Společně s Ježíšem jsme v průběhu postního období mířili hloub a hloub. Průvodce nám při tom dělal evangelista Matouš. Pročetli jsme postupně celý pašijový příběh. Na počátku konce stála nechuť a nesouhlas vůdců tehdejšího židovského lidu vůči Ježíšovi. Odmítli respektovat autoritu jeho kázání a vyučování. Jejich nesouhlas později přerostl ve zlobu a vražednou nenávist. Z nich pak vzešel úkladný plán na odstranění toho nepohodlného léčitele, proroka a kazatele v jedné osobě. Jidášovi bylo proto zaplaceno za noční zradu, aby k Ježíšovi přivedl chrámovou stráž ve chvíli, kdy nebude obklopen srocením lidu. Zdařilo se.
Po zatčení v přítmí osamělé Getsemanské zahrady byl Ježíš vyslýchán, křivě obviněn a nespravedlivě odsouzen. Nejprve svými vlastními, potom římskými okupanty. Nejmocnější muž tehdejší Judeje, římský prokurátor Pilát, se nedokázal postavit tlaku zmanipulovaného davu, ačkoli dobře věděl, že ten muž se ničím zlým neprovinil. Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu. Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“
Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování. Ukřižování bylo tehdy zcela běžným trestem pro lupiče, zloděje, vrahy či povstalce. Začínalo mučením. Vojáci z příslušného oddílu dostali volnou ruku. Odsouzenec už byl vlastně mrtvý, tak proč se nad ním nevyřádit, že? A tihle vojáci byli zkušenými popravčími, uměli přesně odhalit slabé místo každého jednotlivce i přečíst kontext situace. Tak proč si s odsouzencem nezahrát parodické královské divadýlko?
Tím přece zesměšní najednou jeho tichý, přece však zřetelný nárok na to být vůdcem lidu, i samotný židovský lid trpící pod římskou okupací. Takže ještě před tím, než popraví Ježíšovo tělo, popraví všechnu jeho důstojnost. A ještě něco důmyslného přijde na řadu: každý takto odsouzený si měl příčné břevno svého kříže odnést pokud možno sám. I to bylo součástí jeho trestu. Pro Ježíše bylo ovšem břevno v danou chvíli již příliš těžkým břemenem. Dřívější bičování a jiné mučení ho už příliš oslabilo.
Šimon z Kyrény, muž, který tudy právě náhodou procházel, byl římskými vojáky přinucen mu pomoci. Je pod důstojnost vojáků, aby mu pomáhali sami. Je velmi pravděpodobné, že se tento Šimon stal později jedním z členů prvokřesťanských sborů, jak tomu napovídá zmínka evangelisty Marka. Jiný Šimon, Šimon Petr, nejbližší Ježíšův učedník, selhal. Nedokázal následovat a nést Ježíšův kříž. Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená ‚Lebka‘, dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít. Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; pak tam stáli a střežili ho.
Dějištěm posledního zápasu Ježíšova života se stane pahorek jménem Lebka. Dokonce i již zmínění krutí římští vojáci si nakonec dobře uvědomovali, jak obrovská muka s sebou pomalá smrt na kříži přinášela. A protože svůj sadismus a opovržení již projevili dostatečně, nyní mohou odsouzení nabídnout opojné víno smíchané s hořkými bylinami. Podle římského zvyku býval odsouzencův zločin napsán na tabulce, kterou pověsili s ním. Ortel smrti měl mít na lidi odstrašující účinek: „Vzbouřenec“. „Uprchlý otrok“.
Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou, a říkali: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej znovu postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Matouš se vyhýbá jakémukoli podrobnějšímu popisu Ježíšových fyzických muk na kříži. To je velmi překvapivé. Z dobových pramenů dobře víme, že ukřižování bylo mimořádně bolestivým způsobem popravy. Naopak velmi výrazně je v Matoušově líčení zdůrazněn motiv výsměchu a pohrdání.
Paradoxní je přitom to, že ve svém ironickém výsměchu mají vlastně pravdu - ovšem jinak, než si myslí: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže“. Je to podobné jako s cedulkou, kterou nad Ježíše pověsili římští vojáci. Mají vlastně pravdu, Ježíš skutečně nemůže zachránit sám sebe. Ne ovšem proto, že by k tomu neměl možnosti. Měl tisíc možností. Stačilo např. jen, protože věděl, co se proti němu chystá, kdyby se na dva dny či týden uklidil někam mimo Jeruzalém. Srov. On ovšem nemůže, protože sleduje jiný cíl. Chce zůstat Bohu věrný až do konce své lidské cesty, navzdory odporu. Sleduje vznešený cíl, totiž spásu všech lidí a celého světa.
Nejsou to tak v posledu hřeby a stráž, kteří Ježíše drží na kříži. Je to Boží láska, kterou přišel lidem projevit. Je to vlastně „poslední pokušení“. Jeho Bůh, Otec Ježíše i všech lidí, totiž není apatický, nesolidární, povzneseně distancovaný od světa lidí. Naopak, stojí na straně svého stvoření. A dříve, než svým soudem očistí svět od hříchu a zla, chce otřást svým stvořením a přivést ho k pokání a víře. V oběti svého Syna nám poskytuje neodolatelnou pobídku a šanci na nový začátek.
V Ježíši Kristu sestoupil do našich trápení, do našich bolestí, do našich vin, do naší smrti! Bůh s námi je, nám blízko je! K této vášnivé lásce svého Boha Otce se Ježíš přidává na cestě své oběti a neopustí ji ani tváří v tvář kříži. V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lama sabachtani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘
Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ano, Ježíš stále kráčí cestou, kterou si před Boží tváří sám zvolil. A Bůh Otec ho za to miluje ještě více, je-li to možné. Ta cesta ovšem oba bolí více a více. Dokonce i vědomí blízkosti Boha Otce, které Ježíše provázelo po celý život, se vytrácí. Svět se zatmí. Doslova i symbolicky.
Z Ježíšových úst zazní zoufalé: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Tak volá člověk za soumraku své duše, v hodinách Božího zatmění. Tak volá i Ježíš. Nezůstane ušetřen ničeho lidského. Ani zkušenosti pocitu Boží vzdálenosti a cizoty. Přece však až do konce volá. Přese všechno alespoň drápkem své duše na Bohu stále visí. Dalším pokladem velkopátečního zvěstování je skutečnost, že Ježíš zůstal na chvíli sám, abychom my věděli, že sami nikdy nezůstaneme.
Ať nám naše pocity říkají cokoli, Ježíš prošel údolím samoty, aby nám prošlapal cestu. Od chvíle, kdy on zůstal sám, před Bohem nezůstane sám nikdo, kdo bude volat o pomoc a smilování. Ježíšův kříž nám přináší rovněž jistotu. Jde o nezrušitelnou pečeť Boží věrnosti a lásky. „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele“, řekne Bible na jiném místě (Jan 15,13).
A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. To poslední, co je dnes potřeba zdůraznit, nám ozřejmí podivuhodná událost při Ježíšově posledním vydechnutí.
Chrámová opona se trhá napůl. Opona ohraničovala v chrámu svatyni svatých, tedy místo, kde podle židovské tradice sídlí zde na zemi Bůh. Když Ježíš vypustí duši, symbolické Boží sídlo zde na zemi se otevírá. Nikdo z lidí nemůže k Bohu jen tak sám za sebe. Bůh je svatý, čistý, neposkvrněný. Sami bychom na to nestačili. Proto mohl do oné svatyně vstoupit jen jednou za rok velekněz, a to ještě po mnoha obřadech očišťování a smiřování. Opona tak byla výrazem, že ani vyvolený izraelský národ nemá ještě plného, volného přístupu k Bohu. Žádný člověk by nemohl snést plnou Hospodinovu přítomnost. Proto tam ta opona visela. V okamžiku Ježíšovy smrti se ovšem trhá. Jeho úděl, a nakonec i jeho smrt se tak stávají obětí, která je dána za hřích Izraele i všeho lidu jednou provždy. On žil i umřel „za nás“.
Prošlapal nám cestu k Bohu. Cestu do Božího království, kam bychom sami nikdy nemohli dojít. A nejen to. Matouš má dokonce věrohodné zprávy, že v Jeruzalémě se onen den objevilo několik dávných židovských světců. Celý svět dávných proroctví a dávných Božích svědků se schází kolem Ježíšova kříže. To, co bylo Zákonem a Proroky napovězeno, je nyní vysloveno naplno: tento člověk byl opravdu Božím Synem. Klíčovým zjevovatelem a ukazatelem na cestě k Bohu. Největší a poslední obětí za lidskou vinu a hřích. A přináší nejen odpuštění a obětavé milosrdenství vedoucí k úžasu a pokání. Přináší i naději a moc vzkříšení.
National Geographic 19. 4. 2025 clock 10 minut Co archeologové vědí - a nevědí - o pravdě velikonočního příběhu, od místa, kde se nacházejí „lebky“, až po starověké židovské pohřební rituály. Ježíšova smrt a vzkříšení představuje nejznámější příběh o překonání nepřízně osudu v dějinách. Řemeslník z Galileje s nízkým postavením se postavil tehdejším autoritám, a nakonec zemřel brutální a děsivou smrtí. Ale jen o několik dní později byl podle Bible ospravedlněn a vstal z mrtvých.
Po stopách JežíšeKřesťanští poutníci se po staletí vydávali po Ježíšově cestě Via Dolorosa, neboli „Bolestné cestě“, což je 600 metrů dlouhá trasa, kterou podle tradice Ježíš prošel od svého odsouzení až po smrt. Přestože se Ježíš musel na Kalvárii nějak dostat, poutníci nekráčejí v jeho skutečných stopách. V Bibli je Ježíš odsouzen k smrti v „pretoriu“, což je latinský výraz pro generálský stan ve vojenském táboře. Moderní historici označují Herodův palác za nejpravděpodobnější místo tohoto pretoria, a tedy i místo, odkud byl Ježíš odveden na smrt. Základové zdi paláce byly objeveny v roce 2001 v opuštěné budově vedle Muzea Davidovy věže v Jeruzalémě. Naproti tomu Via Dolorosa začíná v pevnosti Antonia ve zcela jiné části města.
Z paláce a Pilátova pretoria údajně Ježíš putoval na Golgotu - „místo lebky“ - k ukřižování. Pokud byl schopen chůze, pak je pravděpodobné, že Ježíš, stejně jako jiní starověcí zločinci, musel táhnout břevno kříže, které bylo použito při jeho popravě. Nemohl však nést celý kříž, jak by se mohlo zdát ze středověkého umění. Byl prostě příliš těžký. Celý kříž pravděpodobně vážil asi 136 kg (300 liber), zatímco břevno by mělo přibližně 34-41 kg (75-90 liber).
Bylo toto místo místem ukřižování? Poslední zastávkou na Via Dolorosa je kostel Božího hrobu, který se nachází v jeruzalémském Starém městě a je postaven na tradičním místě ukřižování. Většina obětí ukřižování byla ke křížům připoutána provazem, nikoli hřeby, což je detail, který zpochybňoval přesnost evangelijního příběhu. V roce 1968 však archeolog Vassilos Tzaferis vykopal několik hrobů v severovýchodní části Jeruzaléma a objevil pozůstatky ukřižovaného muže z prvního století, který měl v kotníku stále zaražený hřeb.
Další odkazy: Druhý příklad z okolí Benátek, zveřejněný v roce 2019, nabízí náš jediný další dochovaný archeologický důkaz ukřižování v praxi. Zatímco o ukřižování máme četné literární zprávy, zejména o hromadné popravě Spartakových stoupenců v roce 71 př. n. l., toto jsou naše jediné dva archeologické důkazy ukřižování. Přibíjení je neobvyklé, ale nemá obdoby.
Křesťané také věří, že v kostele Božího hrobu se nachází Ježíšův hrob. Představa, že Ježíš byl pohřben v blízkosti místa svého ukřižování, pochází z Bible. Janovo evangelium uvádí, že „na místě, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada“ a že Ježíš byl pohřben do nového hrobu právě tam, protože byl poblíž. Navštivte dnes kostel Božího hrobu a můžete si prohlédnout konkrétní místa spojená s místem ukřižování, místem, kde byl Ježíš uložen a připraven k pohřbu, a jeho hrobem.
Pro protestantské biblické archeology 19. století však byla identifikace chrámu Božího hrobu jako místa Ježíšovy popravy méně jistá. Kostel nechal postavit císař Konstantin ve čtvrtém století, tedy asi tři sta let po těchto událostech. Pro jeho autentizaci je rozhodující, zda se během Ježíšova života nacházel uvnitř nebo vně hradeb města. Staří Řekové, Římané a Židé považovali mrtvoly za nečisté a své mrtvé pohřbívali mimo město. Je proto nemyslitelné, že by byl Ježíš popraven uvnitř městských hradeb.
Zatímco v Ježíšově době se místo dnešního kostela nacházelo mimo Jeruzalém, rozšiřování města v následujících staletích vedlo k tomu, že kostel Božího hrobu se ocitl uvnitř městských hradeb. Biblický archeolog a křesťanský válečný hrdina Charles Gordon identifikoval jako místo ukřižování kopec vzdálený asi 1,6 km severně od kostela. Jako místo pohřbu pak byla identifikována nedaleká hrobka, známá jako Zahradní hroba. Dodnes na tomto místě slaví Velikonoce tisíce evangelických křesťanů.
Není však možné, aby zahradní hrobnka byla Ježíšovým hrobem. Evangelia naznačují, že Ježíš byl uložen do nově postavené hrobky zhotovené pro Josefa z Arimatie. V roce 1986 archeolog Gabriel Barkay prokázal, že údajná zahradní hrobka pochází z doby železné, tedy o stovky let dříve. Jak říká Andrew Henry, žádný kritický badatel si dnes nemyslí, že zahradní hrobka je autentickým místem Ježíšova ukřižování a pohřbu.
Hledání prázdného hrobu. Evangelia uvádějí, že Ježíšův stoupenec Josef z Arimatie si vyžádal tělo a pohřbil do nové hrobky. Archeoložka Jodi Magnessová dospěla k závěru, že tato verze událostí „dobře odpovídá archeologickým důkazům a židovskému právu“. Tradice tvrdí, že Ježíšův hrob se nacházel poblíž Kalvárie. Většina badatelů má ale na stole stejně silný nárok na kostel Božího hrobu jako na Golgotu.
Jaké jsou důkazy o vzkříšení? Podle Bible byl Ježíš vzkříšen tři dny po své smrti a pohřbu. Evangelia se shodují v tom, že hrob byl prázdný, a vyprávějí o nadpřirozených zjeveních andělů a samotného vzkříšeného Ježíše. Jako příběh je vzkříšení v 1. století méně neuvěřitelné než v současnosti. Příběhy o umírajících a vstávajících bozích byly ve starověku známé a mnoho lidí věřilo, že mrtví se opět spojují s živými.
Ale co se vlastně stalo? Archeologové v roce 2016 krátce otevřeli Ježíšův hrob v edikule a zjistili, že je prázdný. Někteří kritici tvrdili, že tělo bylo ukradeno, jiní že učedníci viděli jen halucinace. Jediné, co lze s jistotou říci, je, že křesťané v vzkříšení od samého počátku věřili.
tags: #ukrizovani #jezise #krista #rimane