Národní galerie v Praze představuje od 11.3.2014 do začátku září v klášteru sv. Anežky České tři nová kamenosochařská díla z období krásného slohu kolem roku 1400 v rámci stálé expozice „Středověké umění v Čechách a ve střední Evropě“. Nejvýznamnější z nich je Madona ze Šternberku na Moravě, kterou laskavě zapůjčila římskokatolická farnost Šternberk ve spolupráci s Muzeem umění v Olomouci.
Šternberská madona je právem považována za jednu z vůbec nejkrásnějších středověkých soch dochovaných na našem území a představuje typ tzv. krásných madon - díla vzniklá na konci 14. století v širokém prostoru střední Evropy. Její působivost spočívá ve snaze o zachycení idealizované krásy obličeje i těla a bravurně modelovaných mohutných draperií. Madona ze Šternberku, vystavená vůbec poprvé od objevení v roce 1957 v kontextu sbírky středověkého umění Národní galerie, zaujímá mezi památkami pozdního středověku výjimečné postavení i díky signatuře na jejích zádech, která je čitelná i dnes.
Signatura obsahuje písmena Hen, která odkazují pravděpodobně na Jindřicha či Jana, dva umělce a blízké příbuzné Petra Parléře, stavitele Svatovítské katedrály. Dílo bylo objednáno někdy v posledním desetiletí 14. století některým z augustiniánů kanovníků pro jejich klášterní kostel ve Šternberku. Archeologické i historicko-umělecké badání nad autorem vyústilo v četné spekulace, přičemž jasný výsledek dosud neexistuje.
Středověká plastika stojí na plintusu a je zobrazena jako stojící Madona s Ježíškem, který je v levé ruce jablko a v pravé ruce zachycuje roušku. Ježíšek je znázorněn realisticky, baculatě a nahě, s krátkými kudrnatými vlasy, zlacenými stejně jako vlasy Madony rámující tvář pod rouškou. Madona je zahalena do bohatého pláště syté červené barvy lemovaného zlatem; rubová strana pláště zobrazuje modrou barvu ve zrnitých záhybech. Rouška bílé barvy lemuje hlavu Madony a splývá v plochých záhybech na prsa.
Na temeni hlavy Madony jsou stopy po odstranění koruny; temeno je hrubě opracované a téměř ploše ukončené. Plášť tvoří široké miskovité záhyby směrem dolů a na pravém boku je plášť upevněn, čímž vzniká kaskáda trubkovitých záhybů. Tvář Madony je souměrná, oválná s jemnými rysy a klidným vyrovnaným výrazem typickým pro krásný sloh. Červený plášť symbolizuje budoucí Kristovo utrpení a prolití krve na kříži, zatímco koruna na hlavě odkazuje na typ madony korunované.
Ježíšek v její náruči drží jablko, což odkazuje na prvotní hřích; Panna Marie tak zaujímá postavení druhé Evy, neboť se stala matkou Vykupitele a spolu se sejmula dědičný hřích z lidstva. Přestože kulturní hodnota Madony je nedozírná a dnes je Šternberská madona fenoménem mezinárodního významu, byla náhodně objevena až v roce 1957 v kapličce v Babicích nedaleko Šternberka a od té doby prošla řadou restaurací a výstavních prezentací.
V roce 2005 se stala národní kulturní památkou a úspěšně reprezentovala Českou republiku na výstavách středoevropského gotického umění er éry posledních Lucemburků, například v Metropolitním muzeu v New Yorku. HLŮZOVÁ, Vlasta, uvedená literatura a vzpomínkové články soustavně dokumentují cestu sochy do Prahy i její význam v kontextu středoevropské plastiky krásného slohu. Madona ze Šternberku je dnes jednou z nejpůvabnějších soch z okruhu krásných Madon a dotváří dialog s dalšími středověkými díly vystavenými v Anežském klášteře.
A právě v Anežském klášteře, spolu s replikou Krumlovské madony a gotickou sochou sv. Petra ze Slivice, doplňuje výstava díla sezóny „krásné Madony ze Šternberku“. Dvě zapůjčené sochy z Logangu dokládají širokou popularitu tohoto typu madon napříč střední Evropou i po roce 1400. Tato semióza krásného slohu a jeho šíření odráží kulturní kontakty mezi českými zeměmi a zahraničím v období Karla IV. a Václava IV., a současně ilustruje význam Šternberské madony pro identitu moravského i českého gotického umění.
Odkazy na Olomouc a další kontexty
Olomouc, město bohaté na historické památky, nabízí mimořádně zajímavé spojení gotické plastiky s architektonickými skvosty klášterů, katedrál a Přemyslovského hradu. Olomoucké Arcidiecézní muzeum, sídlící v prostoru bývalého Přemyslovského hradu na Václavském náměstí, nabízí mimo jiné gotickou část, kde bylo možné v roce 2015 na výstavě „si sáhnout“ na unikátní gotické sochy ze sbírek. Historické centrum Olomouce je domovem katedrál sv. Václava (Dóm) a dalších významných památek, které posilují turistický význam města. Vlakové spojení do Olomouce z okolních regionů zůstává rychlé a pohodlné, a město je tak často cílem výletů i pro milovníky sakrálního i bezelpezného umění.
Mezinárodní kontext středověkého sochařství ukazuje, že madony tohoto typu vznikaly v různých regionech střední Evropy a jejich půvab spočívá v kombinaci líbezných tváří, melancholického výrazu a nápaditého plášťového zpracování. Madona ze Šternberku, se svým 84 centimetrů vysokým provedením z opuky, představuje kompaktní a působivý příklad krásného slohu konce 14. století, který dodnes poutá pozornost jak odborníků, tak široké veřejnosti.
Románský sloh (architektura, sochařství a malířství, vzdělání)
Horní a Dolní náměstí Olomouce, s kapitulou a katedrálou, ukazují výjimečnou integraci urbanismu a kultury, která doprovází umělecké skvosty jako Šternberská madona a další gotická díla. K dispozici je i plánované zobrazení těchto děl v kontextu širšího regionálního dědictví střední Evropy, které čtenářům umožní lépe pochopit význam a původ madon v rámci evropského gotického stylu.
Obrazová a numerická část
Madona ze Šternberku je zpodobněna jako polychromovaná opuková socha; měří 84 cm a má bohatou draperii s rubovou stranou pláště zobrazenou v modré. Její typologie korunovaných madon, původně s královskou korunou na temeni, se váže k Toruňské madoně a ikonografii, kdy Ježíšek drží jablko symbolizující prvotní hřích. Tímto způsobem Madona ztělesňuje roli Marie jako druhé Evy v rámci vykoupení lidstva. Výstava a výstavní doprovodné texty ukazují, že i přes historické spory o autorství byla socha nucena k restaurování a znovuobjevení pro veřejnost po roce 1957.
tags: #sternberska #madona #stav #badani