Tajemné manželství a kanonické právo: pohled současné církevní legislativy

Současná právní úprava jiným způsobem ukazuje, co církev dnes v návaznosti na dosavadní poznání teologické a přírodovědecké považuje za podstatné a rozhodující v otázce manželství, a to co do podstaty i formy. Předchozí částí jsme museli projít, abychom poněkud snáze poznali i pochopili, kterými cestami se dospělo k jednotlivým ustanovením současné právní úpravy Kodexu kanonického práva, který byl publikován 25. Právo je normativní disciplína, tedy není věcí prvotně určenou k diskusi, nýbrž si činí nárok na podrobení subjektu práva.

Ve svých úvahách nad některými ustanoveními kodexu se budeme držet pouze těch norem, které mají, podle mého soudu, vztah k představám o manželství a jejich následnému dopadu na platnost, či neplatnost manželství z hlediska kanonického práva. Zároveň máme na paměti, že cílem těchto norem obsažených v sedmé stati současného CIC (kán. …) je ukázat výchozí pojem pro manželství po II. vatikánském koncilu. Sebott prozrazuje, že první paragraf „vznikl po mnohých těžkostech a tvrdých zápasech.“ Týká se dvou zásadně odlišných témat: tzv. Německý kanonista K. Lüdicke praví: „Hlavním výrokem je, že manželství mezi pokřtěnými je svátostné,“ z toho vyplývá, že ani nemůže existovat jinak, než jako svátost. Smlouva a svátost nejsou tedy reálně odlišné. Dovozeno do důsledku to tedy znamená, že není-li svazek, nevznikne svátost; a naopak, neexistuje-li svátost, nemůže vzniknout manželství.

Aby bylo jasno, že manželství u křesťana je víc než pouhou pozemskou skutečností, je důležité uvést, že církev chápe manželství jako prostředek vzájemného odevzdání a spojení v rámci Božího plánu stvoření. To má důsledky i pro ostatní křesťanské církve mimo Katolickou církev; CIC zavazuje jen latinské katolíky, ale i pro ostatní nekatolické křesťany, pokud jejich církev svátostnost manželství uznává. Na druhou stranu: manželství nepokřtěných nejsou svátostná; jsou to tedy jen přirozené svazky. I když si lze představit, že nepokřtěný by byl udělovatelem svátosti, nemůže být nekřesťan příjemcem svátosti, proto nejde právně o svátostné manželství.

Často se objevující omyly a jejich teoretické řešení

Jedním z rozšířených omylů je tvrzení „to nebylo v kostele, tedy to neplatí.“ Tato představa je chybně zakořeněná ve interpretaci kanonické formy a svátostnosti manželství, ale neodpovídá realitě, že platnost manželství závisí na formě jen v určité míře a pro určité subjekty (latinský obřad). Z pohledu práva je důležité, že nekatolíci (a v některých případech i katolíci z odpadnutí) mohou mít platné a svátostné manželství mimo katolickou církev, pokud splní jejich vlastní nitro a jejich víra v dané obřady. Pokud by takový člověk nebyl vyučován o svátostnosti, ale překážky formy a záměru, může to ovlivnit platnost, nicméně právo nebere „vinu“ na osobě, která neměla plnou znalost této otázky.

V praxi se objevují situace, kdy snoubenci uzavírají manželství „putativně“ (putativní manželství) - to znamená, že jeden z partnerů uzavřel sňatek v dobré víře, i když byl třeba omyl ohledně některých formálních kritérií.To může vyvolat různé právní i etické rozměry, pokud se ukáže, že skutečné právní uzavření nebylo opravněné. V jednotlivých případech hraje roli svědectví a úřady, které mohou potvrdit, že udělení svátosti nebylo skutečné, a tedy mohou vzniknout spory o platnosti dalšího sňatku.

Na druhé straně: „svátostnost manželství“ zůstává významnou kategorií pro pokřtěné; to vede ke zřetelnému svazku mezi svátostí a právem. Proto § 2. kán. 1055 spojuje „contractus“ a „sacramentum“, aby nebylo pochyb a nevznikl prostor k dohadům. V této souvislosti se současná právní úprava snaží vyvažovat teologii a praktickou právní jistotu, zejména co se týká vzniku a platnosti manželství.

Hlavní teoretické pilíře kanonického pojetí manželství

Manželství je celoživotním společenstvím mezi mužem a ženou, které je vyjádřeno v plánu Božího stvoření. Důležité jsou normative a mimo jiné i to, že manželství má dva cíle: bonum coniuxum (důstojnost a dobro manželů) a bonum prolis (dobro dětí). V moderní kanonické nauce se tyto cíle staví vedle sebe, aby ukázaly, že manželství není jen prostředek pro rozmnožování, ale i prostředí osobnostního růstu obou partnerů. U pokřtěných je manželství vždy svátostí, která vyžaduje souhlas a plné spolupůsobení církve jako znamení založení svazku.

Jednota a věrnost jsou klíčovými vlastnostmi manželství. Opatření proti polygamii a polyandrii je nezpochybnitelné. Věrnost jako vlastnost jednoty je chápána jako trvalá a nerozdělitelná, a to v kontextu katolického pojetí svátosti. Zároveň se zohledňuje, že manželství není jen soukromou smlouvou, ale je to svazek, který zahrnuje spolupůsobení církve. Při posuzování platnosti manželství se tedy zohledňuje plný souhlas snoubenců a to, zda jejich vůle odpovídá požadavkům na manželský svazek a jeho svátostný charakter.

Podrobnosti formy uzavření manželství a mechanismy dispenze jsou zakotveny v Kodexu kanonického práva (CIC) z roku 1983. Základ tvoří požadavek veřejného vyjádření manželského souhlasu před kompetentním svědkem a dvěma dalšími svědky, súshem asistence pověřeného obřadu. Dispensy mohou být uděleny pro závažné důvody, pokud to vyžaduje situace, například pronásledování či jiné zvláštní okolnosti. Kánonické právo vychází z principiální nerozlučitelnosti manželství, a tedy i při neplatnosti z důvodu překážky či vady souhlasu se obvykle vyžaduje novější souhlas.

Rovnost manželů je rovněž zakotvena: právo vyžaduje, aby manželé měli stejná práva a povinnosti, a to i v souvislosti s vychováním dětí a udržováním důstojnosti rodiny. Právní dispozice navíc umožňují oddělené bydlení v případě odsouzeníhodného jednání jednoho z partnerů, i když samotný svazek nezaniká. To je v kontextu kanonického práva tradiční nástroj pro zachování stability rodiny a vyrovnání zevních tlaků.

Historický kontext a vzájemná inspirace mezi světským a kanonickým právem

Historicky bylo manželství institucí, nad kterou bdí jak stát, tak církev. Před moderními reformami bylo manželství v mnoha zemích upravováno primárně kanonickým právem. S nástupem státní legislativy v období absolutismu vznikla paralelní regulace, která čerpala z kanonického práva a relativně ji akceptovala. Recepce kanonického práva do sekulárního práva se projevila v uznání či vyřazení rozvodů a v přenesení některých ustanovení do občanského práva. V českých zemích došlo ke změně prostřednictvím různých reforem rodinného práva, včetně uznání církevní formy manželství jako rovnocenné s občanskou formou v určitém období.

Další vývoj ukazuje na to, že současná kanonická formulace dává důraz na svátostnost mezi pokřtěnými a na skutečnost, že manželství je prostředkem Boží lásky a spolupůsobení církve. Zároveň dokazuje, že manželství není jen právní smlouvou, ale i duchovním spoluzástupem Božího lidu, což se promítá do praktických ustanovení o svědcích, formě a dispenzech. Přítomnost církevní formy uzavírání manželství v sekulárním světě ukazuje, že tradiční hodnoty manželství a rodiny jsou stále klíčové pro společenské a morální zřízení.

Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni věřící skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Hlava VII a související pasáže pojednávají o odpovědnosti kněží a laiků v rodinném a manželském prostředí, a o roli církevních společenství v podpoře rodin. Platné přijetí svátosti svěcení nelze nikdy zneplatnit. Kanonické právo vymezuje i ex lege mechanismy pro řešení problémů kolem rozvodu a neplatnosti, a to s důrazem na nerozlučitelnost svátostného manželství.

tags: #tajne #manzelstvi #kanonicke #pravo