Totalitní režim nezákonně registroval Židy kvůli jejich původu. Úřady dokonce využívaly seznamy, které za války pořídilo gestapo. Jmenoval se Vlastislav Chalupa a byl jedním z nejvýkonnějších udavačů. Kolik lidí přivedl do vězení, nikdo přesně neví. Akce PavoukTotalitní režim nezákonně registroval Židy kvůli jejich původu. Úřady dokonce využívaly seznamy, které za války pořídilo gestapo. Po vzniku Charty 77 přemýšleli komunističtí představitelé, jak se signatářům pomstít. Rozhodli se vyhnat je z rodné země. Jedna z nejpodlejších provokací tajné policie po puči v roce 1948 zničila životy nejen těm, kdo chtěli překonat železnou oponu, ale i jejich blízkým. Jedné dubnové noci roku 1950 změnili českoslovenští komunisté život 2 376 mnichům. Ztratili domovy a skončili v internačních klášterech. Násilné ovládnutí venkova a zotročení českých sedláků patří mezi nejsmutnější kapitoly moderních dějin. Systematická šikana, pronásledování, odposlechy. Tak vypadala akce, která měla donutit k emigraci spisovatele Pavla Kohouta. Šikanování, ponižování, zatýkání. Stejně jako politická reprezentace KSČ v roce 1968, byla i Státní bezpečnost vnitřně rozdělena na dva tábory, reformní a konzervativní. Reformní příslušníci chtěli politickou policii transformovat na zpravodajskou službu. Jedním z nástrojů Státní bezpečnosti byla tzv. aktivní opatření, tedy dezinformační operace, které měly zpochybnit hodnotový systém protivníka. Co to znamenalo v praktickém životě? Součástí činnosti Státní bezpečnosti byl i dohled nad vrcholovým sportem. Ikonicky se to dá ukázat na příbězích z dějin československého ledního hokeje, procesu proti mistrům světa z roku 1950 i světového šampionátu po srpnové okupaci v roce 1968. Podívejte se na ně.
Státní bezpečnost jako nástroj moci a represí
Komunistický režim se záhy po převzetí moci snažil odstranit své politické odpůrce a později i své vlastní představitele. Symbolem brutality i bezpráví byly politické procesy padesátých let. Akce Kámen byla provokací Státní bezpečnosti namířenou proti osobám, které se pokusily po únoru 1948 opustit republiku. Nedaleko skutečných hranic byla zřízena hranice falešná, která umožnila StB vyslechnout uprchlíky fiktivními americkými důstojníky. Následně pak byli uprchlíci "vráceni" zpět do rukou represivním orgánům. Státní bezpečnost byla politickou policií, kterou od svého vzniku kontrolovala Komunistická strana Československa. Celým obdobím totality se line její stopa v boji proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli. K jejím metodám patřily i únosy, provokace, vydírání. Byla oporou vládnoucího komunistického režimu. Mezi výrazné postavy StB patřil její poslední šéf Alojz Lorenc. Ten však roli StB i své vlastní osoby vidí poněkud jinak.
Tajná věznice a její svědectví
Praha - Podzemí domu, kde za první republiky sídlilo gymnázium, sloužilo v době protektorátu říšské policii a později Státní tajné bezpečnosti jako utajená věznice. StB tady věznila mimo jiné i Gustáva Husáka, ale především české agenty, kteří proti komunistické totalitě bojovali ve službách zahraničních zpravodajských služeb. Tajné sklepní vězení se zachovalo dodnes, vypátrali ho reportér ČT Mirek Petráček spolu s historikem Prokopem Tomkem. Tajná věznice Státní bezpečnosti v Praze-Bubenči je svého druhu možná jediným autentickým místem paměti národa v Česku. Ale protože stále patří ministerstvu vnitra, je veřejnosti nepřístupná. Jiná situace je v tomto směru v sousedním Německu. Věznice, které v dobách NDR patřily tajné službě Stasi, se proměnily v dnešní muzea. Budova v Praze-Bubenči zůstala i po šedesáti letech v takřka původní podobě.
„Vůbec by mě nenapadlo, že ty cely se mohly zachovat v tomto stavu, zvlášť když šlo vlastně o tajnou věznici. Prostor používala čistě jenom Státní bezpečnost. Takže v tomto ohledu je to pro mě mimořádný zážitek a opravdu velký objev,“ pronesl historik Prokop Tomek, když se se štábem Reportérů ČT ocitl v prostoru tajných cel. Ve sklepních prostorách se zachovalo dokonce původní vybavení tajné věznice, včetně dveří, klik a špehýrek. Cely jsou dodnes vybaveny výklopným stolkem se sedačkami, který se na noc zaklapoval do stěny, aby se mohla vyklopit postel, na které spal vězeň. Ve zdech zůstala vestavěná světla, ke kterým vězeň nemohl, i původní plech s malými otvory, které zajišťovaly jediný přístup vzduchu do cely. Tajná věznice tehdy vznikla na základě rozkazu velitele kontrarozvědného sektoru Státní bezpečnosti Kamila Pixy. Vyšetřovatelé tady zadržovali a vyslýchali hlavně lidi, kteří do Československa přicházeli ze Západu jako agenti chodci, a některé z nich se snažili naverbovat pro spolupráci s komunistickým režimem. „Víme o tom, že zde prošlo asi 600 vězňů. Další zajímavost je, že zde nebyli pouze kurýři, ale i různý zvláštní vězni, které bylo potřeba utajit,“ přibližuje historik.
K agentům chodcům zadržovaných ve sklepní cele v Bubenči patřil i tehdy dvacetiletý Milan Sehnal. Po únoru 1948 opouštěl Československo s jasným předsevzetím, že za hranicemi vstoupí do armády, jejíž vznik tehdy lidé předpokládali. V uprchlickém táboře ho s nabídkou spolupráce oslovila americká zpravodajská služba CIC. Souhlasil a zanedlouho s dalším agentem chodcem Raymondem Navarym podnikli do Československa celkem čtyři cesty.
Před 25 lety byla zrušena Státní bezpečnost. Tajná policie socialistického Československa měla ještě na začátku roku 1990 třináct tisíc příslušníků. Před povinným odchodem stihli zničit část složek, do kterých víc než čtyři dekády shromažďovali informace o milionech lidí. Dobrovolně nebo pod nátlakem k tomu StB pomáhalo 75 tisíc tajných spolupracovníků. Rozkaz o zrušení tajné policie vydal lidovecký ministr vnitra Richard Sacher, který do federálního úřadu v pražské Bubenči nastoupil na přímé přání prezidenta Václava Havla. Krok zdůvodnil „společenskopolitickými změnami dotýkajícími se též Sboru národní bezpečnosti - složky státní bezpečnosti“, jakkoliv se StB snažila v novém režimu aklimatizovat, a sledovala proto i někdejšího generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše. Sacher příslušníky StB svým rozkazem převedl do zálohy, což v praxi znamenalo, že přišli o svou zbraň i služební průkaz a museli být k zastižení na telefonu. Protože se Sacher obával odvety, estébáky tajně kontrolovali běžní pochůzkáři - a sám ministr se pohyboval jen s ochrankou a dvě noci kvůli bezpečnosti strávil ve vězení. Část vedení Občanského fóra kritizovala postup při rušení StB jako pomalý a nedůsledný. „Naším zájmem bylo samozřejmě Státní bezpečnost co nejrychleji zrušit, aby nemohla nadále škodit, což samozřejmě jsme zjistili v pozdější době - škodili, i když StB byla takzvaně rozpuštěna,“ uvádí dnes bývalý poslanec za Občanské fórum Stanislav Devátý. Někdejší disident, který měl z husákovského Československa zkušenost s výslechy a domovními prohlídkami, se přitom později setkal s lidmi z StB coby ředitel Bezpečnostní informační služby. Do české kontrarozvědky totiž přešly stovky bývalých příslušníků komunistické tajné policie. „Zůstala spousta lidí, kteří pracovali na technickém úseku a v týlových složkách. Nebyli až tak škodní,“ prohlašuje dnes Devátý. Svědectví o praktikách komunistické tajné policie dnes vydávají archivy bezpečnostních složek a sta tisíce fotografií, které po listopadu 1989 unikly spěšné skartaci. V hledáčku StB se ocitli Češi i cizinci.
Záznamy a svědecké výpovědi
Xaviera Rouarda pod krycím jménem Alice 84 tajní sledovali v polovině osmdesátých let. Zaznamenali si mj. toto: „Dne 23. 8. 1984 v 8:34 hodin byl zachycen a poznán objekt Alice 84 při opouštění svého bydliště. Záchyt a poznání bylo provedeno dle fota s. Hlaváčkem, který předal objekt k dalšímu sledování pracovní skupině. Záchyt a poznání proběhlo bez narušení akce.“
Alena Hromádková, překřtěná na Ali, čelila pozornosti StB tři roky (1984-1987), podle záznamů agentů se aktivně podílela „na provádění nepřátelské činnosti proti ČSSR, a to zejména tvorbou, překládáním a rozepisováním nepřátelských materiálů. V souvislosti se svou nepřátelskou činností udržuje četné styky do zahraničí.“
V roce 1985 se v hledáčku StB objevil Stephane Rene Yves Cochet, jehož estébáci evidovali jako Alici 85. „Během své chůze se často otáčí, dívá se po kolemjdoucích. Chování objekta je klidné, bez známek kontroly. V dopoledních hodinách byl objekt viděn, jak se prochází s dětmi na dvoře uvedené instituce. Objekta zná celá pracovní skupina,“ poznamenali si.
Po tři roky neušel pozornosti ani kardinál František Tomášek (sledovaný jako objekt Palác 1): „Provedení dokumentace odchodu kardinála Tomáška z katedrály sv. Víta do Arcibiskupského paláce se zaměřením na osoby, které se budou snažit s ním navázat osobní kontakt. Dokumentovat negativní projevy jedinců, které se budou projevovat zejména tleskáním, výkřiky a skandováním.“
Zdeněk Neubauer (Filozof 3) je na snímcích StB zaznamenán v letech 1984-1986. „Jedná se o organizátora filozofických přednášek určených pro osoby z CH-77 a antisoc. síly,“ zapsali si. „Schůzky uvedených osob jsou nepravidelně konány v bytě objekta na Praze 4, kam by měli docházet I. Havel, Hejdánek, R. Palouš, M. Palouš, D. Kroupa aj. Cílem sledování je zdokumentovat (foto) osoby docházející do bytu, případně ztotožnění osob a dále dle dohody.“
Záznamy dále uvádějí postupy StB vůči občanům a chlouby, a zároveň připomínají, že StB byla politickou policií Československa a že od počátku byla pod kontrolou komunistů, a to díky ministrovi vnitra Václavu Noskovi. Po únoru 1948 získala StB prakticky neomezenou moc k potírání „třídních nepřátel“. Éra 50. let zahrnovala mučení, vykonstruované procesy a kruté vyšetřovací metody. V 70. a 80. letech normalizace StB pokračovala se sledováním, odposlechy, otevřením pošty a dlouhodobým dohlížením bytů.
Do roku 1990 Státní bezpečnost existovala, poté byla oficiálně zrušena a její zbylou agendu převzala kontrarozvědná služba. Počátky a vývoj StB zahrnují i šíření falešných obvinění a pokusy o devastaci odporu vůči režimu. Vznikla 30. Již od počátku byla Státní bezpečnost pod kontrolou komunistů, a to především díky ministru vnitra Václavu Noskovi. Po nástupu normalizace se StB vrátila k represím a zastrašování, a to i přes snahy reformních sil snížit její moc. Po listopadu 1989 přišla veřejná diskuse o spolupráci některých osobností a zveřejnění seznamů bývalých estebáků. Drtivá většina řadových estébáků však vyvázla bez potrestání. Státní bezpečnost se stala symbolem komunistické zvůle, institucí, která po více než čtyřicet let upevňovala moc totalitního režimu.
