Právě u Myslbekova pomníku, tehdy ještě ne zcela dokončeného, se 28. října 1918 shromáždily davy Pražanů, aby oslavily vznik samostatného Československa.
V temných letech druhé světové války se Václavské náměstí stalo dějištěm nacistických manifestací.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 promluvil z Václavského náměstí Klement Gottwald.
Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se pomník svatého Václava stal přirozeným centrem občanského odporu.
V lednu 1969 se Václavské náměstí stalo svědkem tragické oběti Jana Palacha, který se zde upálil na protest proti pokračující okupaci a pasivitě společnosti.
Statisíce lidí zde každý den vyjadřovaly touhu po svobodě a demokracii.
Jeho odkaz žije dál, inspiruje umělce (např. „Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě,“ zpíváme se Svatováclavském chorálu). Svatý Václav je dědic. Neměli bychom však být spíše my dědici svatého Václava, jeho odkazu, jeho stylu života? A co znamená slovo „dědic“?
Kmen Čechů ctil bůžky rodu; ti slovanští byli vyrobeni ze dřeva a naši předkové jim říkali „dědci“. Když se rozhodli, že přestěhují svá obydlí, odnesli je spolu se svým majetkem na nové místo. Když naši předkové nalezli místo, kde se rozhodli postavit svou vesnici, zasadili do plánovaného centra své dědky - bůžky a ochránce rodu. Ti měli zajistit nerušené spočinutí a budování, hojnost, mír a zdraví. Když do našich zemí přišli první misionáři křesťanské víry, nemohli jednoduše smést ze stolu hodnotový systém našich předků.
Vhod jim přišel svatý Václav, panovník a mučedník. Kolem svého ochránce se shromažďoval národ již velmi záhy. O tom bychom se dočetli v seriózních dějepisných knihách. Kolem sv. Václava je národ schopen semknout své síly i dnes. Snad jsme právě pochopili proč…
Korunu Karla IV. panovníci půjčovali od sv. Václava; ležela totiž na jeho lebce. Ten, kdo ctí svatého Václava, ctí své kořeny. A svatý Václav měl také své kořeny. Kořenem, který mu dal nejvíce živin, je Kristus.
Pomník svatého Václava na Václavském náměstí v Praze patří mezi nejznámější sochařská díla v Česku. Jeho autorem je Josef Václav Myslbek, který na něm pracoval více než třicet let. Spoluautory sousoší byli architekt Alois Dryák a sochař Celda Klouček.
Poté, co byla v roce 1879 barokní jezdecká socha sv. Václava přenesena na Vyšehrad, vznikla potřeba vytvořit novou a moderněji pojatou sochu tohoto významného světce. Jubilejní zemská výstava v Praze 1891 představila sochu Myslbeka podobnou té současné. Soutěž na jezdeckou sochu byla vypsána v lednu 1894; první cena nebyla udělena a druhou cenu si rozdělili Myslbek a Schnirch. Nakonec byla zakázka Myslbekovi; socha byla postupně doplněna o čtyři stojící světce a další detaily.
Původně se mělo jednat o sv. Ludmilu, sv. Prokopa, sv. Vojtěcha a sv. Ivana; sv. Ivana však nahradila sv. Anežka. Sochu koně, na kterém jede sv. Václav, modelem byl Ard z oldenburského plemene. Předlohami tváří světců se Myslbek inspiroval i v jiných sbírkách. Okolí pomníku tvoří žulové podnoží a elipsovitý chodník s bronzovými řetězy a lipovými trojlístky. Datum 28. X. 1918 je vytesáno na chodníku před pomníkem. Pomník se nachází v horní části náměstí a je dominantou pohledů na Národní muzeum.
Socha sv. Václava je urbanistickou i duchovní dominovnou města; lidé se pod koněm setkávají a shromažďují se pro manifestace i soukromé setkání. Dne 28. října 1918 byla u pomníku v 11. hod. Dne 16. a další verze textu objasňují historii a verzi nápisu „nám i budoucím“ na kovové dvacetikoruně.
Po roce 1968 se kolem pomníku instaloval ozdobný řetěz připomínající drát ostnatého typu; vznikl ve spolupráci sochaře Zdeněk Kolářský a architektky Marie Wagnerové. Tento řetěz měl bránit usednutí, avšak jeho funkce se změnila během sametové revoluce, kdy překračování řetězu bylo tolerováno. V různých letech došlo k úvahám o odstranění řetězu, avšak k realizaci nedošlo. V roce 2004 Balbínovci spolu s Jaroslavem Hutkou řetěz částečně rozebrali, avšak s ohledem na pokutu a možné stíhání jej rozebrali šetrně.
Pomník je kulturní památkou a jeho součástí je i soubor zbraní a koruna sv. Václava; zbroj, meč a přilba jsou uchovávány v pokladu chrámu sv. Víta. Nápis na horní části podstavce a socha samotného Václava jsou vnímané jako symbol státnosti a křesťanské civilizace. Svatováclavská koruna, relikviář pro trn z trnové koruny Kristovy, je uchována v korunní komoře chrámu sv. Víta; otevírá se jen za zvláštních příležitostí a vyžaduje souhlas sedmi držitelů klíčů.
Svatý Václav
Odkaz svatého Václava byl postupně vykládán různými epochami; v 19. a 20. století se objevovaly interpretační postoje, které Václava často popisovaly různě - od statečného panovníka po slabého vůči Němcům. Kritika těchto výkladů vznikla i v období nacismu a komunismu; moderní historici se snaží o co největší objektivitu. Veřejnost si Václava nadále připomíná jako světcem a státníkem; 42. mechanizovaný prapor bývá označován jako Svatováclavský a svatováclavský kult se uplatňuje i v armádní symbolice.
Historici objevili na Pražském hradě zbytek poslední dochované relikvie svatého Václava, která souvisí s jeho zbrojí, mečem a praporcem; fragment košile ze drátěných kroužků je zkoumán v restaurátorských dílnách. Praporec svatého Jiřího je trvale vystaven v expozici svatovítského pokladu. Všechny tyto předměty jsou v podstatě stejně staré jako český národ a jejich spojení s Václavem ukazuje, jak silný byl kult i jako prostředek politické legitimace v různých epochách.