V těchto poznámkách se zabýváme přehledem latinských textů a liturgických formulářů spojených se svatebním obřadem, zejména se zvláštním zřetelem na termín sine solemnitate a souvisejícími rituály, které bývaly zaznamenávány v matrikách. Texty popisují, jak se svatba konala v rámci liturgie, jaké modlitby a čtení se obvykle užívaly a jaké rozdíly existovaly mezi jednotlivými typy mší.
Co znamená sine solemnitate a jak se projevuje v praxi
Prosím neví někdo, co znamená "sine solemnitate" zapsané v poznámkách u svatby v matrice z roku 1687. Já jsem našel ve svém latinském slovníku sine=bez (sollemnitas, atis f. = slavnost, sláva). Že by to znamenalo bez obřadu? Je-li tam naspáno sine solemnitate, jak píšete, mohlo by to být totéž jako sine sollemnitate a to skutečně znamená bez slavnosti; jak vypadají takové poznámky u svatby z roku 1687? Mají nějakou zvláštní kolonku?
Latinské slovo "sollemnis" má více významů, v tomto církevním významu se jedná o "slavnost", "oběť" resp. "obětování", což je ústředním motivem katolické mše svaté. Svatba se v kostele odehrává obvykle během mše svaté, poznámka "sine solemnitate" znamená, že byla udělena svátost manželství, ale nikoliv během mše / slavnosti. To je asi na mě …
Možná že to sloužilo pro vykazování příjmů za obřady (asi to byla levnější svatba než normální). Před rokem 1960 se tato mše svatá nazývala missa cantata sine ministris. Od missy solemnis se liší tím, že při ní není přítomen jáhen a podjáhen, a tak jejich úkoly přebírá sám kněz. Důvod některých ceremonií pak není tak úplně zřejmý. Kněz se například otáčí vždy pravou stranou, neboť při misse solemnis se k jáhnovi, který od něj stojí napravo, nesmí otáčet zády.
Jak se obřady typicky liší podle liturgie
Před rokem 1960 se mše svatá nazývala missa cantata sine ministris, tedy “zpívaná mše bez ministrantů”. Od missa solemnis se liší v tom, že chybí jáhen a podjáhen; jejich úkoly přebírá samotný kněz. Z popisu plyne, že některé ceremoniály nejsou zřejmé z historických záznamů: například proč se kněz při určité části obrací jen na jednu stranu. Proto je pravděpodobné, že šlo o jednodušší typ mše, která mohla být preferována v některých kostelích či při určitém pořádu obřadu.
Na téměř všech místech bývalo, že průvod k oltáři doprovází ministranti, následně kněz, ženich a nevěsta, a podle místních zvyků rodiče a svědkové. Ženich bývá veden matkou, nevěsta otcem; otec nevěstu doslova předá ženichovi do rukou. Tímto gestem byla ve starověku svatba uzavřena. Následuje čtení z Písma svatého a případně žalmový zpěv po druhém čtení. Po evangeliu kněz pronáší homilii.
Slovo a sliby: jádro svatby
Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve je jádrem svatby. Formou a materií svátosti manželství je podání rukou a slib, kdy každý ze snoubenců nejprve říká: "Odevzdávám se ti". Kněz je pijímá jménem církve a vyjadřuje požehnání nad prsteny: "Bohu díky". Přijetí slibu má podobu požehnání, protože to, o co manželé usilují, přesahuje jejich síly. Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve končí zvoláním "Bohu díky".
Prsteny byly původně součástí zásnub jako dárek, jenž byl zárukou budoucí svatby. Požehnání prstenů probíhá během mše a jejich znamením je věrnost a láska. Předání prstýnku ženě bylo původně součástí obřadu zásnub jako dárek.
Modlitby a kompletace liturgie
Podání rukou a sliby jsou završeny přímluvami, v nichž se modlí za novomanžele, za rodiny, za církev i za trpící. Pokud se slaví svatební obřad beze mše svaté, kněz vyzve všechny přítomné ke společné modlitbě Otče náš a po krátkém mlčení následuje modlitba za manžele a za jejich rodiny.
Úsek modliteb zahrnuje Confiteor Deo omnipotenti a následné Gloria, pak vyznání víry (Credo) - to vše demonstruje slavnostní charakter obřadu a důraz na duchovní dimenzi manželství. V závěru obřadu se modlí za budoucí rodinu a její požehnání, za děti a za dlouhý a harmonický život manželů.
Svatba jako liturgie, ne pouze oslava
Svatba není obyčejnou párty, ale slavením liturgie, která posouvá věřící na cestě víry. Podle apoštola Pavla víra pochází ze slyšení, a proto čtení z Bible hraje klíčovou roli ve svatebním obřadu. Kněz žehná prstenům a vzývá Boží milost, aby manželé žili ve svornosti a vzájemné lásce až do smrti.
Stručný obraz typické svatební liturgie
Konání průvodu k oltáři s ministranty, knězem, ženachem a nevěstou; následné čtení z Písma, homilie, vyznání víry a modlitby; slovní výměna slibu "Odevzdávám se ti" a přijetí slibu; slavnostní žehnání prstenů; modlitby za novomanžele a za rodiny; závěrečná duchovní požehnání a modlitba Otče náš; závěrečné proslovy a vypísknutí mši.
Větší obraz svatební liturgie doplňují i specifické modlitby a římsko-katolické texty, které bývají ve svatebních protokolech uváděny buď v latině nebo v národním jazyce. Z obsahu vyplývá, že i menší rozdíly v liturgii mohou být výsledkem místních zvyklostí a zvoleného typu mše, což respektuje tradiční rozlišování mezi missa cantata sine ministris a missa solemnis.
- Průvod k oltáři a identifikace aktérů obřadu (ministranti, kněz, ženich, nevěsta, rodiče, svědkové).
- Čtení z Písma, případně žalmy a evangeliu; homilie.
- Vyznání slibu, předání rukou a přijetí slibu v přítomnosti kněze a církve.
- Žehnání prstenů a jejich předání.
- Přímluvy a modlitby za novomanžele, rodiny, církev a svět.
- Společná modlitba Otče náš a případná závěrečná modlitba za prosperitu rodiny.
Všechny uvedené prvky dohromady ukazují, že svatební obřad je důrazně liturgický akt, který spojuje světskou slavnost s hlubokým teologickým významem manželství jako svátosti a Boží milosti.
