Tak jako jiné kulturní jazyky, především z okruhu řeckolatinské vzdělanosti, využívá i čeština dvojí podoby písmen své abecedy - t. zv. písmen malých a velkých - k vyznačování některých významových rozdlů, které se v mluveném jazyce zpravidla vyjadřují prostředky „hudebními“, do psaného jazyka jinak nepřeveditelnými, anebo se vůbec pomíjejí.
Nehledíme-li k zcela osobitému využití dvojí podoby písmen v t. zv. značkách (viz o nich dále na s. 144n.), je rozdílu malých a velkých písmen využito jen na počátku slov, t. j. v prvém jejich písmeni.
Ve shodě s pravopisnými soustavami většiny novodobých kulturních jazyků slouží i v českém pravopise rozdíl mezi malým a velkým počátečním písmenem tradičně trojímu účelu: na pozadí základního způsobu psaní počátku slova písmenem malým označují velká písmena v tomto postavení 1. počátek větného celku, 2. individuální charakter pojmenování v t. zv. vlastních jménech a názvech a 3. užití obecného pojmenování se společenskou nebo náboženskou úctou.
V tomto příspěvku chceme s hlediska nových Pravidel českého pravopisu věnovat svou pozornost jen těm případům, kdy velké písmeno je záležitostí pojmenování (tedy případům uvedeným pod 2 a 3).
Případy, kdy velké písmeno je prostředkem členění jazykového projevu na větné celky (pod 1), necháme zatím stranou a probereme je v některém z příštích čísel spolu se znaménky rozdělovacími, s nimiž velmi těsně souvisí.
Ve shodě s dosavadními Pravidly vyžadují i nová Pravidla psaní velkého počátečního písmene z důvodů společenské úcty i u titulů povahy historické a u zájmen s nimi spojených (jako Excelence, Vaše Magnificence, Jeho Milost, Mistr).
Nová Pravidla ponechávají rovněž možnost psát velké počáteční písmeno u obecných jmen z oblasti náboženské jako projev náboženské úcty; na př. Bůh, Pán Bůh (vedle Pánbůh), Hospodin, Spasitel, Syn boží, Duch svatý, Matka boží, Prorok, Otcové (církevní) a pod.
Doplňují však toto pravidlo výslovným uvedením jeho omezení: tam, kde nejde o vyjádření náboženské úcty, píší se tato slova s písmenem malým.
Pravidla dále rozebírají pravidla o psaní velkých písmen u jmen vlastních a u názvů, které mají úlohu jmen vlastních.
Právě nejistota v otázce velkého či malého písmene při psaní víceslovných názvů, zejména různých nových institucí společenských, kdy stará Pravidla nepodávala a nemohla ani namnoze podat potřebné poučení, působila i kulturním pracovníkům.
Tyto opětovné stesky vedly zpracovatele nových Pravidel jednak k tomu, zahrnout do pravopisných výkladů pokud možná všechny nejrůznější typy takových názvů, jednak k tomu, podat pokud možno přístupný obecný výklad jazykové i pravopisné problematiky vlastních a obecných jmen a názvů, tak aby uživatel pochopil podstatu a smysl rozlišování obou těchto oblastí jazykových pojmenování a jeho společenskou potřebu.
Proto nová Pravidla předesílají výkladům o jednotlivých důležitých věcných skupinách, v nichž se uplatňuje rozlišení mezi pojmenováním obecním a zvláštním, poučení o obecných záhadách, jimiž se řídíme při rozlišování pojmenování obecného a vlastního.
Rozlišování jmen obecných a jmen vlastních v přesném smyslu slova, jemuž slouží pravopisný rozdíl mezi malým a velkým písmenem, nepůsobí vážnějších nesnází.
Známý Leninův výrok, že každé slovo již zobecňuje, platí v plném smyslu pro onu masu slov, která tvoří vlastní slovní zásobu toho či onoho jazyka a která nazýváme slovy obecnými.
A platí nadto i pro taková pojmenování věcí v nejširším smyslu, která se skládají z více než jednoho slova, jako např. osmiletá střední škola.
Obecná pojmenování znamenají obecně vždy třídu věcí, druh a jen v určité situaci mohou označovat určitou jednotlivou věc; taková prakticky jedinečná jména jsou právě t. zv. jména vlastní.
Na rozdíl od jmen obecných nemají vlastní jména význam, nic neznamenají, nýbrž jen označují určitého jedince či určitou jednotlivou věc.
Ale i vlastní jména nejsou v pravém slova smyslu jedinečná, vlastní jen jediné bytosti nebo věci, nebýt jinak by počet vlastních jmen překročil únosně počet obecných slov.
To však není podstatnou závadou, rozhodující je, že prakticky, v určité oblasti, si tato jména podržují svou jedinečnost; tak na př. děti jedné rodiny jednoznačně rozlišuje jedno od druhého jméno křestní, v širším kolektivu plní tuto úlohu příjmení.
Na rozdíl od vlastních jmen existují i vlastní názvy, pojmenování víceslovná, která slouží jako stálé označení určité jednotky druhu a zároveň i název druhu; velké písmeno v prvním slově názvu vyjadřuje jejich vlastní povahu.
Podobně Národní divadlo v Praze je skutečné divadlo, a to divadlo, které vybudoval český národ sobě; jsou ovšem i jiná taková divadla vybudovaná z prostředků národa, ale jen toto jediné se Národní divadlo také opravdu jmenuje, má tento název jako oficiální, což je právě vyznačeno velkým počátečním písmenem v prvním slově názvu.
Na rozdíl od vlastních jmen v přesném smyslu slova podržují si tedy vlastní názvy vždy i jistou popisnost, vyplývající z toho, že obecná platnost pojmenování není ani v této jeho funkci vlastního jména nikdy zcela zrušena.
A ještě třetí případ: Pojmenování Společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí je tedy oficiální jedinečný název jedinečné organisace, a zároveň i název druhu, k němuž tato společnost patří; popisuje její povahu a náplň.
Z toho, co bylo o zvláštní obojaké povaze t. zv. názvů vlastních řečeno, vyplývá, že s hlediska jazykově theoretického je zásadně možno užít každého takového názvu v individuální platnosti dvojím způsobem: buď jako název t. zv. vlastního, anebo jako název v plném slova smyslu obecného.
Rozdíl je pak jen v tom: Jedenkrát zdůrazňujeme obecné a druhové rysy označované jednotliviny, které má tato jednotlivina společné s jinými jednotlivinami téhož druhu; že v daném případě není míněn druh, nýbrž zcela určitý jeho zástupce, to zůstává záležitostí celé situace projevu.
V druhém případě se snažíme postihnout individuální charakter označované skutečnosti přímo, při tom zároveň zařazujeme takto postiženou jednotlivinu k jejímu druhu.
Lze tedy psát stejně dobře na př. o československé republice jako o Československé republice; o vysoké škole zemědělské jako o Vysoké škole zemědělské.
Tato zásadní volnost v pojetí psaní velkého či malého počátečního písmene je do jisté míry omezena druhotnými zřetelemi, zejména u víceslovných názvů.
U názvů osad se projevuje výrazná tendence ke ztrátě popisné povahy: i když druhový význam zůstává, názvy již nepoužívají obecných významů slov.
Názvy jako Písek, Slaný, Újezd už nepoukazují k významu obecných spojení a tváří se jako skutečná vlastní jména, stejně jako víceslovné názvy Nové Město, Staré Město, Dlouhá Ves.
Pro určení polohy osady podle některého zeměpisného objektu označeného vlastním jménem zůstávají názvy s individuální platností, např. Nové Město na Moravě.
Protože hranice mezi vlastními jmény v přesném smyslu a názvy s platností vlastních jmen je značně rozplývavá, jeví se prakticky potřeba probírat obojí typy pojmenování společně.
Pokud jde o psaní velkých písmen v několikaslovných vlastních jménech a vlastních názvech, stanoví Pravidla čtyři jasně odlišené typy.
1. Základním typem několikaslovných názvů v platnosti jmen vlastních je typ utvořený z několika jmen obecných; velké počáteční písmeno se tu píše jen u prvního slova.
2. Vlastní jméno nebo název, které se stanou součástí několikaslovného názvu, podržují v něm své velké písmeno.
3. Jména, která se stanou součástí názvu, ale zároveň označují druhu, mohou mít výjimečně velké písmeno i v dalších slovech, pokud to odpovídá oficiálnímu názvu.
4. U víceslovných názvů orgánů se může používat zkrácený název, pokud to odpovídá zvyklostem a kontextu.
Poznámka: S malým písmenem se píší některé pojmenování výrobků, advent a masopust, a často i běžná označení, která v textu fungují jako obecná jména druhová.
Pravidla dále upozorňují, že názvy ulic, náměstí a dalších míst bývají citlivé na to, zda se jedná o oficiální název či obecné označení, a proto se často liší v psaní podle kontextu.
U vyznamenání a cen se mohou vyskytovat výjimky, kdy se s malým písmenem uvádí například některé prostředky hodnocení a ocenění ve spojení mimo oficiální názvy.
Přehledně lze říci: velká písmena v názvech náboženských, historických titulů a oficiálních jmen organizací zůstávají, ale u obecných pojmenování a běžných označení se často psaná forma přizpůsobuje tomu, zda jde o obecný druh či konkrétní identitu.
V praxi to platí i pro víceslovné názvy, kde je důležité uvážit, zda první slovo vyjadřuje obecný pojem, či je součástí oficiálního jména, a zda je druhotně možné rozlišit mezi obecností a jedinečností.
Tabulka 1 ukazuje, že v prvotisku Dlabačova Nového zákona bylo rozšíření majuskulí velmi malé, a v dalších tiscích stoupalo, ale u některých tisků zůstávalo relativně nízké.
Tabulka 2 uvádí absolutní počty substantiv s malým a velkým písmenem podle jednotlivých tisků a kategorií.
Grafy ukazují, že Melantrichova a Dačická vydání vykazují vyšší podíl majuskulí u proprii a u apelativ, než bývalo u prvotisků.
Celkově lze říci, že tendence k větší frekvenci majusklulí v odborné literatuře a historických titulech byla patrná zejména v pozdějších tradicích kralických a melantichovských knih.
9. třída Český jazyk - Psaní velkých písmen
Na závěr lze konstatovat, že rozdíly mezi tradičními tradicemi Melantrichových a kralických biblí vedly k odlišným pravidlům ve velkých písmench v apelativních a proprii termínech, a že nová pravidla usilují o vyvážený a srozumitelný výklad pro uživatele.