Devět týdnů před Mozartovou smrtí měla premiéru jeho poslední opera, dílo, které to v prvních čtyřech týdnech dotáhlo na čtyřiadvacet repríz a během prvního roku bylo uvedeno více než stokrát.
Od té doby dobylo svět v bezpříkladně vítězném tažení - Kouzelná flétna.
Kromě toho, že je šťastným spojením zábavy s vážnou náročností, byla a je hádankou.
Spíše hromadou hádanek, a pokusy o vysvětlení se už rozrostly ve specifickou literaturu.
Kouzelná flétna je především pohádka.
Základní fabule je prajednoduchá: statečný princ chce osvobodit krásnou princeznu, podstoupí tvrdé zkoušky a mnohá rizika, získá svou princeznu a k ní království.
Běží to, jak to v pohádce běžet má: boj dobra se zlem, dobro vítězí a hrdina je odměněn.
Až na to, že dobro nekoná spontánně, spíše je mu všechno uloženo.
Vybaven je, kromě svých vynikajících vlastností, ještě kouzelným předmětem - flétnou.
V okolí Mozartovy Kouzelné flétny se to kouzelnými historkami a jejich vzájemnými vztahy jen hemžilo.
Například Voltairův Tanis a Zaida, kde je zkouška ohněm a vodou, Terrasonův román Sethos, v němž titulní hrdina bojuje s principem zla v podobě královny Daluky a podstupuje zkoušky mystérií.
Jméno Sethos je pojítkem ke Geblerově Thamosovi, což byla hra, k níž Mozart komponoval hudbu.
Tento Sethos není ovšem princ, ale velekněz v Chrámu slunce.
Mozartova hudba byla 1790 adaptována pro drama Lanassa berlínského dramatika Karla Plűmickeho - obsahově je tu příbuznost se Slavností brahmínů Karla Friedricha Henslera, a ta už nejspíš sloužila jako předloha ke kněžským scénám Kouzelné flétny.
A tak se dostáváme k Wielandově Lulu aneb kouzelná flétna ze sbírky pohádek Dschinnistan a nakonec k opeře Oberon Paula Vranitzkyho.
Vranitzky komponoval na libreto jistého Karla Ludwiga Gieseckeho (toho si dobře pamatujme); načerpali u Wielanda mnohé a uvedli dílo 1790 ve Frankfurtu - kde je zhlédl Mozart!
Emanuel Schikaneder dílo uvedl ve svém divadle.
Protože to souvisí se zmíněnou hádankou, věnujme se krátce otázce, kdo z těch dvou (nebo těch tří?) přišel na tu myšlenku?
Většinou se tvrdí, že to byl Schikaneder, který dokonce musel překonávat jistý Mozartův odpor.
To může souhlasit.
Ve městě bylo lidové divadlo Karla Marinelliho, které dávalo veselohry a kouzelné kusy - silná konkurence, kterou bylo třeba překonat.
Nejen vznik opery, nýbrž i její děj, samotnou ideu, lze vysvětlit okolností, že Schikaneder byl nucen svůj úspěch rozvíjet a finančně se prosadit.
V roce 1819 se objevil ve Vídni jistý Karl Ludwig Giesecke, dobrodruh, herec a vědec, a vznesl nárok na autorství Kouzelné flétny.
Giesecke, který udržoval úzké vztahy s Goethem, tvrdil, že je nejen autorem libreta, nýbrž že byl vůbec v té záležitosti vůdčím duchem.
Mozart a Schikaneder (kteří už teď byli oba mrtví, takže odporovat nemohli) prý pouze převedli Gieseckeho myšlenky do jevištní podoby.
Schikanederovi přiznal pouze autorství dvou postav: Papagena a Papageny.
Giesecke se opíral o skutečnost, že v době uvedení díla v Divadle na Vídeňce působil.
Jeho tvrzení nemohla být potvrzena, ovšem ani vyvrácena - zvláště, když jisté inkogruence textu a především logický „zlom“ děje by mohly na spoluúčast někoho dalšího ukazovat.
Mnozí tvrdí, že Mozart zasahoval do psaní libreta a Schikaneder do komponování.
Tak například Ignaz Franz Castelli ve svých memoárech píše: „Zemřelý basista Meyer mi vyprávěl, že duet, kde se Papageno a Papagena poprvé uvidí, komponoval Mozart zprvu zcela jinak než ho nyní slyšíme.
Oba totiž několikrát s údivem zvolali „Papageno! Papagena! Když to Schikaneder slyšel, zavolal do orchestru: »Ty, Mozarte! To nic není, tady musí hudba víc vyjadřovat údiv.
V pátek 30. září 1791 bylo „C.K. Privileg. Divadlo Na Vídeňce“ narváno k prasknutí.
C.k. komorní skladatel Mozart ten večer „z úcty k milostivému a ctěnému publiku a z přátelství k autorovi kusu“ sám od klavíru dirigoval.
Když dozněla předehra, zvedl se ze židle hudební skladatel Johann Schenk a v napjatém tichu, na nejvyšší míru rozrušený, se prodral až k Mozartovi, uchopil jeho ruku a líbal ji, zatímco Mozart „diriguje dále pravačkou se na něho vlídně podíval a pohladil mu tvář“.
Na jevišti se otevřela hora a v ní seděla na trůně třpytivá vladařka s ledovým, zvonivým hlasem - Královna noci.
Obecenstvo ani nedýchalo.
Když ovšem první jednání skončilo, zůstalo publikum chladné, zdrženlivé a zaražené.
Mozarta museli uklidňovat.
Diváci byli zmatení, protože právě byli konfrontováni s pověstným „zlomem“, změnou polarizace charakterů důležitých postav.
Divák v podstatě očekává, že mu bude naznačeno, která z figur děje je pozitivní, aby se s ní mohl identifikovat.
Tady ale vodili publikum za nos, cítilo se být podvedeno.
Ve svém prvním výstupu líčí Královna noci své trápení v dojemném, působivém larghetu a ukáže dokonce navzdory vznešenosti slabost, zoufalství matky, čímž vzbudí sympatie.
Označí Tamina za hrdinu tím, že vyjmenuje jeho ctnosti („jsi nevinný, moudrý, ctnostný“).
Pak ovšem přijde mohutné finále prvního aktu, hold Sarastrovi, který díky své síle a jednoznačnosti nenechá nikoho na pochybách: tento Sarastro není žádný padouch, žádný netvor, nýbrž moudrý a spravedlivý vládce ideální říše!
Ačkoliv Mozart psal své ženě 7. října o „velkém potlesku“, podával »Das Musikalische Wochenblatt Berlin« 10. prosince 1791 tuto zprávu: „Vídeň, 9tého října.
A ještě víc: Intendant berlínského Národního divadla Johann Jakob Engel se zpěčoval uposlechnout doporučení svého krále uvést Kouzelnou flétnu na tamní scéně, když o tom napsal: „…a tak vzniklo dílo, jehož celou zásluhou je nádhera pro oči.
Přinejmenším publikum, které nezná jistá mystéria a nedokáže proniknout těžkým temným příkrovem alegorií, na nich nemůže najít zájem.
Diváci zpočátku skutečně kusu nerozuměli.
Také Goethe (který byl přece Kouzelnou flétnou tak nadšený, že chtěl psát její druhý díl) to přiznával.
Rozpačitost publika však brzy zmizela, když lidé pochopili, že jde o alegorické dílo.
To nebylo v Mozartových časech zase nic tak neobvyklého.
Společenská kritika se k alegorii utíkala, když raději nenavrhovala, jak by to mělo u nás být být, nýbrž ukazovala, jak to řeší v nějaké ideální vzdálené zemi, nejlépe „v Orientu“.
Alégorie nás přivádí k problematice svobodného zednářství.
Toto hnutí se tehdy ocitlo v nemilosti.
Mnozí dodnes věří, že zednáři tu měli rozhodující vliv, že určovali ideu i děj opery, v naději, že úspěšným dílem přispějí k popularizací humanitních prvků zednářství.
- bohatá symbolika čísel, především symbolika čísla tři, které zaujímalo v zednářství klíčovou pozici: tři byly nehybné a tři pohyblivé klenoty, tři byly stupně symbolizované třemi sloupy.
Tři jsou zmíněné principy.
Tři mohutné akordy uvedou předehru, tři jsou Královniny dámy a třikrát zasáhnou, tři jsou chlapci, kteří ukazují cestu, Královna je ohlášena trojitým zahřměním a trojitým zvoláním, ona sama vystoupí třikrát, právě tak jako chlapci.
Třikrát vystoupí Sarastro jako kněz a třikrát jako přítel, Chrámy moudrosti jsou tři a třikrát zabuší Tamino na každou bránu; v Sarastrově říši vládnou tři ctnosti, pozouny třikrát zazní, aby ohlásily zkoušku.
Tři nástroje hrají důležitou roli (flétna, Panova flétna a zvonkohra) a na každý z nich se zahraje třikrát.
Také číslo 18 je důležité, nejen proto, že 3×6 = 18: Sarastrův doprovod má 18 osob, Sarastro nasadí 18 krát ke zpěvu.
Partitura předepisuje 18 dechových nástrojů, 18 akordů zazní během zkoušek.
Sarastro se objevuje v 18. výstupu a jeho jméno je 18 krát vysloveno a 18 krát zazpíváno.
Mozart, který byl, jak známo, zednář (jako Schikaneder, jako Giesecke, jako skoro každý…), byl zasvěcen v 18.
Ano, je nepochybné, že je to zednářská opera, ano, zednáři se nepřímo podíleli na její ideové výbavě.
Ne snad proto, že by propadli panice, že jejich velmistr Ignác Born umírá, nýbrž proto, že někteří z nich, především Josef von Bauernfeld, spolufinancovali Schikanedorovo divadlo a umožnili jeho přestavbu.
Tím divadlo získalo kapacitu pro 1000 diváků.
Mezinárodní hudební festivaly Bad Hersfeldu mají dlouholetou tradici.
V dokonale akustickém prostředí klášterních zřícenin účinkují v operních představeních přední světoví umělci a orchestry.
Dnes Vás pozveme na záznam poslední Mozartovy opery - Kouzlené flétny.
Skladatel ji komponoval v podstatě jako svou závěť v posledních měsících života.
Uprostřed bídy a těžké nemoci vytvořil na německý Schickanédrův text až filozofický obraz boje za vítězství moudra a rozumu nad tmářstvím a tupou poslušností.
Ale nebyl by to Mozart, aby nevyšperkoval svou symbolickou pohádku o dvě lidové postavičky - ptáčníka Papagena a jeho příští družku Papagenu.
Jejich bezprostřední humor a zcela reálný pohled na svět tak dokreslil atmosféru doby, kterou Mozart prožíval.
Navíc svou operu komponoval v rodném jazyce, o němž se císařovna hanlivě vyjádřila, že je to „porchelia Teddesca“ /porkeria tedeska/ a věnoval ji nejširšímu obecenstvu, které při premiéře 30.září 1791 v Divadle na Vídeňce zahrnulo Wolfganga takovými ovacemi, že poznal s jakou úpřímností jeho dílo přijali a mu porozuměli.
Wolfgang Amadeus Mozart - Cosi fan tutte. Opera, K. Wolfgang Amadeus Mozart - Figarova svatba. Opera o 4 dějstvích (Le nozze di Figaro), K. Wolfgang Amadeus Mozart - Kouzelná flétna. Opera o 2 dějstvích (Die Zauberflöte), K. 2.
Německé libreto napsal herec, divadelní podnikatel a Mozartův přítel Emanuel Schikaneder.
Kouzelná flétna se stala nejslavnější ukázkou tohoto populárního žánru nejen díky pohádkovému příběhu, v němž princ Tamino za pomoci kouzelné flétny a komického společníka Papagena hledá cestu k princezně Pamině, dceři Královny noci, ale také díky odkazům na tajuplnou zednářskou symboliku a především díky Mozartově okouzlující hudbě, která si dovede získat srdce každého diváka.
Cestu do Prahy našla opera již rok po vídeňské premiéře a poprvé byla hrána v budově dnešního Stavovského divadla 25.
UPOZORNĚNÍ: V představení jsou použity ohňové efekty.
Vhodné pro publikum od 7 let.
2017 06 20 Mozart Kouzelná flétna
Polopatě zůstává: Kouzelná flétna završuje Mozartův dodnes živý operní odkaz - dílo, které spojuje zábavu s hlubokým odkazem na duševní vzdělání a svobodu myšlení.
A právě v inscenaci Vladimíra Morávka, hýřící pestrou divadelností, napínavou atmosférou i tajemnými symboly, se odráží nejen hudba, ale i dobová atmosféra a symbolika.
Kouzelná flétna napsal pětatřicetiletý Mozart pro lidové publikum Divadla na Vídeňce, kde se 30. září 1791, pouhé tři měsíce před skladatelovou předčasnou smrtí, odehrála její světová premiéra.
Německé libreto napsal herec, divadelní podnikatel a Mozartův přítel Emanuel Schikaneder.
Kouzelná flétna se stala nejslavnější ukázkou tohoto populárního žánru nejen díky pohádkovému příběhu, v němž princ Tamino za pomoci kouzelné flétny a komického společníka Papagena hledá cestu k princezně Pamině, dceři Královny noci, ale také díky odkazu na zednářskou symboliku a především díky Mozartově hudbě, která osloví každého.