Libanon je zemí bohatou na křesťanské vzory a odkaz, který překračuje hranice místních tradic. Tacitní, tichá síla víry se v něm projevuje nejen v mnichovských příbězích, ale i v životech světců, jako je svatá Rebeka, známá také jako Rafqa.
Život a odkaz svaté Rebky
Tato světice se narodila 29. června 1832 v Himlayi na svátek svatého Petra a Pavla a dostala jméno Botrossiya (Petra). Její otec Mourad Samer pocházel ze staré maronitské rodiny. Když Petra měla tři roky, slyšeli ji jednou rodiče, jak sama recituje modlitby. Dětství bylo pokojné a Rafqa - tak zní její řeholní jméno - milovala celý svět. Ale když měla sedm let, její matka zemřela. Protože otec trpěl tím, že jeho jediné dceři chybí mateřská péče i výživa, poslal ji do Damasu, aby zde sloužila v domě vznešeného maronitského.
Starali se tu o ni jako o vlastní dceru. Když Rafqa ve svých čtrnácti letech vrátila domů, poznala tu jedinou osobu, a tou byl její otec. Smutek a stesk ji zavedli do Bikfaya, místa, odkud pocházela její matka a kde žily její tety. Velmi ji potěšilo, když se zde setkala s Pátrem Youssefem Gémalyelem, matčiným bratrancem. Rafqa často navštěvovala klášter Panny Marie, který P. Youssef založil za přispění jezuitů. P. Youssef se stal pro Rafqu duchovním vůdcem a ona se mu svěřila se svou touhou odejít do kláštera svatého Eliáše.
Zatímco Rafqa pomýšlela na odchod do kláštera, její rodina plánovala její sňatek. Ale protože se otec s macechou nemohli shodnout na ženichovi, vznikla z toho v rodině roztržka a Rafqa utekla z domu do kláštera Panny Marie Osvoboditelky. Rodiče se ji pokoušeli odvést násilím, ale nepodařilo se jim to. Rafqa nastoupila noviciát a na svátek svatého Josefa 1860 oblékla řeholní roucho. Poté pracovala sedm let jako kuchařka v jezuitském semináři v Gharize a později byla poslána do Deir-el Kamar, kde pomáhala jezuitům při misijní práci.
Stala se tu svědkem násilných událostí, viděla na vlastní oči krev mučedníků. Rafqa po určitém čase působila v Maadi jako učitelka a vychovatelka. Také navštěvovala nemocné rodiče svých žáků. Zdržovala se jen v kostele a ve škole. Byla vždy laskavá, mlčenlivá a vždy měla úsměv na tváři. Svým svěřencům vždy říkala: „Pochopte dobře, že Kristus sestupuje na oltář, když kněz pronáší slova proměňování nad hostií. Proto skloňte hlavu a rozjímejte o Pánu, který se stává chlebem a vínem.“ Vodila je ke svaté zpovědi a svatému přijímání. Během této doby se setkávala s ostatními sestrami jen jednou za rok při duchovní obnově.
Krizové okamžiky a rozhodnutí žít v samotě
Její kongregace tehdy prožívala duchovní i materiální krizi, která se v roce 1875 ještě prohloubila. Rafqa odešla s pláčem do kostela svatého Řehoře Velikého a ptala se Boha, co má dělat. Večer viděla ve snu tři postavy: mnicha s bílými vousy a prutem, vojáka a starého člověka. Mnich se k ní přiblížil, dotkl se jí prutem a řekl jí: „Vstup do řádu sester Baladites.“ Byli to svatý poustevník Antonín, otec mnichů, svatý Jiří, patron kostela v Maadě, a poustevník Simon Stylita, patron kláštera v Mar Semaan, kam se rozhodla vstoupit. Rafqa milovala samotu už od svého dětství. Krize v kongregaci jí umožnila naplnit svůj dávný sen. 6. července 1871 byla přijata do kláštera Mar Semaan, nastoupila noviciát a přijala tu jméno Rafqa. 25. srpna 1872 složila slavné sliby. Zde začal její život v samotě, který trval 26 let v klášteře Mar Semaan a 17 let v klášteře Mar Youssef Ad-Dahr. V Mar Semaan bylo 58 řeholnic s matkou představenou Zaire Maryam de Ghosta. Byly to velmi zbožné řeholnice. Celý rok se modlily chórové modlitby a četly duchovní čtení ráno i večer. Několikrát denně navštěvovaly Nejsvětější Svátost, slavily březen než měsíc svatého Josefa, květen zasvěcený Panně Marii, červen zasvěcený Božskému Srdci, listopad jako měsíc modliteb za duše v očistci.
Vzhledem ke klimatu, nedostatečné stravě a přísné askezi byly řeholnice většinou nemocné. Rafqa byla stále zdravá, stěžovala se před svatostánkem: „Pane, proč mě zanedbáváš? Proč na mě zapomínáš?“ Usnula a pocítila velmi prudkou bolest hlavy a očí. Současně pocítila, že je ochrnutá. Děkovala Bohu, že jí dal prostředek, jak dojít spásy. Prudké bolesti očí trvaly čtyři roky. Lékaři konstatovali nevyléčitelnou chorobu očního nervu. Nesnesla světlo a snášela temnotu cely s velkou trpělivostí. Opakovala, že je v „jednotě s utrpením Ježíše Krista.“
V listopadu 1897 byla s pěti dalšími sestrami přeložena do kláštera svatého Josefa v Ad-Dahr. I když byla Rafqa úplně ochrnutá, nepřestávala konat modlitby a navštěvovala bohoslužby jen spolupřítomně. Obyvatelé okolí kláštera prosili ji o modlitbu. Stala se pro všechny známou jako „svatá řeholnice“. Pravé oko jí amputovali; krvácení z nosu přišlo častěji a trvalo dva roky. Každý týden ztratila litr krve, což ji vyčerpávalo. Přesto zůstala schopná mluvit jen minimálně a její ruce nadále pracovaly. Dva roky před smrtí byla jen kost a pavučina života.
Odmítala péči spolusester, ale matka představená Ursula Doumitová ji opatrovala. Rafqa byla známá adventistkami před Nejsvětější svátostí, i když byla paralyzovaná a slepá, doplavala na slavnost Božího Těla do kostela, aby se mohla zúčastnit mše. Tři dny před smrtí už nemohla mluvit. V den její smrti 23. března 1914 ve věku 82 let se objevilo nad hrobem zázračné světlo. Matka Ursula Doumitová, která měla nádor na krku a nemohla polykat, zaslechla v noci slovo, že si má na nádor položit hlínu z Rafqina hrobu. Následovaly zázračné uzdravení a proces blahořečení byl zdokumentován šedesátkrát.
Blahořečení a svatořečení
Jan Pavel II. ji vyhlásil blahoslavenou v roce 1985 a 10. června 2001 byla zapsána do seznamu svatých. „Poselství sestry Rafqy každému Libanonci, ale i každému křesťanovi říká, že uprostřed utrpení musíme mít ctnost trpělivosti a odevzdanosti do Boží Prozřetelnosti. Každý pokřtěný, ať už laik nebo řeholník, který hledá Krista bez kříže, najde kříž bez Ježíše. Život svaté Rafqy byl nesporně zajímavý a hodně se z něj můžeme naučit.“
Historie a kontext jména Rebeka
Arabské křestní jméno Rebeka bylo Boutroussyeh, což odpovídá našemu Petruška. Jako řeholnice se jmenovala Rebeka (Rafqa). To bylo jméno její matky, která zemřela, když jí bylo sedm let. O adoptovaném jménu Rebeka, jejím životě a svědectví se tradovalo v libanonské komunitě, a její příběh se stal inspirací pro mnoho věřících. Rebeka (biblická postava) je známá pro svou laskavost a pohostinnost; její příběh pochází z Mezopotámie a uvádí jí významný moment, kdy nabídla napojení a pohostinnost poutníkovi Eliezrovi a později pomohla Jákobovi. V biblickém kontextu je Rebeka matkou Jákoba a Ezaua, svědkyně víry a důvěry v Boha. Její příběh je uveden v Genesis 24-27 a dodnes bývá vzorem pohostinnosti a odvahy.
Rebeka jako patronka a její odkaz v Libanonu
Rebeka svým příběhem a světectvím ukazuje, že utrpení může být cestou k hlubšímu duchovnímu růstu a službě druhým. V Libanonu, zemi s bohatou křesťanskou historií, je vzpomínána jako významná postava, která svým příkladem povzbudí věřící k trpělivosti, pokoře a službě komunitě. Její život svědčí o síle víry i o tom, že i v nejtvrdších podmínkách lze nacházet světlo a naději pro druhé.
Její sestry se vdávají za šlechtice – ale nejmocnější hrabě nakonec poklekne před ní
Saint Rafqa Sanctuary: Spending a Day Inside St. Joseph Monastery; Life at the Convent!