Svatý Václav (asi 907-28. září 935, případně 929) je ústřední postavou české státnosti a hlavním patronem českého národa. Narodil se v Čechách, byl synem knížete Vratislava I. a Drahomíry ze Stodor, a po smrti otce nastoupil na trůn v období, kdy se Čechy formovaly jako samostatný stát. Jeho život a smrt jsou lemovány širokým souborem legend a pozdějších záznamů, které kladou důraz na jeho zbožnost, odvahu a úsilí o šíření křesťanství.
Podle tradice byl Václav vychováván babičkou svatou Ludmilou a na Budči se vzdělával. Po zavraždění jeho otce Vratislava v únoru 921 nastoupila regentská vláda Drahomíra, ale Václav spolu s bratrem Boleslavem zůstal pod Ludmilinou výchovou a postupně se dostal k moci. Konflikty mezi Václavem a jeho matkou Drahomírou souvisely s vlivem u panovníků a s místy moci v knížectví; Ludmila byla zavražděna v souvislosti s mocenským bojem. Po nástupu na trůn Václav čelil tlakům z vnitřních i zahraničních stran a usiloval o udržení suverenity českého státu proti expanzivním snahám sousedů.
Václav založil rotundu svatého Víta v Praze, která se stala hlavním kostelem knížectví a později cílem korunovačních tradic. Právě tato rotunda a posvátné ostatky svatého Václava a svaté Ludmily sehrály klíčovou roli při koncepci české státnosti a kultu svatováclavského, který se v průběhu 10. století rozšířil do dalších zemí, zejména na Rus a do dalších slovanských oblastí. Zprávy o jeho činech a zbožném vládnutí jsou často idealizovány legendami, které vznikaly v průběhu 10.-12. století a později doplňovaly historické prameny.
Podle Kristiánovy legendy se Václav dostal do střetu s kouřimským knížetem, což svědčí o vazbách mezi Václavovou vládou a širším slovanským prostředím. V zahraniční politice byl pro Václava významný vztah k východofranské říši, zvláště v kontextu dřívějších vazeb na Bavorsko. Daňové povinnosti a politické dohody s císařskou říší ilustrují složitou dynamiku mezi českým státem a Říší v 9. a 10. století. Václavovo soustopečné postavení a jednání vedly k udržení stability českého knížectví tváří v tvář Maďarským nájezdům a širším tlakom sousedů.
Věrohodná data o datu úmrtí Václava zůstávají předmětem debat historiků; nejčastěji se uvádí rok 935, ačkoli některé prameny zmiňují 929. Zavražděn byl během konfliktu s bratrem Boleslavem na Staré Boleslavi; vražda byla prokázána v různých verzích legend, které popisují ve stejném základu motivy moci a rodinné rivality. Po smrti Václavovo tělo bylo uloženo na Pražský hrad a později v katedrále sv. Víta, Václav a Vojtěch, vznikly translace ostatků, které posílily kult svatého Václava a jeho status jako svěce a patrona českého státního nacionalismu.
Krátce po smrti Václava se jeho život setkal se zvýšenou úctou a šířením legend; první legendy o jeho mnichovství a politickém vládnutí vznikly již v 10. století a postupně se rozšířily do Ruska a dalších oblastí. Když byla v roce 1929 slavena svatováclavská milénia, byl otevřen chrám svatého Víta, Václava a Vojtěcha a jeho kult získal zvláštní symboliku v době první republiky. Svatý Václav je dodnes hlavním patronem českého národa a symbolem české státnosti, ztělesněním ctností jako zbožnost, spravedlnost a ochrana slabších. Jeho kult a tradiční vyobrazení jako kníže-ctnostný vládce odrážejí komplexní propojení politických a křesťanských ideálů v rané české společnosti.
- Rodové a dynastické pozadí Přemyslovců.
- Výchova Ludmilou a formování vlády.
- Rotunda svatého Víta a důraz na křesťanskou státnost.
- Legendy o smrti a následný kult světcem.
- Role ve vycentrování české identity v 10. století.
Podobně jako v legendách je Václav chápán jako symbol zhmotnělý v ikonografii: atributy knížecí koruny, kopí s praporem, černá plamenná orlice a štít s ozdobami. Svou náklonnost k šíření křesťanství prokázal stavbou kostelů, péčí o chudé a vězně, a také díky reformním aktivitám, které posílily postavení církve v rámci Přemyslovského knížectví. Tyto motivy se staly součástí stalého obrazu Václava jako mučedníka a patrona národa, který se stal symbolem jednoty a státní suverenity.
