V roce 2004 jsem začal malovat svůj největší obraz s názvem „Velké pašije“ (délka je 744 cm, výška po stranách 250, ve střední části obrazu 344 cm). Obraz je namalován olejem s akrylovou podmalbou, na sedmi deskách laťovkách, potažených malířským plátnem, šepsovaných několika vrstvami akrylového šepsu. Těžko bych se dopátral doby, od které jsem se zabýval myšlenkou „Velkých pašijí“. V průběhu času se tato myšlenka samozřejmě proměňovala, jako se proměňuje člověk sám. Nabývala na hutnosti, hlavou i srdcem se vyvíjel můj vztah k jednomu z nejdůležitějších duchovních období dějin lidstva a vývoje křesťanství. Vždyť v ten čas se realizoval spasitelský čin Boží; čin lásky Boha k hříšnému člověku.
Pašijní týden je vyvrcholením spasitelského putování Ježíše Krista. Je vrcholnou tečkou za evangelijní zvěstí. V této události naplňuje Pán Bůh svá zaslíbení, o nichž se zmiňuje již Starý zákon. Dlouho trvalo, než jsem se rozhodnul, že teď už opravdu nazrál čas namalovat - lépe a skromněji řečeno, pokusit se namalovat - událost, která inspirovala řadu hudebních skladatelů k nesmrtelným skladbám a malířů k nádherným obrazům plným Boží slávy, lidské pokory, ale i lidského soucítění s bolestí, kterou Kristus prožil za své cesty na Golgotu ke svému ukřižování, potupné smrti na kříži.
Volnými skicami k obrazu jsem se zabýval již dávno. Co mi však stále poněkud kalilo radost, byly pochyby, zda tak náročnou práci vůbec zvládnu psychicky i fyzicky. Pochybnosti plynuly také z toho, že mi v hlavě hlodala myšlenka, zda je to normální, jen tak - pro sebe, pro svoje potěšení, pro ukojení své touhy - malovat tak velký obraz, když nejde o žádnou zakázku, určenou do konkrétního prostoru? Není to neskromnost, nebo snad velikášství se „zviditelnit“? Vždyť obraz by mohl být i menší!
To byly otázky nejen mého vnitřního já, ale i některých mých přátel a známých. Všechno však nelze posuzovat pouze z racionálního hlediska. Myslím, že někdy je nutné vyhovět emocionálnímu (citovému) zaujetí a ponechat rozum poněkud stranou. Nejsem právě příznivcem slovního doprovodu k obrazům, avšak v tomto případě dělám výjimku, protože symbolika v obraze by byla srozumitelná pouze pro lidi znalé bible; tudíž několik slov pomůže lidem bez těchto znalostí v obraze se alespoň zorientovat.
To hlavní, co by mělo vypovídat o obsahu tématu „Velké pašije“ je však v tom, jak je obraz namalován ve vlastní malířské řeči či formě. A to už si musí každý sám prožít, zažít a pocítit. Dostat se jaksi „do vnitřku“ obrazu, do jeho výtvarné struktury a tím postupně odkrývat i jeho další vrstvy. (Pochopení a prožití obrazu nespočívá v popisném poznání zobrazovaného: Toto je ta a ta postava, tohle je kopec...).
Celý obraz jsem koncipoval jako události pašijního týdne. Od Piláta ke Kaifášovi, týden, v němž vrcholí Kristovo Boží poslání v našem světě, zde, na Zemi. Naplnění Kristova poslání - OBROVSKÁ UDÁSTOST! - nedoceněná námi, malověrnými. Osu obrazu tvoří postava Kristova. Svým záměrně méně realistickým zpracováním oproti ostatním figurám se Kristus stává určitým znakem, symbolem našeho spasení. Zvrácenou hlavou s na rtech doznívajícím „Dokonáno jest!“ vzhlíží k Bohu. Je vlastně ukřižován bez kříže a stoupaje vzhůru je očividně již na cestě ke vzkříšení.
Kříž - popravčí nástroj, spjatý s nejpotupnější smrtí - se již poražen a pošlapán válí na zemi, pod nohama římského vojáka; ten Ježíšovi ještě podává na kopí houbu, namočenou v nádobce s octem smíšeným se žlučí (umístěné uprostřed spodního okraje obrazu). Druhou nejvýraznější postavou obrazu je Marie Magdalská, která pokleká před Ježíšem, čistá ve své nahotě; je první, koho vzkříšený Ježíš oslovuje a která později podává zprávu o Ježíšově vzkříšení.
V kontrastu s vážným a navýsost významným tématem pašijí se na obrazu zdánlivě paradoxně objevují trpasličí postavy tří klaunů, kteří tam ale hrají svoji důležitou úlohu. Jsou to vlastně zástupci nás lidí, obsahující všechny odstíny našich povah (pozitivních i negativních, ctností i neřestí).
Ale musel jsem myslet i na klauny, šašky, rádce panovníků, jako např. Bratra Palečka, kouzelníka Žita, nebo šaška krále Leara, jak nám ho představuje Shakespeare, který si potrpí zvláště na tyto upřímné až prostořeké královské baviče i rádce a důvěrníky. Oni jsou všude přítomni, ve všech událostech. Jak by neměli být při ukřižování? Jeden zlomyslně pomáhá vojákovi s podáváním houby s octem a žlučí - ten pro mne symbolizuje s Ježíšem spoluukřižovaného rouhajícího se lotra.
Zatímco druhý, k nám obličejem obrácený „obrácený“ klaun, držící se jako klíště nohou Krista Pána, doufá v slova Kristova: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ - je pro mne druhým, spoluukřižovaným, lotrem, který rozpoznal nespravedlnost Ježíšovy popravy a zároveň i jeho jedinečnost. Třetí klaun pak, v pravém rohu obrazu, spěchá do Jeruzaléma, nesa za zády zelenou ratolest, kterou chce vítat Ježíše, jako Krále, přijíždějícího na oslátku. Bohužel, přichází zase pozdě ...
Začněme levá strana. První figurou zcela vlevo je tragikomická postava Piláta, pojednaná jako loutka (loutka politika s příznačnou šaškovskou čepicí), jehož „Ecce homo“ pronesené k přihlížejícímu davu, požadujícímu Ježíšovo ukřižování, se stalo nedílnou součástí portrétu této historické osobnosti. Vpravo od Piláta stojí matka s děckem a za ní voják. Je to připomenutí události, se kterou je spjaté narození Ježíše Nazaretského v Betlémě a to „vraždění neviňátek“. Nad tímto výjevem vidíme k ukřižování přijíždět na koni nevěstku, která nám může připomenout scénu, kdy Ježíš zachránil cizoložnou ženu před kamenováním a aniž by ji soudil, řekl: „Jdi a nehřeš více“.
Zcela dolů, do poloviny levé části obrazu, jsem umístil lebku, kterou oklovává krkavec. Lebka nejen upomíná na popravčí vrch Golgota (což znamená lebka), ale zároveň se stala určitou součástí kánonu zobrazování ukřižování. Říkalo se, že ta lebka patřila prvnímu člověku - Adamovi, který byl podle legend na Golgotě pohřben a své místo v obrazech nalezla snad i díky souvislosti s Ježíšem, o kterém se říkalo, že to je „druhý Adam“.
Když vidíme lebku, hned nám také na mysli vytane Shakespearův Hamlet a jeho „Být, či nebýt...“, a také heslo hraběte Šporka „Memento mori“ (pamatuj na smrt), jako upomínka prchavého a konečného vezdejšího lidského života. Za vojáky - „roboty“ - stroji na utrpení a zkázu, v nichž je v obrazu zástupně zobrazeno násilí, které si lidé navzájem páchají od nepaměti, zasvitne postava Panny Marie, Ježíšovy matky, oplakávající svého prvorozeného syna.
Její světlá čistota kontrastuje s tmavou hrudí „zeleného vojáka“, z níž vykukuje Ďábel, jako ten pravý, často na první pohled ne zcela zřejmý, strůjce zla, který tahá za nitky pohybujících se armád. Jak jste si možná již všimli, vyskytuje se na obraze vícekrát, v různých podobách.
Druhým vyobrazením je Satan v podobě čerta, jak ho známe z lidových pohádek, který vykukuje zpoza Ježíšova levého boku, který nám připomene Ježíšovo pokušení na poušti.
Jedním z „herců“ (ďáblových loutek) velikonočního dramatu byl Kaifáš, odpůrce Pána Ježíše, na obraze namalovaný zcela vpravo. Byl to židovský velekněz, předsedající Sanhedrinu. Nad ním, v zadním plánu, vidíme tři figury poutníků kráčících do Emauz.
Před Kaifášem se za hlavu chytá apoštol Petr, který si při kohoutím zakokrhání uvědomil, že se právě naplnila Ježíšova předpověď o jeho zapření: „Dřív než dnes kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.“ Petrovo lidské selhání symbolizuje postava ďáblíka na jeho hrudi.
Za kohoutími kokrhajícími zobáky stojí setník, zabraňující v dalším obviňování služce, která ukazuje prstem na Petra a říká: „Tenhle byl také s ním“. Je to ten setník, který pochopil, že „jistě je tento syn Boží“. Proto má na hrudi holubici jako symbol Ducha svatého.
Poslední figurou pravé části obrazu je postava svatého Jana „teologa" (s atributem anděla), držícího knihu z Apokalypsy, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Všechny svátosti Nového zákona se vztahují ke Kristovu utrpení a u některých se odkaz na Kristovo utrpení projevuje dokonce přímo ve svátostném znamení.
Odkazuje na plody Ježíšova utrpení, nakolik se dotýkají konkrétního člověka. Svátost křtu tak působí duchovní účinky u toho, kdo křest s vírou přijímá. Podobně to platí u ostatních svátostí.
Zato svátostné znamení eucharistie neodkazuje přímo na duchovní účinky u přijímajících, ale na konkrétní historickou událost a na samotnou osobu, které se tato událost bezprostředně týkala. Při zachování jednoho ze základních principů nauky o svátostech, který říká, že svátosti obsahují a působí to, co jako znamení označují, se ukazuje, že svátost eucharistie má mezi ostatními svátostmi zcela výjimečné postavení.
„Rozdíl mezi eucharistií a jinými svátostmi, které mají smyslovou materii, spočívá v tom, že eucharistie obsahuje něco posvátného absolutně, totiž samého Krista, kdežto křestní voda obsahuje něco posvátného ve vztahu k něčemu jinému“ - uvedl Tomáš. Slavení eucharistie je obrazem znázorňujícím Kristovo utrpení jako událost dějin spásy.
3. Svátek Zjevení Páně, lidově zvaný sv. tří králů, je svým obsahem téměř totožný se svátkem Narození Páně. Oba vypráví, že Bůh se zjevuje jako člověk, a že se nejprve přiblíží prostým pastýřům, pak králům-moudrcům.
Scéna klanění králů připomíná holdování velmožů a králů vasalských zemí nově korunovanému králi. V linii tohoto uznání Kristovy vlády stojí dodnes to, že v tento den znamenáme dveře svých domů a domovů trojím křížkem a písmeny C, M a B. Tímto znamením se totiž přihlašujeme k obnovenému království Božímu a vymezujeme prostor, v němž uprostřed rozlámaného světa chtějí křesťané žít plně podle řádu Božího.
Na desce gotických malířů jsou králové vyobrazeni v různých koutech kompozice. Kristus na klíně Marie je králem všeho stvořeného. V horní části obrazu jsou andělé, služebníci Boží, kteří vedou krále a vlastně je ke Kristu uvádějí.
Postavy králů mají celou řadu významů: znamenají tři fáze lidského života (mladý, zralý muž, stařec) a ukazují, že Kristus je Pánem každého života od počátku do konce. Králové jsou však i vladaři všeho pozemského času.
Na našem obraze král přítomnosti bývá zobrazen jako stařec, zatímco král mládí je v zeleném rouše naděje. Dary králů symbolizují skupenství: zlato - pevné, kadidlo - plynné, myrra - vonné a smrtelná kadidla symbolicky připomínají smrt.
Když přemýšlíme o vlastním životě o Vánocích, můžeme se řídit tímto obrazem a ptát se: Je opravdu Kristus Pánem mého života? Odevzdávám mu opravdu všechen čas a patřím mu, ať bdím, či spím, ať jdu, či sedím? Jsou moje práce a činy hodnotné jako ryzí zlato?
Jsou moje myšlenky vonné jako kadidlo a stoupají moje chvály k nebi? Anebo je to jinak? Budete-li poctiví, zažijete to, co jsem zažil já. Slyšel jsem tichý zvonek, když děti zpívaly tříkrálovou koledu, a černý vzadu vystrkoval bradu; záviděl jsem, že ho maminka vyhledá a uklidní.
Se svolením zpracováno podle knihy „Vánoce“, kterou vydal: Comdes. dědictví. Nazývají se díla církevního užitého umění. Byla vyrobena pro uspokojení potřeby církevních předmětů a náčiní, používaných při Božské Liturgii. Důležitou roli při jejich výrobě a doplňování hráli dárci.
V 15. a 16. století se velká část předmětů církevního užitého umění zachovala v muzeálních sbírkách velkých bulharských klášterů. Ilustrují řemeslné umění starých mistrů miniaturní dřevořezby a výšivky zlatníků a stříbrotepců - řemeslo, které tvořilo pulzující, barvitou směs dekorací pravoslavného církevního umění.