Svaté Písmo je nadlidského původu, ale k jeho zapsání a zachování Jehova použil lidi. Pod božskou inspirací je v roce 1513 př. n. l. začal sestavovat Mojžíš a jeho poslední část napsal apoštol Jan asi o 1 600 let později. Bible tedy původně nebyla jednou knihou. Během doby se ukázalo, že je zapotřebí, aby její jednotlivé knihy byly opisovány. To bylo nutné například po vyhnanství v Babylóně, protože ne všichni propuštění Židé se vrátili do judské země. Mnozí se místo toho usadili jinde, čímž vznikla židovská diaspora, na jejímž rozsáhlém území vznikaly synagógy. Pro tyto synagógy, do nichž se Židé scházeli, aby tam naslouchali čtení z Božího slova, pořizovali písaři opisy Písma. (Sk 15:21)
V pozdější době byli svědomití písaři mezi následovníky Krista; ti se snažili rozmnožovat inspirované spisy, aby z nich mohl mít užitek prudce rostoucí počet křesťanských sborů, aby si je tyto sbory mohly mezi sebou vyměňovat a aby tyto spisy mohly být všeobecně dostupné. Předtím než se začal běžně používat knihtisk (od 15. století n. l.), byly jak původní texty Bible, tak i jejich opisy pořizovány ručně. Proto se jim říká rukopisy čili manuskripty (latinsky manu scriptus, „psaný rukou“).
Biblický manuskript je rukopisný exemplář Písma, buď celého, nebo jeho části, na rozdíl od exempláře tištěného. Materiály. Rukopisy Písma jsou psány na kůži, papyru a pergamenu. Například slavný Izajášův svitek od Mrtvého moře je svitek kožený. Papyrus, druh papíru vyráběný z vláken vodní rostliny, se používal pro rukopisy Bible jak v původních jazycích, tak v překladech přibližně až do čtvrtého století n. l. Tehdy začal být při pořizování rukopisů Bible papyrus nahrazován velínem, velmi jemným pergamenem, který se obvykle vyráběl z teletiny, jehnětiny nebo kozinky; to byl další pokrok v používání zvířecí kůže jakožto psacího materiálu. Palimpsest (lat. palimpsestus; řec. pa·limʹpse·stos; znamená „opět seškrábaný“) je rukopis napsaný přes dřívější text, který byl odstraněn či seškrábán, čímž vzniklo místo pro text nový. Známý biblický palimpsest je Codex Ephraemi Syri rescriptus z pátého století n. l. Jestliže dřívější (seškrábaný) text na palimpsestu je důležitý, odborníci použijí technické prostředky včetně chemických postupů a fotografických technik a často se jim podaří tento vymazaný text přečíst.
Styly písma. Biblické rukopisy psané řecky (jak překlady Hebrejských písem, tak i opisy Křesťanských řeckých písem, nebo obojí) mohou být rozděleny neboli roztříděny podle písařských stylů, což je také pomocí při určování jejich stáří. Starším stylem (který byl používán zejména do devátého století n. l.) je unciální rukopis, psaný navzájem oddělenými velkými písmeny. Slova zde obvykle nejsou oddělována a výjimečně se uvádí interpunkce a akcenty. Takovým unciálním rukopisem je například Sinajský kodex. V šestém století začalo docházet ke změnám v písařském stylu a později (v devátém století n. l.) se vyvinula kurzíva neboli minuskula, rukopis psaný menšími písmeny, z nichž mnohá jsou navzájem spojena v plynulé, nepřetržité písmo. Většina dochovaných rukopisů Křesťanských řeckých písem je psána kurzívou. Opisovači. Pokud je dnes známo, žádný originální neboli původní rukopis Bible se nedochoval. Muži, kteří opisovali Hebrejská písma v době, kdy na zemi sloužil Ježíš Kristus, a několik století předtím, byli označováni jako písaři (heb. só·ferimʹ).
Pozdější opisovači provedli v hebrejském textu záměrně některé změny. Opisovači biblických rukopisů sice byli velmi pečliví, ale přesto se do textu vloudil určitý počet malých písařských chyb a změn. V podstatě jsou nevýznamné a celkovou neporušenost Bible nepoškozují. Byly odhaleny a opraveny na základě pečlivého vědeckého kolacionování neboli kritického porovnání mnoha dochovaných rukopisů a starobylých překladů. S kritickým studiem hebrejského textu Písma se začalo koncem 18. století. Benjamin Kennicott vydal v Oxfordu (v letech 1776-1780) různé verze více než 600 masoretských hebrejských rukopisů a v letech 1784 až 1798 uveřejnil v Parmě italský učenec Giambernardo de Rossi porovnání 731 rukopisů. Vzorové texty Hebrejských písem také vytvořili německý učenec Baer a v novější době C. D. Ginsburg. Znalec hebrejštiny Rudolf Kittel vydal v roce 1906 první vydání svého díla Biblia Hebraica (Hebrejská Bible); uvedl v něm rozbor textu pomocí systému poznámek pod čarou, v nichž je porovnáno mnoho hebrejských rukopisů masoretského textu. Jako základ použil text Ben Chajjimův. Biblia Hebraica, její 7., 8. a 9. vydání (1951-1955), se stala základním textem pro překlad Hebrejských písem do angličtiny v podobě Svatého Písma - Překladu nového světa, který původně vycházel v letech 1950-1960.
Nové vydání hebrejského textu, totiž Biblia Hebraica Stuttgartensia, vyšlo v roce 1977. První tištěné vydání Křesťanských řeckých písem vyšlo v Complutenské polyglotě (v řečtině a latině) v letech 1514-1517. Potom v roce 1516 vydal holandský učenec Desiderius Erasmus své první vydání vzorového řeckého textu Křesťanských řeckých písem. Obsahovalo mnoho chyb, ale v následujících čtyřech vydáních, jež vyšla v letech 1519 až 1535, vyšel text opravený. Později pařížský tiskař a vydavatel Robert Estienne neboli Stephanus vydal několik vydání řeckého „Nového zákona“; tato vydání byla v podstatě založena na Erasmově textu, ale opravy měla podle Complutenské polygloty a patnácti pozdních rukopisů. Mezi texty z novější doby vyniká vzorový řecký text J. J. Griesbacha, který využil materiálů, jež shromáždili jiní znalci, ale pozornost věnoval také biblickým citacím uvedeným v dílech raných pisatelů, například Origena. Griesbach také studoval znění různých překladů, například arménského, gótského a Philoxeniany. Podle jeho názoru tvořily dochované rukopisy tři rodiny neboli tři recenze, a to byzantskou, západní a alexandrijskou, přičemž on sám dával přednost znění v této poslední recenzi. Jeho vzorový text byl vydáván v letech 1774 až 1806 a jeho hlavní vydání celého řeckého textu vyšlo v letech 1796-1806.
Řecký vzorový text Křesťanských řeckých písem, který dosáhl širokého přijetí, vytvořili roku 1881 učenci z univerzity v Cambridge, B. F. Westcott a F. J. A. Hort. Byl to výsledek jejich práce, kterou konali po dobu 28 let nezávisle na sobě, ačkoli si své poznámky pravidelně porovnávali. Podobně jako Griesbach také oni rozdělili rukopisy do rodin a pevně se opírali o text, který označili jako „text neutrální“; byl v něm zahrnut slavný Sinajský rukopis a Vatikánský rukopis č. 1209, oba ze čtvrtého století n. l. Jestliže tyto rukopisy navzájem souhlasily, a zejména jestliže je potvrzovaly další starobylé rukopisy psané unciálou, Westcott a Hort považovali věc za poměrně přesvědčivou, ale necítili se tím vázáni. Ve snaze vyřešit problémy vzniklé odporujícími si texty vzali přitom v úvahu všechny myslitelné činitele; a pokud dvě znění měla stejnou váhu, vyznačili ve svém vzorovém textu i tuto okolnost. Především právě Westcottův a Hortův text byl použit jako základ pro překlad Křesťanských řeckých písem do angličtiny v Překladu nového světa.
Profesor Kurt Aland ve svém komentáři k dějinám textu Křesťanských řeckých písem a k výsledkům novodobého výzkumu textu napsal: „Na základě čtyřicetileté zkušenosti a na základě výsledků výzkumu . . . Dochované rukopisy Křesťanských řeckých písem (v řečtině a jiných jazycích) mají v textu různé obměny. Vzhledem k lidské nedokonalosti a ke skutečnosti, že rukopisy byly opisovány, a to i z opisů, a vzhledem k tomu, že ti, kdo opisy pořizovali, často nebyli opisovači z povolání, lze takové obměny v textu očekávat. Jestliže některé rukopisy pocházely ze společné předlohy, snad z konkrétní revize raných textů, nebo jestliže byly pořízeny v určité oblasti, měly pravděpodobně alespoň některé obměny společné, a proto se o nich říká, že patří do téže rodiny neboli skupiny. Na základě podobnosti v takových odchylkách se učenci snažili rozdělit texty do skupin neboli rodin, jejichž počet během času rostl, takže nyní se rozeznávají texty alexandrijské, západní, východní (syrské a cesarejské) a byzantské, zastoupené v různých rukopisech nebo v odlišných verzích rozsetých v četných rukopisech. Ale i přes obměny typické pro různé rodiny rukopisů (a přes obměny uvnitř každé skupiny) nám bylo Písmo zachováno v podstatě tak, jak bylo původně pod inspirací napsáno. Obměny znění nijak neovlivňují učení Bible jako celku. Od té doby, kdy Westcott a Hort vydali svůj vytříbený řecký text, bylo vytvořeno několik kritických vydání Křesťanských řeckých písem. Významné postavení mezi nimi zaujímá dílo The Greek New Testament, jež vyšlo nyní již ve třetím vydání ve vydavatelství United Bible Societies. Téhož znění je 26. vydání takzvaného Nestle-Alandova textu, který vyšel roku 1979 ve Stuttgartu v Německu.
Rukopisy Hebrejských písem. V dnešní době je v různých knihovnách uchováváno asi 6 000 rukopisů celých Hebrejských písem nebo jejich částí. Převážná většina z nich obsahuje masoretský text a pochází z desátého století n. l. nebo z doby pozdější. Masoreti se (ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l.) snažili zprostředkovat hebrejský text věrně a ve znění vlastního textu nic neměnili. Ve snaze uchovat tradiční výslovnost souhláskového textu, v němž nebyly vyznačeny samohlásky, vyvinuli systém samohláskových značek a akcentů. Ve své masore neboli v poznámkách na okraji upozorňovali na textové zvláštnosti a tam, kde to považovali za nutné, uváděli opravené znění. Rukopisy Hebrejských písem, které se při používání v židovských synagógách poškodily nebo se staly nečitelnými, byly nahrazeny ověřenými opisy a pak uloženy v genize. Když byla geniza plná, rukopisy byly vyneseny a obřadně spáleny. Tímto způsobem bylo bezpochyby zničeno mnoho starověkých rukopisů. Obsah genizy patřící synagóze ve Staré Káhiře se však zachoval, snad díky tomu, že geniza byla zazděna a na celá staletí se na ni zapomnělo.
Když byla v roce 1890 n. l. Jedním z nejstarších dochovaných zlomků obsahujících biblické pasáže je Nashův papyrus, který byl nalezen v Egyptě a uchován v Cambridge (Anglie). Patrně patřil do sbírky určené k vyučování, pochází ze druhého nebo prvního století př. n. l. Od roku 1947 bylo v různých oblastech na Z od Mrtvého moře nalezeno mnoho biblických i nebiblických svitků, které jsou všeobecně označovány jako svitky od Mrtvého moře. Nejvýznamnější z nich jsou rukopisy objevené v několika jeskyních ve Vádí Kumrán (Nachal Qumeran). Jsou označovány také jako kumránské texty a kdysi patrně patřily židovské náboženské obci soustředěné v nedalekém místě jménem Chirbet Kumrán (Horvat Qumeran).
THE DEAD SEA SCROLLS: THE COMMUNITY RULE (a full reading). Qumran / Essenes, English Translation.
První z těchto svitků objevil jeden beduín, když v jeskyni vzdálené asi 15 km na J od Jericha našel několik hliněných džbánů, v nichž byly starověké rukopisy. Mezi nimi byl nyní slavný Izajášův svitek od Mrtvého moře (1QIsa), zachovalý kožený svitek obsahující až na několik mezer celou knihu Izajáše. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 322) Je psán předmasoretským hebrejským písmem a je datován do konce druhého století př. n. l. Je tedy asi o tisíc let starší než nejstarší dochovaný masoretský text. Má sice na některých místech odlišný pravopis a gramatickou stavbu, ale po naukové stránce se od masoretského textu neliší. Mezi dokumenty, které byly nalezeny v kumránské oblasti, jsou zlomky více než 170 svitků, v nichž jsou zastoupeny části všech knih Hebrejských písem kromě Ester, a v případě některých knih existuje více než jeden exemplář. Tvrdí se, že stáří těchto svitků a zlomků rukopisů sahá přibližně od roku 250 př. n. l. do poloviny prvního století n. l. a projevuje se v nich více typů hebrejského textu, například text protomasoretský nebo text, který byl předlohou pro řeckou Septuagintu. K významným hebrejským rukopisům na pergamenu patří Káhirský karaitský kodex Proroků. Obsahuje masoru a vokalizaci a z jeho kolofonu je patrné, že jej asi v roce 895 n. l. dokončil uznávaný masoreta Moše ben Ašer z Tiberiady. Další významný rukopis (z roku 916 n. l.) je Petrohradský kodex, který obsahuje pozdější proroky. Aleppský sefardský kodex, který byl kdysi uchováván v syrském městě Aleppo a nyní je v Izraeli, obsahoval donedávna celá Hebrejská písma. Asi v roce 930 n. l. jeho původní souhláskový text opravil a znaménky a masorou opatřil Áron ben Ašer, syn Mošeho ben Ašera. Nejstarší datovaný rukopis úplných Hebrejských písem psaných hebrejsky je Leningradský rukopis č. B 19A, který je uložen ve Veřejné knihovně v Sankt Peterburgu. Byl opsán v roce 1008 n. l. „z opravených knih, které připravil a poznámkami opatřil Áron ben Moše ben Ašer, učitel“. Jiný významný hebrejský rukopis je kodex Pentateuchu uložený v Britské knihovně (Codex Oriental 4445); je datován pravděpodobně do desátého století n. l. Mnoho rukopisů hebrejské části Bible bylo napsáno řecky. Mezi nejvýznačnějšími z nich je rukopis ze sbírky papyrů Fouad (inventární číslo 266, majetek společnosti Société Egyptienne de Papyrologie, Káhira); rukopis obsahuje části 1. Mojžíšovy a druhé poloviny 5. Mojžíšovy podle Septuaginty. Pochází z prvního století př. n. l. a na různých místech se v něm vyskytuje v řeckém textu Boží jméno psané hebrejskými čtvercovými písmeny přímo v řeckém textu. Zlomky 5. Mojžíšovy, kapitol 23 až 28, obsahuje papyrus Rylands iii. 458, který pochází ze druhého století př. n. l. a je uložen v Manchesteru v Anglii. Další důležitý rukopis Septuaginty obsahuje zlomky Jonáše, Micheáše, Habakuka, Sefanjáše a Zecharjáše. Na tomto koženém svitku, který pochází z konce prvního století n. l., je božské jméno uvedeno jako tetragrammaton psané starobylými hebrejskými písmeny.
Rukopisy Křesťanských řeckých písem. Křesťanská písma byla psána v koiné. Rukopisy na papyru. Velmi důležité biblické papyry byly nalezeny mezi papyrovými kodexy, které byly kolem roku 1930 objeveny v Egyptě a jejichž zakoupení bylo oznámeno v roce 1931. Některé z těchto řeckých kodexů (datovaných do druhého až čtvrtého století n. l.) obsahují části osmi knih Hebrejských písem (1., 4. a 5. Mojžíšovu, Izajáše, Jeremjáše, Ezekiela, Daniela a Ester) a tři obsahují části 15 knih Křesťanských řeckých písem. Většinu z těchto biblických papyrů zakoupil americký sběratel rukopisů A. Chester Beatty a jsou nyní uloženy v Dublinu v Irsku. Mezinárodní označení pro biblické papyry je velké „P“, za nímž následuje malé indexové číslo. Papyrus Chester Beatty č. 1 (P45) se skládá z částí 30 listů z kodexu, který měl původně pravděpodobně asi 220 listů. P45 obsahuje části čtyř evangelií a knihu Skutky. Papyrus Chester Beatty č. 3 (P47) je zlomkovitý kodex Zjevení obsahující deset poněkud poškozených listů. Tvrdí se, že tyto dva papyry pocházejí ze třetího století n. l. Velmi významný je papyrus Chester Beatty č. 2 (P46), který údajně pochází asi z roku 200 n. l. Má 86 poněkud poškozených listů z kodexu, který měl původně pravděpodobně 104 listů, a obsahuje devět z Pavlových inspirovaných dopisů. …
1. Některé části (Desatero) byly podle tradice vytesány do kamene (Ex 34,1), jiné zaznamenávány na ostraka (hliněné střepy a tabulky - ojedinělé nálezy), nebo na dřevěné tabule (Iz 30,8; sr. 8,1; Ab 2,2). Dochované r. jednotlivých knih SZ jsou psány na kůži (Kumrán), na papyru a od 9. st. n. l. na papíru. Nejstarší dochované r. NZ jsou psány na papyru (nejmladší r. na papyru jsou z 8. stol.), od 4. stol se však prosazuje pergamen, který brzy převládl a vedle papíru se užíval až do vynálezu knihtisku. Texty na papyru i na pergamenu měly do 4. stol. převážně tvar svitku, který se v židovských liturgických textech udržel v zápisech Pentateuchu a knihy tzv. svátečních svitků. Podle rozsahu jednotlivých svitků (délka průměrně okolo 10m) se ve starověku jednotlivé spisy dělily na knihy. Tak tomu bylo v SZ s Pentateuchem, v NZ s Lk a Sk (stejný autor: Lukáš).
Od starověku však byly známy spojené tabulky vyplněné voskem (podobné kroužkovému zápisníku), na němž bylo možno neaktuální záznamy vymazat uhlazením voskového povrchu. Od počátku novověku se prosazovaly skládané papyrové archy, později na hřbetu sešité do většího celku, podobného dnešním knihám. Tak bylo možno využít obě strany papyru či pergamenu a navíc šlo v takové knize snáze hledat (listovat). Neobvykle seskládáný papyrus utvářel hranaté svazky, které přípomínaly špalík, lat. caudex, odtud je odvozen název kodex. Rylo se rydlem a psalo nejdříve nejdůležitěji jemnými štětečky z lodyhy papyru, na konci roztřepenými na jednotlivá vlákna, později sestřiženými do tvaru pera, ke konci středověku husími brky.
2. Jen zlomky biblického textu se dochovaly ve starohebrejském písmu (abeceda), většina je dochována v písmu čtvercovém (kvadrátním), které se prosadilo ve 4. až 2. stol. př. n. l. Text SZ se v hebrejském zápisu, který zaznamenával jen souhlásky, ustaloval od od konce 1. st. n. l., souhlásky byly doplněny v rámci masoretských úprav od 3. do 10. st. n. l. Nejšíře se prosadila tzv. tiberiadská soustava označování samohlásek (Tiberias). Text Septuaginty a NZ byl do 9. stol. 3. Kritické edice SZ vycházejí z jiných předpokladů než kritické edice NZ. Text tenachu, našeho Starého zákona, se ustaloval po staletí a v době kanonizace byly některé části užívány liturgicky již příliš dlouhou dobu na to, aby jejich soustavným srovnáváním bylo možno rekonstruovat původní autorskou verzi. I když nelze pochybovat o tom, že jednotlivé knihy SZ byly sepsány konkrétními autory, nelze vyloučit, že v průběhu předávání vzniklo několik verzí (otázka předloh Septuaginty a její autority), které v době kanonizace stály vedle sebe. Obraz sz. textu na počátku křesťanské epochy byl velmi pestrý, jak dokládají zlomky Samařského pentateuchu (Samaří, Samařané), papyrus Nash (datuje se od 2. st. př. n. l. do 1. st. n. l. a obsahuje např. Desatero a Dt 5,6nn) nebo zlomky textů nalezené v geníze synagógy ve Staré Káhiře. Proto kritické edice SZ vycházejí z konkrétních rukopisů, jejichž rekonstrukcí se na vysoké úrovni, i když v rámci svých možností a představ, obírali naposled karaité.
Kritická vydání SZ vycházejí z tzv. Petrohradského (dočasně Leningradského) kodexu (dokončen r. 1008), na jehož vydání pracovali potomci Mošého ben Ašera (opět v Tiberiadě). Jemu se připisuje Codex Cairensis z roku 895. Připravuje se však eklektická rekonstrukce hebr. Při edici textu NZ dospěli vydavatelé postupně k rekonstukci, která kombinuje postup genealogický (známé rukopisy se seřazují chronologicky a sleduje se jejich vzájemná závislost) s věcným posouzením jednotlivých odchylek. Přímými svědky původního textu NZ jsou majuskulní rukopisy na papyru, z nichž byla většina objevena koncem 19. a v 20. století v Egyptě (např. Chester-Beatty - p45 a p46; Bodmerovy papyry - p66; p72; p74; p76 - nejstarší souvislé texty z konce 2. století /Lk a J/), a na pergamenu (Sínajský kodex - alef; Alexandrijský - A; Vatikánský - B aj.), celkem přes 300 svědků. Dále jsou to texty psané minuskulí (přes 2500) a části Bible zahrnuté do lekcionářů. Nepřímými svědky jsou citáty NZ v rané křesťanské literatuře a starověké překlady, které začaly vznikat již začátkem 3. stol. Text uváděný v kritických vydáních NZ je rekonstrukce, která sice není totožná s originálem, ale je mu podstatně bližší než tzv. byzantský text, z něhož se překládalo od dob světové reformace až do 19. stol. (tzv. Ke zkoumání biblického textu patří i práce na kritických edicích starověkých překladů do latiny (mj. 4. Potvrzením spolehlivosti masoretského textu SZ byl objev kumránských svitků, mezi nimiž se dochoval záznam téměř celého tenachu z posledních dvou století př. n. l. Množství drobných odchylek nemění většinou smysl textu, místy se však přibližuje znění Septuaginty, jejímž podkladem byly texty ještě starší nežli ty, které se dochovaly v Kumránu. Masoretský text, pečlivě tradovaný a prověřovaný, však zůstává nejspolehlivějším východiskem, i když jeho jednotlivé rukopisy pocházejí až z doby okolo r. 1000. Obraz nz textu byl v 19. a 20. stol. obohacen nálezy papyrů z Egypta. Spolu s některými starými majuskulními texy na pergamenu tvoří zvláštní textovou skupinu, pro niž se vžil název neutrální, dříve (nepřesně) Hesychiova recenze. Jsou to nejstarší dochované texty, které však již ve své oblasti prošly sjednocujícími úpravami, takže je pravděpodobné, že některá čtení známá z tzv. byzantského textu dochovaného na východě a užívaného dodnes v řecké pravoslavné církvi, mohou být původnější. To platí i o některých rysech tzv. Kritická vydání sz textu začínají v 17. stol., z 18. stol. je třeba upozornit na dílo B. Kennicotta, Vetus Testamentum Hebraicum cum variis lectionibus (Oxford 1776-1780).
Nový průzkum a rekonstrukce textu SZ podporovaný Spojenými biblickými společnostmi (UBS) nazvaný Biblia hebraica quinta povede patrně k rozšíření textové základny za Petrohradský kodex a patrně i za ben Ašerovské rukopisy. Masoretský text však zůstane východiskem. Výzkumem nz. textu se obírá zejména Ústav pro výzkum novozákonního textu při univerzitě v Münsteru v Německu. Jeho práce navazuje na dílo tří generací badatelů, z nichž uvádíme alespoň B. F. Wescotta a F. J. A. Horta (edice textu z let 1881-1882) a A. Merka (1933). Práce na kritických edicích původního textu řídí mezinárodní ekumenický tým a rekonstrukce původního textu vycházejí ve Stuttgartu v několikeré podobě: jako Novum Testamentum Graece (uvádí většinu odchylek s výběrem dokladů - systém Nestle-Aland), jako The Greek New Testament (uváděny jen vybrané odchylky, které se odrážejí v překladech; ty jsou doloženy zevrubně) a zejména Novum Testamentum Graecum. Editio Critica Maior (od roku 1997, začalo obecnými listy). Od roku 1983 vychází také druhé kritické vydání pod názvem International Greek Testament Project (Oxford od roku 1983 - první svazek: Lk).
5. Textovou kritikou se obírá jen malá skupina badatelů. Biblisté, filologové a historici s nimi však musejí umět komunikovat. Teologicky jde o práci významnou proto, že chrání společný text Bible. Rozbíhavé a destruktivní tendence vždycky provázely jeho tradování. 26. 12. V 19.stořicí Konstantin von Tischendorf použil na rukopis chemické lastky. Kodex byl přeneseny do Florencie asi po obsazení Konstantinopolu v r.1453. Efrémův kodex (Codex Ephraemi rescriptus), označovaný obvykle jako C, je řecký majuskulní pergamenový kodex z poloviny 5. století, původem pravděpodobně z Egypta. Rukopis obsahoval původně 238 listů o velikosti 33 x 26 cm s 40-46 řádky každý. Z dochovaných listů jich 64 obsahuje starozákonní text, 145 novozákonon. Ve 12. století byl celý kodex seškrabán a pergamen znovu použit. Nový text obsahoval řecký překlad 38 kázání Efréma Syrského. Od 16. století byl rukopis uložen ve Florencii, odkud se dostal do Paříže, kde se v národní knihovně nalézá dodnes. Původní řecký biblický text byl objeven odborníky až koncem 17. století. Počátkem 40. let 19. století se studiu tohoto kodexu pilně věnoval nadaný německý lingvista Konstantin von Tischendorf. Dešifrováním rukopisu strávil dva roky. Tischendorfův úspěch spočíval v dobré znalosti řeckého unciálního písma.
THE DEAD SEA SCROLLS: THE COMMUNITY RULE (a full reading). Qumran / Essenes, English Translation.
Ke zvýraznění textu se zkoušelo použít i několik různých chemických látek, ale bez velkého úspěchu. Většina odborníků si tehdy myslela, že smazaný text jako celek není možné rozluštit. Počátkem 40. let 19. století se studiu tohoto kodexu pilně věnoval nadaný německý lingvista Konstantin von Tischendorf. Ve 20. století se paleografové doplnili o pomocníky; jednou z nich je seznam asi 900 katalogů, který sestavil Marcel Richard. V těchto katalozích je popsáno 55 000 řeckých rukopisů, biblických i mimobiblických, jež jsou ve vlastnictví 820 knihoven nebo soukromých majitelů.
V dalších částech textu jsou shrnuty poznámky o nejstarších rukopisech Nového zákona (majuskulní papyrusy a majuskulní palimpsesty) a o hlavních sbírkách, které pomáhají pochopit vývoj biblického textu. Ve sbírkách Národní knihovny se dochovalo několik rukopisů a rukopisných zlomků ze 14. století, které názorně ukazují počátky českého překladu Bible. Jsou to jak nejstarší staročeské žaltáře a evangeliáře, tak rukopisy s částmi nejstaršího překladu celé Bible z období vlády Karla IV. Konferenci a přednášky o rukopisech pořádá Oddělení rukopisů a starých tisků, aby veřejnosti přiblížila zajímavá témata z oboru historických fondů a seznámila návštěvníky s některými mimořádnými dokumenty ze svých sbírek. Přednášky se konají každé druhé úterý v měsíci od 17 hodin v Zasedacím sále.
THE DEAD SEA SCROLLS: THE COMMUNITY RULE (a full reading). Qumran / Essenes, English Translation.
Mezi nejvýznamnější starověké texty, které jsou spojeny s českým kontextem, patří i poznámky o Efrémově kodexu a dalších unciálních rukopisech, a také souvislost s moderními překlady. Známe přitom, že Sinajský rukopis, Alexandrijský a Vatikánský č. 1209 patří mezi klíčové majuskulní rukopisy řecké Bible z konce čtvrtého století. Tyto kodexy a jejich záznamy byly studovány nejen pro rekonstrukci původního textu NZ, ale i pro porovnání verzí Starého zákona, které vznikaly v různých liturgických a geografických kontextech.