V knize Josefa Prokeše, vyhledávaného kněze, duchovního doprovázejícího, skauta a horolezce, najdeme také jeho svatební kázání: Milá Lucie, milý Matěji. Máme velmi zajímavého papeže, který dokáže teologické myšlenky uvádět skvěle do každodenní reality. Chtěl bych vám představit čtyři jeho základní zásady, kterými se ve svém životě a službě řídí.
1) Celek je víc než část a také více než pouhý součet jeho částí
První zní zhruba takto: Celek je víc než část a také více než pouhý součet jeho částí (EG, 234-237). Vaše manželství je více než jeden nebo druhý z vás, ale je také více než váš prostý součet, tedy více nežli dva. Neplatí tady prostá matematika, že jedna plus jedna jsou dvě. Je to více nežli dvě. Nedávno mi jeden ženatý muž říkal: Víš, já bych bez své ženy nikdy nebyl tím, kým teď jsem. V manželství mám možnost poporůst a rozvinout sám sebe tak, jak bych to sám nikdy nedokázal. Mohu díky své ženě sám sebe přesáhnout, překročit. Proto je manželství více než jen dva. A to neplatí jen v tom, když přijmete děti, ale vůbec ve všem.
2) Čas je důležitější než prostor
Vztáhněme podobenství o staviteli, který staví na skále, i na případ manželství. Nejde o to, že spolu uděláte na baráku dvakrát tolik práce. Je to spíše tak, jako byste si vzájemně vyměňovali kameny, které každý z vás do té stavby přinesl. Druhá myšlenka říká, že čas je důležitější než prostor (EG, 222-225). Dát prioritu prostoru znamená všechno kontrolovat, obsadit, mít nad tím nadvládu. Je to jako ve staré válce. Dobyl jsem území druhého tím, že jsem obsadil daný prostor. Pokud takto budu rozumět manželství, je to docela tragédie, a hned od začátku. Bude to pouhý stav. Bez dynamiky. Naopak dát prioritu času znamená mít odvahu brát manželství jako něco, co se v čase vyvíjí, jako cestu, jako proces. Jak říká svatý Pavel, když mluví o lásce: Teď vám ukážu ještě vzácnější cestu. Znamená to mít odvahu nemít všechno pod kontrolou, brát výzvy, které se mi staví do cesty, měnit se, vyvíjet se, neustrnout. A to je těžké, ale velmi krásné.
3) realita je důležitější než idea
Třetí zásada říká, že realita je důležitější než idea (EG, 231-233). Podobně i vaše manželství prostě je. Je reálné, a to je důležité. Vy je pomaličku usměrňujete, utváříte, pomalu přispíváte k tomu, aby dozrávalo třeba podle ideálů, které máte v sobě. Ale začínáte od reálného Matěje a reálné Lucie. To je to nejdůležitější. Láska pracuje s realitou takovou, jaká je.
4) Jednota má převahu před konfliktem
A poslední zásada říká, že jednota má převahu před konfliktem (EG, 226-230). Uslyšíme to hned po slibu: co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje. Tím se nemyslí, že je mi všechno jedno, že se nemohu nikdy pohádat, že upadnu raději do laxnosti a lhostejnosti, jen aby nebyly problémy. Na druhou stranu nesmím v konfliktu zůstat uvězněn. Nesmím v boji za pravdu rozbít jednotu, protože ta je prostě víc než konflikt, který právě řešíme. Konflikt musím přijmout jako realitu svého soužití s druhými a musím v síle jednoty a konkrétně Ducha jednoty hledat třetí cestu dál, aby se konflikt mohl stát podporou jednoty.
Praktické shrnutí pro mladé manžele
Milá Lucie a milý Matěji, rozhodně vám toto nedávám jako nějakou teorii šťastného manželství. Spíše jako své osobní vyznání. Protože vás mám rád. A i ve svém životě to prožívám a snažím se jít dál. V síle Pána. Josef Prokeš: Pán se stará.
Slavení této svátosti se může v jednotlivých případech poněkud lišit, mohou být použity například trochu jiné modlitby. Následující řádky slouží spíše jako pomůcka pro pochopení jednotlivých prvků slavení, než příprava na konkrétní bohoslužbu. Na každé slavení svátostí je třeba se připravit. Vzdálená příprava na svatbu probíhá samozřejmě již v rodině a zejména potom při chození a plánování společného života.
Struktura obřadu a klíčové prvky
Koná se průvod k oltáři, napřed jdou ministranti, za nimi kněz, potom ženich a nevěsta, které podle místních zvyklostí doprovázejí aspoň rodiče a dva svědkové. Bývá zvykem, že ženicha, který jde hned za knězem a ministranty, vede jeho matka, zatímco nevěstu, která do kostela vchází jako poslední, vede její otec. Otec pak nevěstu před oltářem doslova předá ženichovi do rukou. Tímto gestem byla ve starověku svatba uzavřena. Kněz přistoupí k oltáři, pozdraví jej hlubokou úklonou a políbí jej. Potom jde k sedadlu. Všichni udělají znamení kříže a kněz pozdraví přítomné některou z formulí z Římského misálu.
V bohoslužbě slova se mohou vzít tři čtení, první z Vetšeho či Apoštolů (v období velikonoc z knihy Zjevení). Po evangeliu kněz poukáže v homilii na tajemství a milost křesťanského manželství, na důstojnost manželské lásky, svátostnou milost a povinnosti manželů. Po úvodu se vynechává úkon kajícnosti. Svatba není obyčejnou párty, ale slavením liturgie, které nás posouvá na cestě naší víry. A protože víra pochází ze slyšení, je důležitou součástí svatebního obřadu čtení z Bible.
Po homilii se všichni přítomní postaví. N. a N., rozhodli jste se uzavřít manželství. Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Chcete založit rodinu. Na otázky snoubenci odpovídají: přede církví a před Bohem. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve je jádrem svatby. Přijetí slibu má podobu požehnání, protože to, o co manželé usilují, přesahuje jejich síly. V závěru modlitby církev vyzývá k požehnání prstenů a novomanželů.“
Svatební obřad. 11.12.2021
Prsteny symbolizují věrnost, kterou každý z manželů nosí jako znamení své oddanosti. Pokud jeden z novomanželů není pokřtěn, je vhodné, aby svatba proběhla bez mše a po ní následoval Otčenáš a modlitba za manžele. Pokud svatba proběhne v mši, novomanželé mohou komunikovat i eucharistii. Požehnání, které uzavírá každou bohoslužbu, nabývá zvláštní význam na svatbě: Bůh žehná dvojici a vytváří z ní jednotu, která má vydržet až do smrti. Knot svatby - slib, prsteny a modlitba - spolu vytvářejí plnohodnotný křesťanský rituál, který má působit jako svědectví pro věřící i pro nevěřící.
V katolické i evangelické tradici se v průběhu věků vyvíjela podoba svatebních obřadů. Dnes lze propojovat starodávné rituály s moderní praxí, vždy s důrazem na biblické a teologické jádro svatby jako společenství muže a ženy před Bohem a církví. Podávání rukou, sliby a požehnání tvoří jádro obřadu a potvrzení nového svazku, který má být prožíván s odpovědností a láskou.
Na závěr citujeme slova, která se často objevují při kázáních: “Používáme cookies, abychom Vám umožnili pohodlné prohlížení webu…” - to jsou jen poznámky k textu; samotná podstata svatby zůstává v tom, že „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“