Milost a ctnosti tvoří základní rámec katolické nauky o lidské spolupráci s Božími dary: milost povznáší člověka k účasti na životě Boží Trojice, uzdravuje přirozené schopnosti a vede k živému vztahu s Kristem a Duchem svatým.
1. Milost posvěcující
Milost posvěcující:- „je nezasloužený dar, který nám Bůh dává ze svého života vlitého do naší duše Duchem svatým, aby ji vyléčil z hříchu a posvětil“ (Katechismus, 1999). -„je účast na životě Božím“ (Katechismus, 1997; srov. 2 Petr 1, 4), který nás zbožšťuje (srov. Katechismus, 1999);- je nový, nadpřirozený život; jakési nové zrození, skrze něž jsme se stali adoptivními dětmi Božími a dostali jsme podíl na přirozeném synovství Syna: jsme „synové v Synu“;3- nás uvádí do niterného trinitárního života. Jako adoptivní děti můžeme nazývat Boha „Otcem“ ve spojení s jediným Synem (srov. Katechismus, 1997);- je „milostí Krista“, protože v současné situaci - to je po hříchu a po vykoupení uskutečněném Ježíšem Kristem - k nám milost přichází jako podíl na milosti Krista (Katechismus, 1997): „Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí“ (Jan 1, 16). Milost nás připodobňuje Kristu (srov. Řím 8, 29);- je „milostí Ducha svatého“, protože je vlévána do duše Duchem svatým.
Milost posvěcující se také nazývá habituální, protože je trvalou dispozicí, která zdokonaluje duši vlitím ctností, aby byla schopná žít s Bohem a jednat z lásky k němu (srov. Katechismus, 2000).52
2. Ospravedlnění
Prvním dílem milosti v nás je ospravedlnění (srov. Katechismus, 1989). Ospravedlněním se nazývá přechod ze stavu hříchu do stavu milosti (nebo „spravedlnosti“, protože milost nás činí „spravedlivými“).
K ospravedlnění dochází při křtu a pokaždé, když Bůh odpouští smrtelné hříchy a vlévá posvěcující milost (obyčejně ve svátosti smíření). Ospravedlnění je „nejvznešenějším dílem Boží lásky“ (Katechismus, 1994; srov. Ef 2, 4-5).
3. Posvěcení
Bůh nikomu neodmítá svou milost, protože chce, aby se všichni lidé spasili (1 Tim 2, 4): všichni jsou povoláni ke svatosti (srov. Mt 5, 48). Milost je „v nás pramenem díla posvěcení“ (Katechismus, 1999); uzdravuje a pozdvihuje naši přirozenost, uschopňuje nás jednat jako Boží děti a předávat obraz Krista (srov. Řím 8, 29): to je, aby se každý člověk stal alter Christus, dalším Kristem. Toto připodobnění Kristu se projevuje ve ctnostech.
Posvěcení je pokrok ve svatosti; spočívá ve stále důvěrnějším spojení s Bohem (srov. Katechismus, 2014), dokud se člověk nestane nejen dalším Kristem, ale ipse Christus, samotným Kristem: tj. jedno s Kristem, jeho údem (srov. 1 Kor12, 27). Pro růst ve svatosti je nutné svobodně spolupracovat s milostí, a to vyžaduje námahu a boj kvůli nepořádku zavlečeného hříchem (fomes peccati). „Bez odříkání a bez duchovního boje není svatosti“ (Katechismus, 2015).
4. Božské ctnosti
Ctnost je obecně „trvalá a pevná dispozice konat dobro“ (Katechismus, 1803). „Božské ctnosti se vztahují přímo k Bohu. Uschopňují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici“ (Katechismus, 1812). „Bůh je vlévá do duše věřících, aby věřící byli schopni jednat jako jeho děti“ (Katechismus, 1813). Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska (srov. 1 Kor 13, 13).
Víra „je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření“ (Katechismus, 1814). Vírou „se celý člověk svobodně odevzdává Bohu“ a snaží se poznat a plnit Boží vůli: „Spravedlivý žije z víry“ (Řím 1, 17). Kristův učedník má víru vyznávat a svědčit (Katechismus, 1816; srov. Mt 10, 32-33).
Naděje „je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého“ (Katechismus, 1817). Láska „je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu“ (Katechismus, 1822). To je nové přikázání Ježíše Krista: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15, 12).
5. Lidské ctnosti
Mezi lidskými ctnostmi jsou čtyři ctnosti, které se nazývají kardinální: prozíravost, spravedlnost, statečnost a mírnost (srov. Katechismus, 1805). - prozíravost „dává praktickému rozumu schopnost rozeznat, co je naše pravé dobro, a zvolit prostředky k jeho konání“ (Katechismus, 1806). - spravedlnost „je mravní ctnost, která se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří“ (Katechismus, 1807). - statečnost „přináší pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro, dává odvahu čelit pokušením a překonávat překážky“ (Katechismus, 1808). - mírnost „zmírňuje přitažlivost rozkoše a dává schopnost vyrovnaně užívat stvořená dobra“ (Katechismus, 1809).
In medio virtus znamená zlatou střední cestu: ctnost stojí uprostřed mezi nedostatkem a přemírou, ale ne znamená prostřednost, nýbrž správné zaměření vůle bojující proti všem neřestem (srov. 1809, 256).
6. Ctnosti a milost. Křesťanské ctnosti
Zranění způsobená prvotním hříchem ztěžují získávání lidských ctností (Katechismus, 1811). Milost Boží uzdravuje lidskou přirozenost a povznáší i lidské ctnosti na nadpřirozenou rovinu, vede člověka k napodobování Krista (srov. 1810). Dary Ducha svatého a plody Ducha svatého (láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota) posilují mravní život (Gal 5, 22-23; Katechismus, 1830-1832).
6. Dary a plody Ducha svatého - Dary Ducha svatého: moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti, bázně Boží; - Plody Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota (Gal 5, 22-23; Katechismus, 1831-1832).
7. Život vpřed ve světle svátostí
Veškerý stvořený dar pochází od nestvořeného Daru, jímž je Duch svatý. „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (Řím 5, 5). Víra, naděje, láska, milost a ctnosti se rozvíjejí skrze posvátné svátosti: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, manželství a svěcení. Působení těchto svátostí vyžaduje spolupráci člověka s milostí, jinak by byla milost nevyužita jako „hřivna“.
Žít ze svátostí znamená přijímat je ve společenství církve a chápat je jako živou přítomnost Boha. Milost může být přijata, ale také ztracena hříchem, pokud neodpovíme na Boží dar. Milost není automatem; vyžaduje naši odpověď a spolupráci s nadpřirozeným řešením víry.
Jak svátosti způsobují milost: Trojdílné schéma (Akvinský 101)
tags: #posvecujici #milost #katechismus