Svatováclavská tradice doprovází české dějiny již od 10. století. První zkouškou ohněm prošla za rozštěpení národní pospolitosti během občanských válek 15. století. Stejně stranicky „oportunní“ postoj zachovává sv. Václav i v době pobělohorské. Podobně českobratrský exulant Adam Hartman zařadil do českých náboženských evangelických dějin vedle plejády bratrských mučedníků i knížete Václava (spolu s ním i kněžnu Ludmilu a prvního českého biskupa Vojtěcha).
Jak Balbín tak Hartman s Komenským stojí v opozici proti stejnému nepříteli. Zatímco však protestantští exulanti vystupují proti „katolickému“ císařství z věroučných pozic, domácí katoličtí vlastenci stojí v opozici proti císařství s jeho centralizačním a germanizačním úsilím z historizujících pozic národních. Tyto dvě základní národní pozice jako by se odrazily i v ideových bojích první republiky.
Pro básníka, odbojáře, národního demokrata, radikálního nacionalistu Viktora Dyka je Svatý Václav „kníže laskavý, ale pevný… Nemá nic mnišského a dávno před tím, než byl tak zachycen tvůrcem pomníku svatováclavského, vyjížděl v představách těch, kdož se k němu obraceli, na svém koni a v zbroji jako vůdce a bojovník věci dobré, ochotný odraziti každý útok a čelit pohromě.”
Ať už byl Karel Čapek pozér nebo ne, na sv. Václava měl podobný názor jako „národovec“ Dyk. Lidové noviny otiskly o pochmurných Vánocích roku 1938 Čapkův fejeton, ve kterém vzpomíná, jakou sílu mu dal zážitek v době první světové války, když vstoupil do svatovítské katedrály a slyšel prastarou českou hymnu - Svatováclavský chorál.
Masaryk naopak kladl důraz na náboženskou ideu a tradiční hodnoty, přičemž se v hodnocení sv. Václava shodl s Dykiem. Masarykův výklad rozvíjel myšlenku, že Svatý Václav byl především knížetem míru, který uhájil svobodu Přemyslovského státu a učil vzdělanosti a mravnosti. Z této sloučené tradice lze sledovat vývoj, kdy svatováclavská figura zůstává symbolem státnosti, kulturní identity i morálního směrování národa.
Jako reakce na toto historické dědictví vznikla interpretace, že Svatý Václav je i symbolem „státu“, tedy společné veřejnosti, která přestává být výlučnou doménou panovníka. V důsledku toho se v české tradici prosadila idea, že skutečná vláda národa spočívá v lidech a institucích, které zastupují stát jako veřejný celek, nikoliv jen v samotném vládci.
Václavovo posmrtné kultivování vyvrcholilo přenášením ostatků do Prahy tři roky po činu a znesení jeho kultu do role světce, patrona českých zemí. Hlavní zemský světec a český kníže tak ztělesňoval spojení národa, státu a národní identity, které překračuje čas a změny režimů.
Husité a husitské období zpracovalo svatováclavský chorál a zobrazilo korouhev sv. Václava s nápisem: „Na Němce, na zrádce Boží.“ Může se tedy tvrdit, že k sv. Václavu se hlásil i husitský vojevůdce Jan Žižka. Po husitské éře zůstával svatováclavský kult důležitým bodem národního očekávání, který se opakovaně uchyloval k objevování a posilování identity v časech vnitřního i vnějšího ohrožení.
V moderním světě, kde vládne rychlá změna a individualismus, zůstává význam sv. Václava jako nositele hodnot odvahy, pokory a odpovědnosti. Psychologie ukazuje, že lidé potřebují ideály, které přesahují čistý osobní prospěch, a Václavova figura se nadále stává vzorem pro jednotlivce i pro komunitu.
Václavovo narození se tradičně datuje do roku 907. Vyrůstal spolu s bratrem u babičky Ludmily a dostal se k nadstandardnímu vzdělání. Drama v rodině přinesla smrt Václavova otce Vratislava v únoru 921, po kterém se rozhořel spor mezi Ludmilou a Drahomírou. Zavraždění Ludmily v září 921 se stalo klíčovou událostí, která ovlivnila další osudy české státnosti.
Území, kterému Václav vládl, bylo tehdy třicetikilometrové kolem Prahy a bylo tradičně vázáno na Bavorsko. Po smrti vlády Jindřicha Ptáčníka však Čechy pod tlakem oslabilé politiky přistoupily ke spolupráci s Bavory a udržely část území, i když Václav zemřel a byla mu dána šance udržet državu pomocí diplomacie i vojenské moci.
První kroky k posílení kultu sv. Václava učinil Boleslav přenesením ostatků do Prahy, čímž se Václav stal světcem a symbolem české státnosti. Hlavní role světce a knížete v české kultuře je tak spojena s kontinuitou státu, s jeho ochranou a s představou věčného panovníka, který je zároveň národním svatým patronem.
Dvě trajektorie národní identity se prolnuly - z jedné strany politické a národní otázky a z druhé církevní a duchovní symbolika. Tyto rozpory a jejich řešení dodnes určují, jak se Václavova podoba vnímá v Čechách a jaké poselství zůstává živé v našich kulturách.
