Index librorum prohibitorum neboli seznam zakázaných knih zavedl papežský úřad v roce 1559 a oficiálně ho zrušil až 14. června 1966. Jeho historie je stejně fascinující jako fakt, že cenzurování, zákazy a pálení knih odporujících katolickým dogmatům trvalo celých 400 let. Boj s nepohodlnými myšlenkami a knihami, které je šíří, má křesťanství zabudováno do samých základů svého učení.
Už v Bibli se v 19. kapitole knihy Skutků píše, jak svatý Pavel přišel obracet bezvěrce do Efesu a „mnozí z těch, kteří se zabývali magií, přinášeli své knihy a přede všemi je pálili. Tak se mocně šířilo Pánovo slovo a rozmáhalo se.“
Nejstarší pokusy o regulaci myšlenek
Nejčastější způsoby boje s nebezpečnými myšlenkami zahrnovaly pálení knih a zákaz jejich čtení. Už někdy ve 2. století proto začali dělat v existujících knihách pořádek. Začali vlastní Biblí. Některé z jejích knih zakázali číst na veřejnosti a povolili pouze jejich soukromé studium. Jiné, například List Laodikejským a List Alexandrijským, zakázali úplně. V roce 325 v bohulibé činnosti pokračovali účastníci Nikajského koncilu svolaného Konstantinem Velikým. Za heretické a tím pádem zakázané byly prohlášeny všechny knihy zpochybňující božský původ Ježíše Krista, což tehdy zahrnovalo celou řadu spisů. V plamenech skončilo mimo jiné celé dílo důležitého myslitele Areia, zakladatele arianismu. Stejný osud postihl i knihy Origena, Markióna, Pelagia a dalších učenců šířících myšlenky odporující církevnímu konsenzu.
V případě Pelagia to bylo například tvrzení, že člověk nepotřebuje ke konání dobra boží přikázání a může se k tomu sám svobodně rozhodnout. Pokusil sepsat dopis, ve kterém vyjmenovává kanonické biblické knihy a jiné označuje za podvržené a zavrženíhodné, je považován za první oficiální seznam zakázaných knih. Ve skutečnosti však Innocencův seznam pravděpodobně nebyl zanesen do církevních zákonů. Stejně tak se nepodařilo kodifikovat ani další seznamy vznikající po rozpadu Římské říše.
První seznamy a snahy o centralizaci cenzury
Pálení knih, jejich majitelů a autorů probíhalo víceméně živelně dalších tisíc let. Během nich počet zapovězených spisů rychle rostl a různily se i důvody zákazů. V roce 589 koncil v Toledu zakázal šmahem všechny knihy o arianismu - učení zpochybňující božství Ježíše Krista. V roce 649 zapověděl papež Martin I. spisy monothelitů - církevní odnože zastávající názor, že Kristus má dvě přirozenosti, ale jednu vůli. Papež Zachariáš zakázal v roce 745 knihy Adalberta z Gálie kvůli zpochybňování nutnosti zpovědi a spisy irského myslitele Clementa, protože se oženil a měl dvě děti.
Když Gutenbergův vynález rozšířil tisk, cenzurní elity se pokusily postavit monopol na šíření myšlenek na institucionální úroveň. První celocírkevní cenzoři získali pravomoc prověřovat všechny vydávané knihy díky dekretu papeže Pia II. a následně Innocence VIII. Lev X. ho pak v roce 1515 prostřednictvím buly „Inter sollicitudines“ zanesl do struktury celé katolické církve. Oficiální cenzoři působící v biskupských úřadech měli právo postihovat autory, vydavatele a majitele v případě rozporu s učením.
Koncil v Trentu, kterému velel cílový boj s nebezpečnými myšlenkami, vedl k vybudování mechanismů pro dohled nad knihami. V době koncilu, který trval až do roku 1563, vznikla myšlenka vydání oficiálního seznamu zakázaných knih. Přesná podoba Indexu Librorum Prohibitorum byla schválena papežem Pavelem IV. v roce 1557; druhá verze z roku 1559 podle něj již byla oficiálním nástrojem církve.
Index Librorum Prohibitorum a jeho pravidla
Index Librorum Prohibitorum obsahoval kromě samotného seznamu zakázaných knih i deset pravidel, jak je identifikovat. Zapovězené byly dále knihy s lascivní či obscénní tematikou, spisy o věštění, magii, čarodějnictví, alchymii a jedy. Z tohoto pravidla byly vyjmuty antické klasiky, které ale nesměly být čteny dětem. Posledním desátým bodem bylo nařízení, že církevní prověrku musí bez výjimky podstoupit všechny rukopisy ještě před předáním do tisku. Tiskaři museli dát cenzorům dvě kopie každého díla a text se kontroloval před i po vytištění. Vydavatelé i knihkupci museli předkládat inkvizitorům seznamy všech knih ve svých inventářích. Za rozmnožování, půjčování, prodej nebo jen vlastnictví či čtení neschválených spisů hrozila exkomunikace nebo smrt.
V jednotlivých státech vznikaly regionální cenzorské úřady. V Čechách byla církevní cenzura obzvlášť přísná a sloužila rektoalizaci; nařízení císaře Ferdinanda I. stanovovala, že vydavatelé a prodejci zakázaných knih budou potrestáni utopením. Po příchodu jezuitů v roce 1556 se jejich agendu ujali a stal se prvním vrchním cenzorem Antonín Brus z Mohelnice. Následník Zbyněk Berka z Dubé vydal v roce 1594 první tuzemský soupis zakázaných knih, který zprvu kopíroval Index Librorum Prohibitorum a postupně rozšiřoval.
Přelom 16. století až 20. století a samizdat
Index zůstal klíčovým nástrojem církevní politiky po čtyři století. Poslední vydání z roku 1948 obsahovalo 4126 titulů; ještě ve 20. století jich přibylo 255, mimo jiné díla Henriho Bergsona, Jean-Paula Sartrea, Alberta Moravii, André Gideho nebo Simona de Beauvoir. Oficiálně byl seznam zakázaných knih zrušen až 14. června 1966. Konflikt s oficielní literaturou a kontrola šíření myšlenek zůstávaly tématem i v době normalizace, kdy samizdatová literatura vyrostla jako hlavní forma odporu vůči cenzuře.
V Praze a Brně vznikaly samizdatové edice, které tajně šířily zakázané knihy a literaturu. Hlavní problém byla neznalost celého výrobního procesu; někdo přepisoval, někdo vázal, někdo vybíral tituly. Obalovou a redakční stránku zajišťovali lidé z protikomunistického prostředí; většina knih se distribuovala v malém množství - často jen kolem deseti výtisků. Pašování do zahraničí pak bylo cennou a nebezpečnou cestou pro šíření myšlenek mimo socialistický blok.
Edice Expedice se stala druhou největší samizdatovou edicí po edici Petlice. Pod dohledem Václava Havla a jeho bratra Ivana vznikla v letech 1975-1989 a vložila do obalu i překlady zahraničních autorů. Vydávání mělo formu strojopisných čísel, která nebyla určena pro širokou populaci, ale pro disidentské kruhy a exil. Oproti tomu samizdatové čísla Akordu, Měsíčníku pro literaturu, umění a život a dalším časopisům sloužily jako platforma pro katolicky orientované autory a kritiky, kteří chtěli prosadit své názory a obranu spiritualnich hodnot.
Současná reflexe a odkaz Indexu a samizdatu
Den vězněných spisovatelů, připomínaný každoročně 15. listopadu, připomíná, že slova mají sílu a mohou být pronásledována vládou či cenzurou. Amnesty International a PEN International upozorňují na osudy autorů pronásledovaných režimy. Knihovna jako veřejný prostor svobody chrání právo na čtení, přemýšlení i psaní, a potvrzuje výše zmíněnou myšlenku, že slova přežívají i v době cenzury a mříží. Výstava a diskuse o samizdatu v Praze a Brně ilustrují, že boj za svobodu projevu pokračuje i po zrušení Indexu, stejně jako potřeba otevřeného a různorodého literárního prostoru.
Pokračuje i současná reflexe v kulturní scéně a veřejném prostoru, kde se připomínají historické zkušenosti cenzury a odkaz samizdatu. Knihovna není jen místo, kde si půjčíte knihu. Je to veřejný prostor svobody - otevřený všem názorům, jazykům, myšlenkám. V této tradici se objevují i nové iniciativy a veřejné promítání a diskuse o tématech spojených s demokracií, svobodou slova a odkazem historických činitelů, jako je disident a pozdější prezident, jehož Dopisy Olze vznikaly během věznění v 80. letech, a další příběhy svědectví o nesvobodě a odporu vůči režimu.
Pracujete ve škole? Knihy nelze umlčet. Ani jejich autory nelze umlčet navždy. Slova přežívají i cenzuru, strach nebo mříže. Chcete se ponořit hlouběji do tématu svobody projevu? Přijďte do Městské knihovny Jihlava na promítání dokumentu 1989: Chceme dýchat a přátelské povídání s Janou B. Petrovickou - Škarpou, výraznou osobností jihlavské punkové scény.
Informační shrnutí a meta popis:
tags: #tazeni #proti #katolickym #spisovatelum