Když se řekne Libanon, určitě se mnohým lidem vybaví mnich svatého života a velký divotvorce svatý Charbel Machlúf. Tato země však dala křesťanství i jiné vzory hodné úcty, důvěry a následování.
Život a odkaz svaté Rebky
Tato světice se narodila 29. června 1832 v Himlayi na svátek svatého Petra a Pavla a dostala jméno Botrossiya (Petra). Její otec Mourad Samer pocházel ze staré maronitské rodiny. Když Petra měla tři roky, slyšeli ji jednou rodiče, jak sama recituje modlitby. Dětství bylo pokojné a Rafqa - tak zní její řeholní jméno - milovala celý svět. Ale když měla sedm let, její matka zemřela. Protože otec trpěl tím, že jeho jediné dceři chybí mateřská péče i výživa, poslal ji do Damasu, aby zde sloužila v domě vznešeného maronitského.
Starali se tu o ni jako o vlastní dceru. Když se Rafqa ve svých čtrnácti letech vrátila domů, poznala tu jedinou osobu, a tou byl její otec. Smutek a stesk ji zavedli do Bikfaya, místa, odkud pocházela její matka a kde žily její tety. Velmi ji potěšilo, když se zde setkala s Pátrem Youssefem Gémalyelem, matčiným bratrancem. Rafqa často navštěvovala klášter Panny Marie, který P. Youssef založil za přispění jezuitů. P. Youssef se stal pro Rafqu duchovním vůdcem a ona se mu svěřila se svou touhou odejít do kláštera svatého Eliáše.
Zatímco Rafqa pomýšlela na odchod do kláštera, její rodina plánovala její sňatek. Ale protože se otec s macechou nemohli shodnout na ženichovi, vznikla z toho v rodině roztržka a Rafqa utekla z domu do kláštera Panny Marie Osvoboditelky. Rodiče se ji pokoušeli odvést násilím, ale nepodařilo se jim to. Rafqa nastoupila noviciát a na svátek svatého Josefa 1860 oblékla řeholní roucho. Poté pracovala sedm let jako kuchařka v jezuitském semináři v Gharize a později byla poslána do Deir-el Kamar, kde pomáhala jezuitům při misijní práci.
Stala se tu svědkem násilných událostí, viděla na vlastní oči krev mučedníků. Rafqa po určitém čase působila v Maadi jako učitelka a vychovatelka. Také navštěvovala nemocné rodiče svých žáků. Zdržovala se jen v kostele a ve škole. Byla vždy laskavá, mlčenlivá a vždy měla úsměv na tváři. Svým svěřencům vždy říkala: "Pochopte dobře, že Kristus sestupuje na oltář, když kněz pronáší slova proměňování nad hostií. Proto skloňte hlavu a rozjímejte o Pánu, který se stává chlebem a vínem." Vodila je ke svaté zpovědi a svatému přijímání. Během této doby se setkávala s ostatními sestrami jen jednou za rok při duchovní obnově.
Krizové okamžiky a rozhodnutí žít v samotě
Její kongregace tehdy prožívala duchovní i materiální krizi, která se v roce 1875 ještě prohloubila. Rafqa odešla s pláčem do kostela svatého Řehoře Velikého a ptala se Boha, co má dělat. Večer viděla ve snu tři postavy: mnicha s bílými vousy a prutem, vojáka a starého člověka. Mnich se k ní přiblížil, dotkl se jí prutem a řekl jí: "Vstup do řádu sester Baladites." Byli to svatý poustevník Antonín, otec mnichů, svatý Jiří, patron kostela v Maadě, a poustevník Simon Stylita, patron kláštera v Mar Semaan, kam se rozhodla vstoupit. Rafqa milovala samotu už od svého dětství. Krize v kongregaci jí umožnila naplnit svůj dávný sen.
6. července 1871 byla přijata do kláštera Mar Semaan, nastoupila noviciát a přijala tu jméno Rafqa. 25. srpna 1872 složila slavné sliby. Zde začal její život v samotě, který trval 26 let v klášteře Mar Semaan a 17 let v klášteře Mar Youssef Ad-Dahr. V Mar Semaan bylo 58 řeholnic s matkou představenou Zaire Maryam de Ghosta. Byly to velmi zbožné řeholnice. Celý rok se modlily chórové modlitby a četly duchovní čtení ráno i večer. Několikrát denně navštěvovaly Nejsvětější Svátost, slavily březen než měsíc svatého Josefa, květen zasvěcený Panně Marii, červen zasvěcený Božskému Srdci, listopad jako měsíc modliteb za duše v očistci.
Vzhledem ke klimatu, nedostatečné stravě a přísné askezi byly řeholnice většinou nemocné. Rafqa byla stále zdravá, stěžovala se před svatostánkem: "Pane, proč mě zanedbáváš? Proč na mě zapomínáš?" Usnula a pocítila velmi prudkou bolest hlavy a očí. Současně pocítila, že je ochrnutá. Děkovala Bohu, že jí dal prostředek, jak dojít spásy. Prudké bolesti očí trvaly čtyři roky. Lékaři konstatovali nevyléčitelnou chorobu očního nervu. Nesnesla světlo a snášela temnotu cely s velkou trpělivostí. Opakovala, že je v "jednotě s utrpením Ježíše Krista."
V listopadu 1897 byla s pěti dalšími sestrami přeložena do kláštera svatého Josefa v Ad-Dahr. I když byla Rafqa úplně ochrnutá, nepřestávala konat modlitby a navštěvovala bohoslužby jen spolupřítomně. Obyvatelé okolí kláštera prosili ji o modlitbu. Stala se pro všechny známou jako "svatá řeholnice". Pravé oko jí amputovali; krvácení z nosu přišlo častěji a trvalo dva roky. Každý týden ztratila litr krve, což ji vyčerpávalo. Přesto zůstala schopná mluvit jen minimálně a její ruce nadále pracovaly. Dva roky před smrtí byla jen kost a pavučina života.
Odmítala péči spolusester, ale matka představená Ursula Doumitová ji opatrovala. Rafqa byla známá adventistkami před Nejsvětější svátostí, i když byla paralyzovaná a slepá, doplavala na slavnost Božího Těla do kostela, aby se mohla zúčastnit mše. Tři dny před smrtí už nemohla mluvit. V den její smrti 23. března 1914 ve věku 82 let se objevilo nad hrobem zázračné světlo. Matka Ursula Doumitová, která měla nádor na krku a nemohla polykat, zaslechla v noci slovo, že si má na nádor položit hlínu z Rafqina hrobu. Následovaly zázračné uzdravení a proces blahořečení byl zdokumentován šedesátkrát.
Blahořečení a svatořečení
Jan Pavel II. ji vyhlásil blahoslavenou v roce 1985 a 10. června 2001 byla zapsána do seznamu svatých. "Poselství sestry Rafqy každému Libanonci, ale i každému křesťanovi říká, že uprostřed utrpení musíme mít ctnost trpělivosti a odevzdanosti do Boží Prozřetelnosti. Každý pokřtěný, ať už laik nebo řeholník, který hledá Krista bez kříže, najde kříž bez Ježíše. Život svaté Rafqy byl nesporně zajímavý a hodně se z něj můžeme naučit."
Historie a kontext jména Rebeka v různých tradicích
Arabské křestní jméno Rebeka bylo Boutroussyeh, což odpovídá našemu Petruška. Jako řeholnice se jmenovala Rebeka (Rafqa). To bylo jméno její matky, která zemřela, když jí bylo sedm let. O adoptovaném jménu Rebeka, jejím životě a svědectví se tradovalo v libanonské komunitě, a její příběh se stal inspirací pro mnoho věřících. Rebeka (biblická postava) je známá pro svou laskavost a pohostinnost; její příběh pochází z Mezopotámie a uvádí jímaji významný moment, kdy nabídla napojení a pohostinnost poutníkovi Eliezrovi a později pomohla Jákobovi.
V biblickém kontextu je Rebeka matkou Jákoba a Ezaua, svědkyně víry a důvěry v Boha. Její příběh je uveden v Genesis 24-27 a dodnes bývá vzorem pohostinnosti a odvahy.
Rebeka jako patronka a její odkaz v Libanonu
Rebeka svým příběhem a světectvím ukazuje, že utrpení může být cestou k hlubšímu duchovnímu růstu a službě druhým. V Libanonu, zemi s bohatou křesťanskou historií, je vzpomínána jako významná postava, která svým příkladem povzbudí věřící k trpělivosti, pokoře a službě komunitě. Její život svědčí o síle víry i o tom, že i v nejtvrdších podmínkách lze nacházet světlo a naději pro druhé.
