Život v tomto táboře zachytila komunistická propaganda v románu Opustíš-li mne a samozřejmě ho vylíčila v těch nejčernějších barvách. Je ovšem pravda, že zde nepanoval žádný blahobyt. Německo bylo po válce vydrancované a tížila ho velká nezaměstnanost. Z toho důvodu uprchlíci nedostali pracovní povolení (když si chtěl někdo přivydělat, musel jen načerno), a byli tak odsouzeni k dlouhodobé nečinnosti. Za takové situace kvetla zahálka, což nevedlo k ničemu dobrému a tábor Valka byl brzy proslulý svou kriminalitou. Dostávali jsme velmi omezený denní příděl potravin a nepatrné měsíční kapesné, které nám sotva stačilo na nutnou korespondenci. Bydleli jsme v dřevěných barácích s cimrami po patnácti až dvaceti lidech, které stavěl Hitler po celém svém impériu. V zimě jsme dostávali na cimru jeden kýbl uhlí, a tak jsme zatápěli až hodně pozdě večer, abychom vydrželi u kamen co nejdéle. Na noc jsme se museli do něčeho zabalit, abychom přestáli ranní mrazy. A tak se nám ještě hodily skautské zkušenosti - ušili jsme si pytel a do něho nastrkali noviny, jimiž jsme se obalili.
Neměli jsme ani pořádné ošacení a nosili jsme staré americké šaty, které rozdávala Charita. Jednou nám přivezli velkou dodávku bot, ale všechny byly levé, a navíc šlo o gumové přezůvky. Když na podzim přišly deště, chodili jsme všichni v gumácích a obě boty měli levé. Časem jsme měli snahu vytvořit si v táboře kousek starého domova. Jako kněží jsme se o to pokoušeli aspoň v náboženské rovině a s velkou vřelostí jsme slavili Vánoce, svátek sv. Václava nebo posvícení. I ostatní se snažili najít něco, co by jim připomínalo domov, a tak se obnovovaly různé spolky jako Sokol, Orel či skauti; začala zde fungovat i škola pro děti.
V našem uprchlickém táboře už duchovní správa existovala - tamní biskup zde ustanovil tzv. kurácii a působili tu dva čeští kněží; měli k dispozici dřevěnou kapli, v níž se konaly pravidelné bohoslužby. Jako kněží jsme mohli působit v německých diecézích, kde byl po válce nedostatek duchovních, jenže to se nám zdálo píliš pohodlné. Rozhodli jsme se strávit v táboře ještě vánoční svátky. Jako přípravu na ně jsme uspořádali adventní duchovní obnovu, kterou vedl Sáša Heidler. Samotné Vánoce byly nesmírně krásné a dojemné - v kapli se sloužila půlnoční mše a potom se koledovalo a zpívalo; každý se snažil vánoční atmosféru něčím vylepšit, takže nechyběla ani štědrovečerní večeře.
Vánoce v cizině vzbuzují vždy silný stesk po domově, v našem případě násobený pochybnostmi, zda svůj domov ještě někdy uvidíme. Pro nás, kteří jsme odcházeli do misií, byly navíc spojené s dalším loučením. Odjížděli jsme hned na sv. Člověk tam přišel do styku s nejprimitivnějším lidstvím.
Když žijete ve společnosti, kde jste se narodili a vyrostli, která určovala vaše chování, tak v ní máte určitou sociální oporu - děláte to, co dělají druzí. Ale uprchlík je najednou izolován, ocitne se sám v neznámém světě bez rodiny, přátel a první sociální vazby si vytváří až na táborové cimře, což s sebou nese velký problém. Zde se totiž setkáváte s lidstvím v jeho nahotě, bez kulturního kontextu, který vytváří každý domov.
Proto také člověk vybavený určitými náboženskými hodnotami snáší toto přechodné období lépe než ti, co byli v tom směru úplně bezprizorní, bez jakýchkoli záchytných bodů. Co bylo pro exulanta nejtěžší? Nejtěžší bylo nějak se uživit, poněvadž na exulanta tam nikdo nečekal a z exulantství se nedalo žít. Když pomineme táborovou stravu a ubytování na té nejnižší úrovni, tak se člověk nejdřív musel postarat, aby nějak přežil. To bylo základní nutností každého jedince.
Jako kněží jsme to měli o něco lehčí, poněvadž jsme byli po válce žádaní, ale většinu exulantů čekaly velmi těžké časy. Například odjížděli jako dřevorubci do Kanady, která potřebovala dělníky na dřevo. Druhou těžkou zkouškou byla zmíněná izolace. Teprve tam si uvědomíte, co znamená být doma, být zabydlený, obklopený určitou pevností sociálních vazeb - rodinou, příbuzenstvem, přáteli, spolužáky, sousedy.
To všechno člověku nějakým způsobem pomáhá žít. V cizině jste najednou bez těchto opor (jen výjimečně byly mezi uprchlíky celé rodiny) a můžete snadno zkolabovat. Znal jsem některé exulanty už z domova jako spořádané a vyrovnané lidi, ale v cizině jsem je potkal ve velmi ubohém stavu - najednou měli potíže s vlastním životem a nedovedli se o sebe postarat. Naštěstí šlo spíš o výjimky, i když pro každého to byla velká zkouška a zátěž (než si časem našel zaměstnání a založil rodinu, což ho opět stabilizovalo).
Největší uprchlický tábor v Německu se pomalu vyprazdňuje. Za posledního tři a půl roku prošlo areálem bývalého berlínského letiště Tegel přes 120 tisíc lidí, většinou z Ukrajiny. Noví přibývají už jen pomalu. Ti poslední, kteří zůstávají, mají odejít do konce listopadu.„Je to taková oáza,“ říká o táboře na severu německé metropole Anatolij, který v něm přebývá už dva roky a devět měsíců. Skoro každý den zamíří do šicí dílny. Ze zbytků látek vyrábí třeba kosmetické taštičky. Nejraději by se ovšem vrátil do Oděsy, kde dřív pracoval na lodi a kde na něj prý pořád čeká jeho kapitán. Kvůli válce to zatím nejde, z Tegelu se ale odstěhovat musí. Co bude dělat, podle svých slov netuší.
Uprchlický tábor byl zamýšlen jako přestupní stanice pro nově příchozí - místo k odpočinku a vyřešení administrativy. Nakonec se pro mnohé stal dlouhodobým domovem. Úřední záležitosti se protahují a náhradního ubytování je málo. Třeba Marina Knjazevová s kamarádkami měla štěstí - stěhuje se do bytu v Berlíně.„Jsme skupinka padesát plus. Jsme samy, bez zvířat, bez dětí. Tak jsme utvořily vlastní rodinu,“ sdělila Knjazevová. Její syn bojuje na ukrajinské frontě. Bojí se o něj každý den - i proto oceňuje podporu, které se jí v Tegelu dostalo.
Zdejší životní podmínky byly ale opakovaně terčem veřejné kritiky. Málo místa, nulové soukromí, nekvalifikovaný personál - to vše za více než milion eur na provozních nákladech denně.„Vidíme jasně, že způsob, jakým tu jsou ubytování lidé, by se měl zlepšit,“ říká vedoucí zařízení Kleopatra Tümmlerová. Tábor navštívil i britský král Navzdory potížím se o Tegelu mluví jako o úspěchu berlínské migrační a integrační politiky. Podívat se v roce 2023 přijel i britský král Karel III. Nyní zde zůstává ještě asi 1750 lidí. Až se uprchlický tábor úplně vyprázdní, nahradí stanové haly kontejnerové městečko s kapacitou asi 2600 míst.
Nový cíl je podobný jako ten minulý. Aby tu lidé zůstali maximálně několik dní. Po roce 2030 by pak měl areál sloužit jako univerzitní kampus.
Mezi bavorskými uprchlickými táborami a jejich historií najdeme krátký přehled o Hofu, Furth im Wald, Passau, Freilassing a dalších, kde v období po válce vznikaly záchytné tábory a později vesnice s školami a kostely. V Pasově byl největší tábor v klášteře sv. Mikuláše, dnes součástí univerzitního komplexu.
Mezi hlavními tématy zůstávají také humanitární akce - Norové přijali děti na letní rekreace, uvolňovaly se prostředky i pro katastrofální povodně v Nizozemsku a českoslovenští uprchlíci potkali své bývalé sousedy a Češi s Němci vrovnívali nové prostředí.
Mezi důležité poznámky patří, že největší uprchlický tábor v Německu se pomalu vyprazdňuje a počet obyvatel v Tegelu se snižuje. Na přiložené mapě lze vidět počet táborů a tehdejší rozsah migračního toku v regionu.
Mezi klíčové myšlenky patří, že uprchlický tábor byl zamýšlen jako přestupní stanice, ale pro mnoho lidí se stal trvalým domovem, a že sociální podpora a komunita pomáhají překonat izolaci a nejistotu.
Na opuštěném berlínském letišti vzniklo uprchlické centrum
tags: #uprchlicky #tabor #nemecko #charita