V synagoze bývá Kantor Osoba, která v bohoslužbách vede modlitby - nejčastěji zpívá texty modliteb. Kidušový pohár se používá při kiduši („posvěcení”), což je požehnání pronášené nad vínem nebo hroznovou šťávou, a to před večeří a po ranní bohoslužbě o šabatu a svátcích.
Co je Kiduš a kdo ho vykonává
Kidušové poháry se tradičně vyrábí ze stříbra, ale mohou být i z jiných materiálů. V případě, že by víno nebo hroznová šťáva nebyla k dispozici, lze kiduš pronést nad dvěma bochníky chleba. Ranní kiduš je možné pronést i nad destilátem nebo likérem.
Kipa a jarmulka
Hebrejský výraz kipa a jidiš výraz jarmulka je označení pro tradiční židovskou pokrývku hlavy, která vychází z židovských tradic a náboženství. Její nošení je pokládáno za výraz zbožnosti. Hlavu v tomto smyslu pokrývají i zbožné ženy, většinou však šátkem; v některých liberálních a progresivních komunitách však i jarmulkou.
Kohen: kněz a jeho zvláštní postavení
Kohen Židovský kněz, potomek Áronův, náleží mu privilegium být jako první vyvolán k Tóře. Během poutních svátků a veřejných postních svátků pronáší požehnání, během kterého pozvednou ruce a roztáhnou prsty tak, aby ukazováček a prostředníček byly u sebe a stejně tak malíček a prsteníček.
Žehnající ruce kohenů na náhrobcích (tzv. kohenské dlaně). kněz (hebr. kohen, pl. kohanim) Profesionální vykonavatel veřejného kultu, spojeného ve starověkém Izraeli především s chrámovou bohoslužbou a systémem obětí. Původ k. byl odvozován z kmene Lévi v přímé linii Árona, považovaného za prvního velekněze.
Základy kněžské hierarchie v čele s veleknězem (ha-kohen ha-gadol) se zformovaly již v období Prvního chrámu, především v souvislosti s prosazováním dědičné linie velekněží vedené od Šalomounova velekněze Sádoka. Význam k. vzrostl zvláště po exilu, kdy nebylo obnoveno království a nejvyšší kněžstvo do jisté míry přebíralo některé královské funkce na principu teokracie.
Patrně až v důsledku Jóšijášovy reformy na sklonku předexilní doby, která zrušila mimojeruzalémské svatyně, byli k. rozděleni do 24 skupin či rodů, které se po dvou týdnech střídaly ve službě v jeruzalémském chrámu. Spolu s levity tvořili k. dvě zvláštní společenské vrstvy, jejichž odlišnost od ostatního lidu Izraele byla zdůrazněna zvláštní ordinací, přísnějšími nároky na rituální čistotu a poskytovaným ekonomickým zajištěním.
K. byli podobně jako levité plně povoláni k vykonávání kultických povinností a nedisponovali proto majetkem, který by jim umožňoval obživu. K jejich zajištění sloužil systém dávek k oběti pozdvihování a podíl na levitském desátku. Kněžství (kehuna) bylo dědičné v mužské linii. Do úřadu byli k. uváděni zvláštním instalačním obřadem, v případě velekněží spojeným s pomazáním.
Rituály, čistota a manželství
Prísnější pravidla rituální čistoty se týkala zejm. manželství a kontaktu se zesnulými. K. měli zakázáno oženit se s rozvedenou ženou, prosélytkou, vdovou po obřadu chalica nebo ženou pochybné pověsti. Podobně přísná pravidla vylučovala jejich kontakt s mrtvými, vyjma nejbližších příbuzných (rodičů, dětí, bratrů, neprovdaných sester a manželky).
Základem kněžského rituálního oděvu byly lněné spodky kolem beder, lněné roucho sahající až po kotníky a turban. Oděv velekněze se vedle okázalejší výzdoby svrchního roucha odlišoval zejm. věštebnými tabulkami (urim - tumim), které měl zavěšené na hrudi. Po zániku jeruzalémského chrámu 70 většina ustanovení týkajících se kněží zanikla. V platnosti zůstaly pouze předpisy rituální čistoty a některé liturgické úkony, které k. v synagoze provádí.
Jako první z přítomných je vyvolán ke čtení z Tóry (alija la-Tora) a ve stanovených případech pronáší kněžské požehnání (birkat kohanim). Na náhrobcích k. proto často bývají zobrazeny dvě pozdvižené žehnající ruce s otevřenými dlaněmi.
Jaké role lze v kostele potkat
O lidech, které v kostele potkáte, jsem nenašel lepší charakteristiku než od Maxe Kašparů: „Mluvil jsem také o rozdělení lidu kostelního. Rozděluji lid kostelní na chodiče, plniče, jednoročáky, kůrovce, kolečkáře, občasníky, nečekance a blahoslavený lid věřící.
Chodiči jsou ti, co chodí do kostela. Přijde, stojí, kouká, když je konec, tak zase jde. Nezpívá, nemodlí se, nechodí ke svátostem, on si to tam jde prostě odstát. Plniči plní svou náboženskou povinnost; jednou za rok se vyzpovídá, přijme Nejsvětější svátost oltářní a zase má na rok postaráno. Jednoročáci jsou ti nejzbožnější, kteří umí zazpívat „Narodil se Kristus Pán“ na požádání.
Kůrovci se shromažďují na kůru, ale nejsou aktivní zpěváci. Kolečkáři mají křesťanství na kolečkách - kontakt s církví jen třikrát: při křtu, svatbě a pohřbu. Nečekanci chodí do kostela občas a nečekaně; sami nevědí proč. Blahoslavený lid věřící je další skupinou, kterou Kašparů dodává k výčtu.
Mezi dalšími skupinami jsou špunti a špuntovky - sedí na okraji lavice a teprve po vyzvání je možné si sednout. Dvě další malé skupiny: starostlivé matky, které bývají neodbytné, když zjistí, že jste nový návštěvník, a zapůjčí vám Kancionál; řeknou vám, co bude a kdo je u oltáře. Kromě těchto lidí potkáte v kostele i kněze: faráře, kaplana a jáhna, který bývá ženatý a nosí při mši štolu od levého ramene k pravému boku.
Všechny tyto můžete oslovovat souhrnně: „Otče.“ Nebo dle funkce: „Pane faráři“, „Pane kaplane“. Existují i historické tituly, jako děkanství či arciděkanství. Tam oslovujete kněze: „Pane děkane“, „Otče arciděkane“. Dřevorubci či mikulášská čepice biskup mohou být i zvláštní titul, kde oslovujete: „Pane biskupe“, „Otče biskupe“. V naší zemi máme dvě arcidiecéze, arcibiskupa, a tam patří oslovení: „Pane arcibiskupe.“
Kněžím při bohoslužbách pomáhají tzv. ministranti - malí chlapci, dospělí muži i někdy děvčata. Obvykle jsou oblečeni buď bílo-černě, nebo jen bíle, a někteří připomínají tučňáky. Kostelníků či kostelnice jsou obětaví lidé, kteří tráví v kostele hodně času a mohou vás požádat o odchod v určitých chvílích. Nakonec mezi návštěvníky bývají řeholnice (jeptišky, mnišky) či řeholníci (mniši) - lidé zajímaví, s nimiž stojí za to si popovídat.
Vztah mezi světem židovských a křesťanských služeb
Revue: Při nedo- statku kněží může biskup katechistovi svěřit podíl na pastorační péči o farnost; spolu s tím ustanoví kněze, který bude jeho působení řídit mocí a zmocněními faráře. Generální vikáři zastávají svůj úřad podle kanonů a vykonávají pravomoci diecézního biskupa, s výjimkou těch, které si vyhradil biskup.
Nicméně hodně z textu shrnuje, že velekněz měl zvláštní postavení a jeho primární úloha byla spojena s chrámy a oběťmi; po zániku chrámu se změnila praxe, a v synagoze se zachovaly především pravidla rituální čistoty a některé liturgické úkony.
- Kidush a jeho průběh během bohoslužeb.
- Praktiky a symboly spojené s kohenem a jeho rolí.
- Postavení a role dalších pomocníků v kostele a synagoze.