Trápí Vás rozpory mezi texty Starého zákona a evangeliem, které přinesl Ježíš. Jako první mě k tomu napadají Ježíšova slova: „Já jsem nepřišel Zákon zrušit ale naplnit“ (Matouš 5,17-18). A dodává k tomu, že „nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní“. Tím naplněním je chápána jeho oběť na kříži. Tím se naplnil Zákon, který pro křesťany již není závazný. Připomeňme si tady, že Židé se tehdy, stejně jako dnes, řídí přikázáními Tóry, kterých je 613, a jdou do velkých detailů. Jsou to často velmi praktická pravidla, která mimo jiné měla ochránit židovský lid před infekcemi a podobně.
A jejich dodržování dávalo Židům jistotu, že jdou po správné cestě. Ale, jak známo, vedlo to často k formalismu a přetvářce - vzpomeňme, jak Ježíš pokrytectví farizeů kritizoval. To, zda dodržování nařízení Zákona trápilo i první křesťany, máme zaznamenáno ve Skutcích apoštolů. Pavel rozhodl, že se pohané, kteří uvěřili v Krista, mají vyvarovat smilstva a nemají jíst maso obětované modlám. Ostatními židovskými nařízeními nejsou vázáni.
A když si vzpomeneme na dotaz jednoho farizeje na největší přikázání, Ježíš jednoduše odpovídá: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duši a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na tom stojí Zákon i proroci.“
Vidíte tu jednoduchost a krásu? Nepotřebujeme detailní seznam, co všechno musíme a co nesmíme. Ježíš dává člověku základ a důvěřuje mu, že použije svůj rozum a svědomí k tomu, aby poznal, co je pro něj a jeho bližní dobré a co ne. A ke Starému zákonu - není to lehké čtení a máte pravdu v tom, že je psán pro lidi té doby. Jejich jazykem, s použitím reálií té doby. K jeho porozumění je třeba znát historické okolnosti vzniku textů a často není možné jej brát doslovně.
Děláte dobře, že nasloucháte. Okamžiky, kdy k nám Bůh mluví, jsou vzácné a bez ztišení a velké trpělivosti Jeho hlas snadno přeslechneme. Vytrvejte a věřte v Boží lásku k nám. Boží slovo může zavlažovat a měnit i tvůj život.
V rámci porovnání Starého a Nového zákona je užitečné připomenout, že moderní biblická věda ukazuje na složitější skladbu Tóry než tradiční představa jednotného autorství Mojžíšem. Plody této debaty, známé jako dokumentární hypotéza, rozlišují prameny Jahvista (J), Elohisty (E), Deuteronomia (D) a kněžského pramene (P).
Podle Wellhause nova teorie lze nejstarší vrstvu Tóry rozpoznat podle božího pojmenování Jahve a geografického zasazení událostí, např. zkáza Sodomy a Gomory či příběhy Abrahamovy a Lotova, do Jeruzalémských hor. Tato nejstarší vrstva bývá připisována Jahvista (J).
Jako další pramen bývá uváděn Elohistický (E) materiál, který často vypráví události na severu Izraele a má odlišné detaily, například Boží zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj je pojmenováno Choreb. E rozlišuje postavy a místa odlišně od J a často zmiňuje Mojžíše s jinými detaily. Zpravidla se klade do 10. až 9. století př. n. l. a bývá spojován s Levitskou tradicí.
Kněžský pramen (P) je pak zaměřen na rituály jeruzalémského chrámu a obsahuje doplňky o čistých a nečistých zvířatech a dalších chrámových pravidlech. P zdůrazňuje úlohu Árona a může svědčit o autorovi z řad jeruzalémských kněží. Tyto prameny se po exilu spojily a vytvořily korpus, jenž si dnes nazýváme Pentateuch.
V souvislosti s tím lze sledovat, jak se postupně měnila skladba Tóry a jak se v čase doplňovaly a slučovaly jednotlivé textové vrstvy. Zmizelá či neznámá část Zákona byla podle některých historických nálezů objevena během Jóšijášova období, což znamenalo zásadní posun v chápání a strukturování textu. V 6. až 5. století př. n. l. došlo k doplnění, které později zformovalo P, zatímco starší J a E nadále zůstávala částí původního rámce.
Starý zákon není psán jednotným jazykem, což souvisí s dlouhým historickým vývojem a s jazykovým střídáním mezi Jahvistickým, Elohistickým a kněžským vyprávěním. Pro křesťany představuje Starý zákon důležité kontextové zázemí pro porozumění Ježíšově evangeliu. Bible jako celek tak ukazuje, že Zákon nebyl zrušen, ale naplněn v podobě Kristovy oběti a nového života ve víře.
V praxi to znamená, že pro rozumění vztahu Starého a Nového zákona je nutné číst Starý zákon v kontextu doby, jazykových reálií a historických okolností, a zároveň rozumět, že Ježíš svým učením a smrtí naplnil Zákon tak, aby bylo možné žít novým způsobem - skrze milost a ducha, nikoli jen podle písemného vybruslení detailů.
V době, kdy Pavel stojí před římskými a židovskými autoritami, vidíme, jak být věrný evangeliu vyžaduje odvahu zůstat na své cestě i tváří v tvář tlaku mocných či přátel, a to i když to vede k nepohodlí, ztrátě či neporozumění ze strany světa. V těchto pasážích Skutků apoštolů nacházíme výkladový model, jak žít víru věrně, a současně jak se vypořádat s rozpory mezi Starým a Novým zákonem v jednoduchém, intuitivním poznání: Bůh mluví, lidé jsou zváni naslouchat, a duch svatý vede k pravdě a spravedlnosti.
Společné jádro biblické inspirace a odpovědnosti čtenáře
Starý zákon a Nový zákon spolu vytvářejí obraz Boží věrnosti a lidské pochybnosti. Základní poselství zůstává: Bůh miluje, volá k odpovědnosti a vyžaduje od lidí víru, naději a lásku. Křesťané nacházejí v Písmu boží slovo, které je inspirací pro život, modlitbu a svědectví. Každý verš vybízí k tomu, abychom hledali, jak vyniknout v pravdě a jak zůstat věrní, i když společnost vyžaduje konformitu s různými názory a zvyklostmi.
Vztah islámu k Bibli a ostatním Písmům Otázky a odpovědi @prednaskyoislamu
tags: #evangelium #odvolani #na #stary #zakon