Nejznámější církevní stavbou v Paříži je gotická katedrála Notre-Dame. V minulosti jí hrozilo zbourání, ale život jí zachránila svatba Napoleona I. a román Victora Huga. Před několika lety, v roce 2019, ji zachvátil devastující požár.
Jeden z nejstarších a nejvýznamnějších středověkých hradů českých králů se pyšní zachovalou gotickou hradní kaplí. Do současné podoby ji nechal vybudovat Vladislav Jagellonský. Máme zde jasný důkaz, že gotika byla opravdu barevná, a ne ponurá, šedá a smutná.
Jednou z mála církevních staveb, která byla postavena za komunistického režimu, je kostel sv. Josefa v Senetářově na Blanensku. Vznikl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v moderním stylu inspirovaném francouzským architektem Le Corbusierem. Jak to bylo možné?
V naší republice není známějšího pomníku, než je Myslbekův svatý Václav na Václavském náměstí. Jsou … jaké vlastně? Úchvatné? Ano. Velkolepé? Jistě. Ohromující? Samozřejmě. A také jedinečné, velebné, tak trochu záhadné, majestátní, neochvějně plující mořem času, odrážejíce přitom bez zakolísání vzduté vlny obdivu stejně jako poryvy posměšných vichrů.
Skoro se tomu nechce věřit, ale stavby, za kterými přijíždějí každoročně statisíce turistů z celého světa, které chrání UNESCO a o nichž se píší tlusté knihy, nevzbuzovaly vždy jen okouzlení a úžas. Občas je stíhalo i opovržení. „Temný středověk“ vystřídala renesance, jež se zhlédla v antické kultuře Řecka a Říma. Gotické katedrály začaly mnohým připadat velikášské, nabubřelé, přitom však především architektonicky nepovedené.
Jejich kritici jim vytýkali leccos, především pak to, že vypadají, jako by měly každou chvilku spadnout, a drží je pouze systém opěrných pilířů a oblouků. Z přezíravého náhledu na tohle umění vzniklo i jeho označení. Slovo „gotický“, tedy „pocházející od Gótů“, se začalo používat ve smyslu „barbarský“, „primitivní“ - myšleno ve srovnání s dokonalým uměním antickým - nejprve pro veškeré umění mezi antikou a renesancí. Snad to byl už sám velký Raffael Santi, kdo tohle označení zavedl, hodně ho pak rozšířil malíř, architekt a autor životopisů italských renesančních umělců Giorgio Vasari.
V 19. století se začalo rozlišovat umění románské a termín gotika zůstal pro umění vrcholného středověku, v architektuře charakterizované především křížovou žebrovou klenbou, případně lomeným obloukem. V té době však už mizel původní pejorativní nádech tohoto označení. Pro milovníky záhad a tajemna, kteří si vůbec přijdou v souvislosti s gotickými katedrálami na své, musíme poznamenat, že existují i jiné výklady vzniku slova „gotika“ - tu více, tu méně přitažené za vlasy.
Podle jedné verze bylo na počátku bretonské slovo argoat, „les“ - snad proto, že některé stavby svým sloupovím opravdu les připomínají. Řecké goéteia znamená „čarodějnictví“ a „gotika“ je pak podle této verze „umění zaklínat“. Kabalistická etymologie zase vidí spojitost mezi výrazy art gotique (gotické umění) a argotique - argotický, tj. související s argotem, tajným jazykem uzavřené skupiny lidí.
Kde jinde začít procházku po několika francouzských gotických katedrálách, než v Chartres! Katedrála Panny Marie tu stojí na malé vyvýšenině nad městem, kterou Auguste Rodin označil za „Akropoli Francie“. Jestliže i uprostřed městské zástavby na rovném terénu dominovala katedrála nad okolními domy svou monumentální výškou, v Chartres je tato její svrchovanost ještě umocněna. K chrámu vskutku nezbývá než vzhlížet a stoupat k němu.
Chartreská katedrála je také jedním z nejlepších příkladů gotické architektury v celé Francii. Ne náhodou napsal slavný francouzský kunsthistorik Émile Mâle, že v Chartres „je nejzřetelněji vyjádřen encyklopedický charakter středověkého umění“. Věže, pevné zdi a v nich brány - portály: tři v hlavním západním průčelí, po třech v severním a jižním průčelí příčné lodi. Ano, tohle je nebeské město, a ne ledajaké, nebeský Jeruzalém.
To je ten „příbytek Boží uprostřed lidí“ ze Zjevení Janova - jeden ze sedmi andělů ukazuje Janovi svaté město Jeruzalém sestupující z nebe, a to město má po třech branách na každé straně. A střeží ho andělé a světci - nejen brány, jak uvádí Zjevení Janovo, ale také hradby. Jak se píše v Izajášovi, „Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce“. A opravdu, najdeme je ve výklencích opěrných pilířů na severní a jižní straně katedrály.
Původně měla chartreská katedrála mít devět věží - kromě dvou existujících po stranách západního průčelí ještě dvě dvojice lemující severní a jižní portál příčné lodi, jednu dvojici po stranách chóru a poslední věž nad křížením hlavní a příčné lodi. Od plánu se po nějaké době ustoupilo a věže vznikly pouze na západní straně. Podívejme se na ně - nejsou stejné a trochu matou svými názvy. Severní Nová věž je starší, její stavba byla zahájena v roce 1134, ale jméno se odvolává na skutečnost, že byla uzavřena plaménkovou špičkou až na počátku 16. století. Stará věž na jižní straně se začala stavět asi o deset roků později než Nová, ale celá byla dokončena během 25 let, včetně prostého kamenného jehlanu na vrcholu.
Ve stejné době jako Nová věž vznikal také trojdveřový západní portál, zvaný Královský. Prohlížet si portály chartreské katedrály, to je jako listovat v obsáhlé obrazové publikaci. Soch a sošek je v katedrále dohromady na dva tisíce. Obsáhnout je všechny není možné, a tak je nejlepší nechat oči volně klouzat a zastavit je vždy na něčem konkrétním, když spatří něco obzvlášť zajímavého.
Ale co nelze pominout, jsou raně gotické sochy v ústupcích šikmého ostění dveří Královského portálu. Štíhlé, nepřirozeně vysoké postavy ve splývavých rouchách, vytesané vždy i s příslušným sloupem z jednoho kusu kamene, působí mimořádně vznešeným, velebně-mystickým dojmem. A ještě jeden typický prvek figurální výzdoby západního průčelí katedrály musíme zmínit: královskou galerii. Najdeme ji pouze na katedrálách zasvěcených Panně Marii a její provedení není jednotné. V Chartres čítá pouze 18 postav a je umístěna nad rozetou, kde propojuje obě věže. Nad ní je už jen trojúhelníkový štít se sochou Panny Marie završený na špičce postavou Krista. V Amiensu zahrnuje 22 soch a je umístěna pod rozetou, stejně jako v Paříži, kde má však 28 členů. Nejrozsáhlejší je v Remeši, kde jejích 56 příslušníků není umístěno jen na průčelí, ale obtáčí nad rozetou věže katedrály ze všech stran.
Různý počet králů závisí na tom, kterým biblickým pramenem se jejich tvůrci řídili. Jde totiž o portréty izraelských a judských králů počínaje Davidovým otcem Jišajem. Z tohoto rodu pocházel podle evangelistů Matouše a Lukáše také Ježíš. Ve středověké Francii byl Jišajův rodokmen ztotožňován s vládnoucí dynastií Kapetovců. Zdůrazňování královského původu Ježíšova bylo paralelou k touze Kapetovců zdůrazňovat legitimitu své vlády poukazováním na příbuzenské vztahy s Karlovci a Merovejci, prvními panovnickými dynastiemi ve franské říši. Ne nadarmo začíná v Remeši galerie králů výjevem Chlodvíkova křtu.
Po vstupu dovnitř Arkády lomených oblouků vedou pohled do hloubky grandiózního prostoru, k chóru a oltáři. Výška prostoru, štíhlé proporce a množství vertikálních linií, o něž se starají pilíře s příporami, strhávají oči zase vzhůru, k nebesům. A pak to světlo… Ne, není ho příliš mnoho, vlastně méně, než by se dalo čekat, když si uvědomíme, že rozsáhlé plochy stěn byly v gotické katedrále nahrazeny okny. Ale protože okna nevyplňuje běžné sklo, nýbrž barevné mozaiky, je světlo tlumené, jakoby matné, a barevné, v Chartres na mnoha místech namodralé. Zasvítí-li takovými okny sluníčko, zalije se katedrální prostor třpytivou krásou a celý interiér se oblékne do nádherných šatů, opět přesně tak, jak je psáno ve Zjevení Janově: „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“
S prohlížením oken je to stejné jako s plastikami. Jeden neví, kam se podívat dříve, vždyť jejich celková plocha činí víc než 2000 m2! Několik míst ale stojí za zvláštní upozornění. Tři západní okna pod rozetou jsou vůbec nejstarší, spíše ještě románská - pocházejí z doby kolem roku 1150 a přečkala požár, který v roce 1194 zničil předchůdkyni současné stavby. Na pravém z nich se opět setkáváme s Jišajovým rodokmenem - svědčí to o tom, jak významný byl tento motiv pro kapetovskou ikonografii.
Až na několik oken vyměněných v 18. století kvůli lepšímu osvětlení interiéru a několik dalších zničených za Francouzské revoluce jsou všechna ostatní okna gotická, ze začátku 13. století. Za pozornost stojí všechny rozety - západní zobrazuje Poslední soud, jižní oslavuje Krista a severní Pannu Marii. Severní rozetě se také říká Francouzská růže a financovala ji královna Blanka Kastilská, matka Ludvíka IX. Svatého. Budete-li mít chuť, zkuste najít v jižním chórovém ochozu okno se sedící Madonou v nádherně modrém rouchu na červeném pozadí, která drží na klíně Ježíše. Říká se jí prostě - Notre-Dame de la Belle Verrière, Panna Marie z krásného okna.
Ač se nám oči po vstupu do katedrály samy stáčejí vzhůru, sklopme je včas k zemi, abychom nepřehlédli další pozoruhodnost. Do podlahy hlavní lodi, v polovině vzdálenosti mezi vchodem a lodí příčnou, je ze světlých a tmavých kamenů vyložen nepříliš nápadný labyrint. Klasický labyrint tvořený sedmi kruhy a naznačující sedm cest k cíli, nástroj meditace a metamorfóza životní pouti, je znám z mnoha různých kultur a objevuje se v lidské historii už více než dva tisíce let před naším letopočtem. Převzalo ho i křesťanství, výchozím tvarem pro jeho konstrukci byl kříž. Labyrint se stal běžnou součástí gotických katedrál, ale na mnoha místech byl v průběhu staletí zničen nebo záměrně odstraněn. Třeba v Remeši ho prý rozebrali, neboť jím ze zábavy procházely děti, což vadilo důstojným kanovníkům. Jedenáct koncentricky uspořádaných kruhů rozdělených do čtyř kvadrátů mění pouhou cestu ve skutečnou pouť do nebeského Jeruzaléma. Trasa od vstupu k cíli uprostřed obrazce měří v Chartres 294 metrů. Kajícníci ji absolvovali po kolenou, ostatní poutníci vztyčení, ale všichni přitom doufali, že se dostanou blíže k bohu. Někdy to mohla být i náhražka za pouť do skutečného Jeruzaléma, a tak vzniklo označení „chemin de Jerusalem“, cesta k Jeruzalému. A nenechme se mýlit - labyrint není bludiště. Tady nejsou slepé odbočky, tady se nevrátíte do stejného místa, tohle není hádanka, kterou je třeba vyřešit. Člověk se musí rozhodnout jen jednou - zda vstoupit či ne. Cesta je jen jedna a kdo po ní jde správně, ten dojde k cíli. Cesta dovnitř je zároveň cestou ven. Labyrint v chartreské katedrále vznikl kolem roku 1200. Cesta stočená do oblouků je vyložena světlými kameny, stejnými, jakými je vydlážděna podlaha všude kolem, přepážky jsou tmavé.
Druhý labyrint spatříme v Amiensu. Ten původní z roku 1288 byl sice počátkem 19. století zničen, ale v roce 1895 vytvořen znovu. Je kontrastně černo-bílý, s černou cestou, jež se tentokrát lomí v úhlech. Ještě jeden charakteristický rys gotických katedrál nesmíme pominout. Je jím jejich umístění. Vznikaly vesměs v místech, kde stály kultovní svatostánky už dávno v minulosti - nejen té křesťanské, ale ještě předtím pohanské. Chartres je toho výborným příkladem. Pahorek, na němž stojí katedrála, býval poutním místem už za Galů a Keltů, kteří zde bezpochyby měli jakousi svatyni. Křesťanský chrám tu stojí nepřetržitě od 4. století.
Taková fakta rozněcují fantazii a jsou výživnou stravou pro stoupence hermetismu a podobných esoterických nauk. Krypta pod katedrálou, postavená na počátku 11. století, je prý ve skutečnosti dávný dolmen a zde uctívaná socha černé Panny z hruškového dřeva snad už předkeltského původu. Těžko se některé tyto teorie vyvracejí - onu věkem zčernalou sochu Madony, která byla v severní galerii krypty od počátku chrámu, totiž revolucionáři v roce 1793 spálili a dnes je nahrazena kopií zhotovenou podle starých dokumentů. Ale jsou i nevysvětlené skutečnosti, jež hermetikům nahrávají. Třeba ta zvláštní orientace - proč není chartreská katedrála orientována přímo na východ, jak je u křesťanských kostelů zvykem, ale na severovýchod? Hermetici to vysvětlují směrem, kterým vede „telurický proud“, proud energie vznikající třeba pohybem podzemních vod, posuvem půd, pohybem magmatu.
Stejné vysvětlení mají i pro fakt, že chartreská katedrála je jediná, v níž není pochován žádný král, kardinál ani biskup - pahorek prý musí zůstat nedotčen, žádná překážka nesmí narušit pozitivní proud energie. Vskutku je tomu tak, biskupové sice v areálu pohřbeni jsou, ale ne ve vlastní katedrále, nýbrž v kapli sv. Piata, která velmi zvláštním způsobem vybíhá ven z věnce chórových kaplí - proč vlastně? A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál. Za všechna další mystéria připomeňme už jen mezi „záhadology“ oblíbenou teorii o tom, že za náhlou stavbou mnoha velkých gotických katedrál ve 12.-13. století se děly zvláštní procesy.
Zatímco stavitele chartreské katedrály neznáme jménem, v Remeši, kde katedrála Panny Marie vznikala od roku 1210 asi sto let, se jména dochovala. A tak víme, že stavbu v místech, kde bývala už bazilika, v níž roku 496 pokřtil biskup Remigius merovejského panovníka Chlodvíka I., navrhnul Jean d´Orbais a po něm vedli práci remešské stavební hutě Jean de Loup, Gaucher de Reims, Bernard de Soissons a Robert de Coucy. Společně vytvořili vyzrálou stavbu, jež se stala tradičním místem korunovace francouzských králů. Již od Chlodvíkova křtu jako činu velmi významného pro vznik franského království měla Remeš mimořádné postavení, jež posílilo poté, co papež zvláštní bulou udělil remešskému arcibiskupovi právo korunovat francouzského krále. Remeš byla korunovačním městem již od 10. století a v současné katedrále byli korunováni a pomazáni svatým olejem všichni francouzští králové od Ludvíka VIII. po Karla X. Jedinou výjimkou byl Jindřich IV., korunovaný roku 1594 v Chartres, a také Ludvík XVIII., jenž pomazání odmítl s tím, že je panovníkem z vůle národa. Říká se, že snad vůbec nejslavnější byla korunovace Karla VII. v roce 1429, jehož před oltář katedrály přivedla Johanka z Arku.
Jeho otec Karel VI. přijal roku 1398 v Remeši českého krále Václava IV. s početnou družinou. Oba panovníci zde jednali hlavně o návrzích pražské a pařížské univerzity na odvolání papežů - Evropou tehdy otřásalo už 20 let papežské schisma, v Avignonu úřadoval Benedikt XIII., zatímco v Římě Bonifác IX. Tahle státní návštěva ale není jedinou českou stopou v Remeši. Pozoruhodný osud má za sebou tzv. Remešský relikviář. Jeho starší část psaná cyrilicí vznikla snad v Sázavském klášteře a ve 14. století ji daroval Karel IV. nově založenému klášteru v Emauzích. Tam vznikla druhá část manuskriptu psaná hlaholicí. V 15. století bylo dílo v deskách zdobených zlatem, drahokamy a ostatky svatých darováno do Konstantinopole. O dalších 100 let později se dostalo do vlastnictví kardinála Karla Lotrinského, který ho věnoval remešské katedrále.
Během korunovačních slavností byl královskou rezidencí arcibiskupský palác, podle svého původního půdorysu ve tvaru T zvaný Palais de Tau, stojící přímo vedle katedrály. Mimo jiné je v něm nádherná dvoupatrová kaple trochu připomínající pařížskou Sainte-Chapelle a dnes také katedrální muzeum. Nejen katedrála, ale i arcibiskupský palác je zapsán na seznamu Světového dědictví a s nimi ještě jedna remešská památka - opatství St-Remi v jihovýchodní části města, nedaleko od slavných Šampaňských sklepů.
Jeho nejvýraznější částí je bazilika z 11.-12. století postavená nad hrobem sv. Remigia, jejíž starší část vysvětil papež Lev IX. v roce 1049. Snad nejcharakterističtější pro remešskou katedrálu je značný výskyt andělů. Najdeme je skoro všude - v portálech, pod oblouky klenby, na špičkách malých věžiček dostavěných v 16. století i ve výklencích opěrných pilířů. Vůbec nejslavnější je ten z výjevu Zvěstování na pravé straně ostění středního porodu.