildegarda vedla velice činorodý život, nikdy nezahálela, i když často bývala nemocná. V letech 1153-1158 pracovala na knize Nauka o zdraví zahrnující širokou škálu témat od nebeských těles a čtyř živlů přes důležitost výživy a výklad snů. Podobně rozsáhlá a pestrá byla i Nauka o přírodě. V devíti kapitolách popisuje rostliny, živly, stromy, kameny, ryby, ptáky, zvířata, plazy i kovy. Vždy, když se zotavila z těžké nemoci, podnikala cesty, protože jí bylo přikázáno, aby kázala a správně vysvětlovala význam Bible. V závěru života sepsala Knihu životních zásluh o mravním rozhodování člověka a Knihu o božím díle.
Pozdější léčení, teologické myšlenky a odkaz
V roce 1165 Hildegarda ještě převzala pod svou ochranu jako pobočku Rupertsbergu uvolněný klášter Eibingen na druhé straně Rýna. Zemřela 17. září 1179 v osmdesáti dvou letech a tento den byl na její počest pojmenován dnem Sv. Středem Hildegardiny teologie je neutuchající láska Boha ke všemu stvořenému, zvláště pak k člověku. Hildegardin Bůh-tvůrce není hrozivý, trestající a vzdálený. Jeho základní vlastností je všeobjímající, mateřská Láska. Přibližuje se člověku ve všech jeho starostech a trápeních. Tento Bůh obdařil člověka rozumem, vůlí a svobodou.
Hildegarda se nebála zapojit do diskuse o postavení muže a ženy, přestože v její době převládal názor, že Bůh stvořil jako svůj obraz pouze muže, nikoli ženu. Pojmem člověk ve svých textech vždy označuje muže i ženu. Ona sama je oslovována Bohem neboli Živým světlem jako člověk, nikoli jako žena. V díle Scito vias Domini využila každou příležitost, aby ozřejmila postavení ženy, které bylo již po několik století potlačováno a zpochybňováno. Nepochybuje o tom, že žena je stvořena pro muže a muž pro ženu, a proto patří k sobě. Na mnoha příkladech ukazuje, že žena je muži ve vztahu k Bohu ve všem rovna. Z tohoto důvodu se například vzepřela proti zákazu pro ženy chodit do kostela během menstruace. Tvrdila, že v evangeliích nenašla žádný argument proti, a že naopak Ježíš kázal, že čistota a nečistota nejsou pouhé vnější charakteristiky, nýbrž že se přímo dotýkají nitra člověka. Prosazovala revoluční postoj k manželství, které mělo být především spojeno poutem lásky pramenící ze srdce. Jedním z dalších témat, která se objevují ve všech jejích textech, je i její přesvědčení, že tělo a duše musí existovat v jednotě. Člověk je jednota těla a duše, ukotvená jak v nebi, tak i na zemi. Duch se ale může projevovat pouze prostřednictvím těla, proto je třeba o tělo pečovat stejně dobře jako o duši.
Ve svých filozofických úvahách Hildegarda řešila boj mezi dobrem a zlem; považovala zlo za součást vývoje člověka a vnitřní rozhodování mezi dobrem a zlem vysvětlovala jako podstatu lidského svědomí. Hildegarda z Bingenu vytvořila rozsáhlé dílo, které dodnes fascinuje svojí mnohostranností a často převyšuje to, co nám zanechaly ženy před ní i po ní. Uznání jejího vlivu překročilo rámec klášterního prostředí a zasáhlo i širší kulturní a intelektuální kontext Evropy.
Populární a kulturní reflexe
Romány a biografické práce zábavně a zároveň poučeně představují její život a odkaz. Texty Hildegardy z Bingenu, přeložené a komentované, bývají vnímány jako nosiče pramenů nejen k mystickým projevům, ale i k praktickým otázkám léčení, stravování a etiky. U těchto děl často vyvstává diskuse o současném významu starověkého poznání pro 21. století, zejména pokud jde o propojení duchovní praxe a vědeckého pohledu na svět.
tags: #svata #hildegarda #kniha